Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Sahara a jízda po dunách aneb Jak jsme se vydali do dalekého Maroka

Nomádi

  5:58
To jsme si tak jednou řekli: „Pojedeme do Afriky.“ Sehnat další tři nadšence nakonec nebyl problém, a ačkoli jsme banda punkáčů, shodli jsme se na tom, že by bylo hezké mít alespoň nějakou představu, kam že to vlastně jedeme a co chceme vidět.

Výhled směrem k Sahaře foto: Richard Novozámský

Vzali jsme potřebné ingredience, jako mapu, Google, zkušenosti z minulých let a doporučení pravidelných návštěvníků Maroka a jali se uvařit itinerář cesty. Byl poněkud odvážný – za 21 dní přejet tam a zpátky půlku Evropy a v mezičase projet kolem dokola skoro celé Maroko. Ale v Maroku je prostě tolik zajímavých míst, že cokoli vyškrtnout by byla škoda.

Kde nás najdete?

Koncem srpna začaly samotné přípravy na cestu, které vyvrcholily 2 dny po plánovaném odjezdu. Jistě se ptáte, proč jsme tento problém nezačali řešit třeba už v květnu. Naše odpověď? To by bylo moc lehký a my máme rádi výzvy! Se stejným postojem jsme se dali i do technických upgradů našich vozidel, jako byla zástavba výkonnějších chladičů do pouštních podmínek a tento rok už snad vodotěsné střešní stany. Ještě jsme vychytali pár mušek, například že jedno auto nechtělo startovat, a potom konečně, dva a půl dne po plánovaném odjezdu, v pátek 7.září v 00:30 hod jsme vyrazili na naši cestu.

Menší komplikace spojená s výlety do Afriky je fakt, že je to pěkně daleko. Do španělského přístavu Algeciras cca 3000 kilometrů čili nějaké dva a půl dne jízdy nonstop jen s krátkými zastávkami na jídlo a záchod tam, a pak zase zpátky. Čas odpovídá předpokladu, že se na autě nic nepokazí, což se v našem případě stalo asi hodinu a půl po odjezdu – zjistili jsme, že jedno auto nebrzdí. Není nad to, když po třech dnech usilovných příprav spravujete ve dvě ráno na benzínce brzdy. Oprava se zdařila, až po hranice s Německem se to znova rozbilo jenom jednou. Pak už nám jenom málem upadl nárazník, píchli jsme kolo a v jednom kuse se nafukovaly stany, ale jinak to byla krásná cesta bez větších potíží.

Nejvíc jsme se samozřejmě těšili na Maroko samotné, ale i průjezd Evropou byl vskutku zajímavý. Chtěli jsme se vyhnout drahým francouzským dálnicím, za což se nám dostalo odměny v podobě pekelného nočního bludiště vesniček a dvoupruhových kruhových objezdů. Po rozbřesku už se jízda trochu zlepšila a kromě nekonečné tmy a značek 70 – 50 – obec – kruhový objezd jsme se mohli kochat i idylickým francouzským venkovem. Ve Španělsku je zpoza volantu taky na co se dívat. Vyprahlá šedá skalnatá krajina, sem tam nějaký skrčený keříček a rostoucí teplota dávaly znát signál blížící se Afriky. Cesta trajektem uběhla ve srovnání s těmi dny prosezenými v autě velmi rychle. Když jsme přistáli na marocké půdě, zaparkovali jsme auta za nejbližší kopec hned za městem a šli spát s tím, že ten aha efekt si necháme na ráno.

Příjezd k filmovým studiím ATLAS
Berbers

Aha efekt se po probuzení opravdu dostavil. Vždyť jsme, až na jednoho jedince, byli poprvé v životě v Africe! Na denním světle bylo hned vidět, jak jiný svět to oproti Evropě je, jak se změnila krajina, lidé, města, vzduch – prostě úplně jiný genius loci. Vyjeli jsme po klikaté horské cestičce a po cestě potkávali sedláky se stády koz, lidi všeho věku na kolech, tříkolkách, ve 30 let starých Mercedesech. Taky tu jezdí kamiony naložené senem na dvoj- až trojnásobek povoleného nákladu a chodci přecházejí silnici, kde je zrovna napadne, pudu sebezáchovy mají asi jako v Česku. Místní si z nás moc nedělali, v téhle oblasti jsou zjevně na turisty zvyklí. Ve vzduchu se vznášel zvláštní odér – směs písku, moči a zahnívajících odpadků, podivuhodný pasmrad, který nás provázel celou cestu a který jsme postupně začali brát jako něco přirozeného.

Chefchaouen

Náš první cíl byl Chefchouan, též zvaný Modré město. Je to roztomilé starobylé městečko s úzkými křivými uličkami. Z nějakého zvláštního důvodu je celé centrum natřené na modro – trošku úlet, ale milý. Pouliční byznysmeni, kterých nás za celou dobu potkal opravdu bezpočet, nám zkoušeli prodávat všechno možné – oblečení, bytové dekorace, cetky pouťové kvality, někteří nás dokonce zvali k sobě na ,,farmu“, prý že zahulíme (ano, mariánku) a všechno bude cajk. V Maroku potkáte různé sorty lidí. Jedni jsou přátelští, druzí se vám snaží něco prodat, jiní jsou nedůvěřiví, dalším zase naopak nechcete věřit vy. Ale první dvě zmíněné skupiny převažují. Obyvatelé odlehlejších vesnic na vás občas koukají jako na cirkus, děcka jsou někdy zvědavé a družné, jindy je vaše osoby vůbec nezajímají, lezou vám do auta a škemrají o jakýkoli suvenýr, kdyby to měla být blbá propiska.

Ještě téhož večera jsme si zašli na pravou arabskou dýmku v okresní metropoli, milionovém městě Fez. Večer bylo město až strašidelně temné a přelidněné, větší prohlídku jsme proto nechali na další den.

Chefchaouen

Po celou dobu jsme spali vesměs stylem dva v autě dole a dva ve stanu na střeše. S hledáním místa jsme během výpravy několikrát bojovali. Obecně člověk chce spát dál od všetečných otravných lidí, ale zase ne moc daleko od civilizace, kde by mohli být divocí psi, nějací loupežníci či jiná pruda – proto jsme párkrát hledali místo na spaní i hodinu.

Nechat město na ráno nebyl nakonec tak špatný nápad, jeho centrum je jedno velké bludiště úzkých uliček, které se větví, stáčejí, spojují a vypadají jedna jako druhá a pokud tady nežijete od narození nebo nemáte GPS, tak se prostě ztratíte a už vás ani izraelské tajné služby nenajdou. Uličky jsou narvané malinkatými krámky s všetečnými obchodníky a seženete tady koberce i živou drůbež. Je to taky jedno z míst, kde se koncentruje ten všudypřítomný smrad a středem tržnice teče řeka/stoka, naprosto neprůhledná, s břehy pokrytými nánosem odpadků. Bohužel, kanalizace a odpadkové koše (o třídění nemluvě) sem sice pronikají, ale pomalu a je dost co dohánět.

Odpočinout si od lidí a ruchu měst jsme jeli do kaňonu Oued Moulouya. Inu, byl hezký, něco jako menší bráška Grand Canyonu, v okolních skalách byste klidně mohli natočit nějaký western. Opuštěné doly, kolem kterých jsme projížděli, měly taky svoje zaprášené rezavé kouzlo. Během jízdy se opět projevily ony nešťastné brzdy a tentokrát si oprava vyžádala přenocování v horách. Na pomoc nám přišli divocí psi a za kus buřtu od nás v noci odháněli místní strašidla.

Ještě téhož večera jsme přijeli na okraj pouště, ke kráteru se zříceninou středověké věznice jménem Gara Medouar . Aby se nám neusínalo jen tak, vyprávěl nám Honza na dobrou noc o všelijakých jedovatých zvířátkách, která v této oblasti můžete potkat. Například o žlutém škorpionovi, který sice měří asi jen pět centimetrů, zato má jed tak prudký, že na něj ani v nemocnicích neskladují protilátku. Protože zemřete rychleji, než pro vás stihne dojet sanitka. Po takovém povídání se dobře usíná.

Ráno jsme i s auty vyšplhali na skálu, která tvořila okraj onoho kráteru. V podstatě tak 50m vysoký sráz a kolem dokola kamenitá planina do vzdálenosti několika kilometrů, z níž sem tam čněl šutr, hora či skála podobná té naší. Takový malý Mars.

Nyní už jsme byli docela blízko Sahaře takové, jakou známe ze zeměpisu a dokumentů v televizi – písek, duny, písek, písek kam se podíváš. Jedním takovým přibližně 300km dlouhým úsekem jsme se chystali projet. Je to docela oblíbená pouštní cesta, někdy přezdívaná Karakola Sahara (nebo Coca Cola Sahara, záleží na přízvuku), po které každý den jezdí dobrodruzi z celého světa. Nebezpečí úplné ztráty a smrti žízní uprostřed vyprahlé nehostinné pouště je tedy relativně nízké. I tak však není vhodné poušť podceňovat, jak jsme si předem vyzkoušeli na jedné duně opodál. Jízda pískem má svá specifika a pokud nevíte jak na to, daleko nedojedete. Akorát se zahrabete do písku. Po pár hodinkách dovádění na duně, z nichž jsme asi hodinu a půl vyprošťovali opravdu nešikovně uvíznutý Patrol, jsme usoudili, že už si na Saharu troufáme a pojedeme tam.

Chefchaouen

Povečeřeli jsme v berberské restauraci. Měli jsme možnost ochutnat lokální speciality: Tajine, Kalia a ,,berberskou pizzu“. Všechny tyto pokrmy pojí docela obvyklá kombinace ingrediencí, jako maso, zelenina, placky, brambory a co dům dá. Taky jsou docela lehké a máte na ně chuť i v tom všudypřítomném horku.

Ráno jsme tedy vyrazili do pouště. Ale nedojeli. Na jednom autě se nám poněkud rozsypalo vstřikovací čerpadlo, sice se nám ho podařilo opravit, ale šance, že klekne znova, byla veliká. Nám potřebným náhradním dílem bylo gumové těsnění, pro které jsme se museli vracet asi 70 kilometrů. Během opravy se nám ještě podařilo ztratit, a asi po hodině naštěstí znovu najít, unikátní ventilek, bez kterého bychom tam auto mohli rovnou nechat, a celou operací jsme v souhrnu zabili celý den.

Tato oprava byla asi nejnáročnější. Do návratu domů jsme se ještě potýkali s nefunkční spojkou (=permanentním převodem), umírajícím turbem, těmi pověstnými brzdami a několika prkotinami, ale všechno se dalo nějak opravit a naše věrné Patroly nás nikde nenechaly déle, než půl dne.

Jediná cesta z kaňonu Oued Moulouya pokračovala pěšky k pastvinám a dál ke...

Když jsme další den zkusili nový pokus, dozvěděli jsme se po několika hodinách jízdy, že zapršelo (v poušti!) a místo rozvodněného koryta je neprůjezdná řeka. Bohužel si z nás nedělali srandu a přebrodit řeku by bylo krajně riskantní. Alternativa byla ji objet přes hory, což by byla zajížďka prakticky na další den. V tomto bodě padlo rozhodnutí se na poušť vykašlat. Času už tak bylo málo a jednomu autu jsme nemohli úplně věřit. Dobrodružství už jsme zažili i tak dost a chtěli jsme stihnout kupu dalších věcí a vrátit se v pohodě a včas domů. Pro povzbuzení nálady jsme večer otevřeli Tatranský čaj. Toho večera se stala věc, která se vám na párty v Česku prostě nepodaří – Jeden šťastlivec v noci zašlápl onoho obávaného žlutého škorpiona. Co jsou smrtící afričtí predátoři proti opilým Čechům!

Pouštní úsek jsme museli objet po hlavních cestách, takže další den jsme strávili hlavně dlouhým přesunem. Do náplně dne se ještě vešlo muzeum filmových kulis u Ouarzazate. Je to takový vyhrazený kousek pouště, na kterém stojí hrady, paláce a města, všechno z papundeklu a sem tam se tam natočí nějaký béčkový trhák jako Království nebeské nebo Americký sniper. Docela to v člověku vzbudí chuť si v létě na zahradě ze sádrokartonu postavit brány Jeruzaléma. Ve městě jsme přespali v kempu, kde měli teplou sprchu a Wi-Fi. Návrat do civilizace.

Bodem zájmu následujícího dne bylo skalní město Aït Benhaddou . Malé hliněné domečky a mikro uličky stavěné na skále na co nejmenším možném půdorysu. Jako z pohádky. Nicméně turista za turistou hlava na hlavě noha na hlavě a vůbec, radši zase rychle pryč.

Až místní nás utvrdili v tom že to dále nejde

Další v plánu bylo pohoří Atlas, které jsme si užili hlavně při řízení třítunového Patrolu v dešti, mlze, prudkém kopci a serpentinách při předjíždění plazících se kamionů, a také jeho nejvyšší vrchol, Jebel Toubkal (4 167 m.n.m.), který jsme chtěli zdolat. Je skoro samozřejmé, že to nešlo až tak hladce a kvůli opět nefunkčním spojkám jsme jeli zhruba 50km úsek zcela bez spojky. Měli jsme sebou jeden repas kit na celou spojku, tak jsme přistoupili k mezipatrolí dohodě, že při další poruše rozhodne o vítězi onoho setu staré dobré kámen, nůžky, papír, TEĎ.

Když jsme dorazili do poslední vesnice pod vrcholem Jebel Toubkal pokusili jsme se jej napoprvé zdolat patroly. Po hodině cesty vyschlým korytem řeky, kde patroly dostaly do těla jako snad ještě nikdy jsme to vzdali a usnuli. Jinak ano, zmíněná vesnice je ta o které jsme slyšeli nedávno v novinách v nepříliš dobrém světle.

Cesta na Jebel Toubkal (dole je vidět vyschlá řeka se kterou jsme v noci...

Výstup samotný byl náročnější, než jsme čekali. Za první den jsme byli rádi, když jsme došli na chatu ve výšce 3200 m.n.m. a během druhého dne někteří z nás pokořili onen 4 167 m.n.m vysoký vrchol. Při sestupu nás zasáhlo dost nechutné počasí a určité zdravotní komplikace související jak s výškou, tak s obecnými nepokoji v některých žaludcích pravděpodobně související s místní gastronomií která je sice zajímavá, dobrá, ale českým žaludkem né vždy tolerovaná. Takže jsme tam rádi přespali podruhé a dolů sestoupili až třetího dne. Pokořit nejvyšší horu Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii sice považujeme za nemalý osobní úspěch a zážitek, ale musíme přiznat, že jsme ji poněkud podceňovali a vylézt na čtyřtisícovku není jako vylézt na Lysou Horu.

Jeden den jsme ztratili tady, další v poušti, dva doma a už nám docházel čas a bylo tak akorát to vzít napřímo domů. Ještě jsme cestou zpoza oken McDonaldu mohli bleskurychle poznat půvab Marakéše, moderní metropole s venkovskými oblastmi nesrovnatelné, ale jinak už jsme opravdu spěchali k moři a na trajekt.

Vrchol Jebel Toubkal (4 167 m.n.m.)

Po zpáteční cestě napříč Evropu už nás tolik zážitků nepotkalo. Ve Španělsku jsme si utrhli menší ostudu spaním ve spacáku na veřejné pláži, ve Francii už jsme věděli, že si máme koupit dálniční známku, vyvrcholil tu taky vliv Marocké kuchyně, což mělo za následek nejednu zastávku navíc, ale jinak to byla docela nudná cesta.

Až do Plzně. Pozoruhodným způsobem spolupráce se Rikovi a Jakubovi podařilo skřípnout prst do sklápěcího mechanismu sedačky, což prodloužilo cestu o nějaké tři hodiny strávené ve špitálu. To byl ale jediný větší úraz na člověcích za celu dobu, takže v tomto ohledu to lépe dopadnout nemohlo. S úrazy na patrolech už to tak veselé není a dostat je do kondice před další cestou bude rozhodně největší výzva ze všech příprav doteď i tak to určitě zkusíme!

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!