Úterý 10. prosince 2019svátek má Julie 4 °C polojasno Předplatné LN
25. listopadu 2019 10:45 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Slow travel aneb cesta okolo světa za čtyři roky

Život se má žít naplno | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Život se má žít naplno | foto: Petr Kopal

Je něco po poledni na konci října roku 2015 a já sedím na patníku v turisticko-baťůžkářské čtvrti Thamel v Káthmándú. Přemýšlím, co se mi bude v následujících měsících či letech odehrávat, respektive kam až se dostanu. Můj plán byl cestovat několik měsíců po Asii, poté někde najít práci, našetřit a vydat se do Jižní Ameriky.

Do Nepálu jsem si koupil jednosměrnou letenku a společně s mojí mámou jsme absolvovali 15 denní trek okolo himálajských masivů Annapuren. Byl to její sen a sny se mají plnit. Já si teď taky jedu realizovat ten svůj. Na účtě mám našetřeno 70 tisíc a schválně kam až dojedu. Tyhle řádky teď píšu na opačné polokouli v Chile a mám téměř o 4 roky víc. Zbývá mi pár dní do návratu. Teď ale víc popořádku…

Typické stojany na rybaření na Srí Lance. Místní rybář mě pobídl ať s ním...
Starší pár vykonávající púdžu (každodenní obřad uctívání) v řece Ganga...

Nepál si mě natolik získal, že jsem si nakonec o měsíc prodloužil víza. Nikam nespěchám a navíc chci po cestě pracovat. V napěchované krosně mám kovový stativ, full-frame zdrcadlovku (+ další foto příslušenství) a malý midi-kontroler na mixování hudby. Rozhodl jsem se, že budu po cestě fotit hotely a dělat dje. Nakonec mi to pokrylo 1/3 nákladů během mé první devíti měsíční etapy po Asii. Taktika se tedy osvědčila a po 3 týdnech strávených v Káthmándu a focením několika hotelů odjíždím směr Indie. Stavuji se ještě v nížinatém národním parku Chitwan na jihu Nepálu. Můžete zde spatřit divoké nosorožce, krokodýly a pokud máte štěstí (či neštěstí), tak i tygra bengálského.

Do Indie vjíždím, tolik typicky, na střeše autobusu. Vydávám se do mého oblíbeného místa Váránasí. Indii jsem navštívil už před 2 lety, tak už jsem věděl do čeho jdu. První noc v hotelu bez oken, ale za to se spoustou komárů. Přijíždím do Váránasí, které je jako vždy natolik magické, že zůstávám 2 týdny. Jsem znovu fascinován místem, které je pro hinduisty tak posvátné a kde pohled na život a na smrt je velmi odlišný tomu západnímu. Opouštím zápach dennodenních hořících mrtvých těl na břehu Gangy a odjíždím relaxovat do podhůří Himálají a světově proslulého jógového centra Rišikéš. Po více jak 20hodinové jízdě indickým vlakem nasávám čerstvý vzduch a jdu se koupat do horské (a čisté!) Gangy. Místo jógy jsem spíš chodil jamovat s muzikanty do místních kaváren. V Rišikéši se nekonzumuje alkohol a všechny restaurace jsou vegetariánské. Tuto hippie vesnici proslavila zejména kapela Beatles, jejíž členové zde pobývali v místním ašrámu, kterému se dodnes říká The Beatles ašrám. Kvůli korupčnímu skandálu zakladatele a guru Maharishi Mahesh Yogi, již několik let zeje prázdnotou a splynul s okolní přírodou. Po 14 dnech opouštím tohle new age místo a jedu do hlavního města Díllí. 

Můj další cíl je poté party region Goa. Díky focení asi 4 hotelů nakonec zůstávám v Díllí téměř 10 dní. Jsou Vánoce, já dostávám otravu jídlem a nemůžu se dočkat až z mého plesnivého pokoje odjedu a budu se koupat v moři. Majitel mi zaplatil a já konečně po několika týdenní abstinenci jedu slavit do Goa. Namířeno mám do Anjuna beach, kde se mi podařilo za hraní a fotky „vybartrovat“ ubytování na pláži v jednom z místních hudebních barů. Goa je taková indická verze Ibizi se spousty rusky hovořících cizinců. Do víru noci vyrážím zpravidla sám. Nad ránem se však většinou loučím s novou partou lidí. Po třítýdenním mejdanu zjišťuji, že mi za chvíli vyprší vízum, a tak rychle ještě navštěvuji starobylé městečko Hampi. Škoda, že nemám víc času, Hampi a jeho okolí je jako z jiného světa. Přemýšlím kam odletím a volba padla na Srí Lanku. I když se Srí Lanka řadí mezi rozvojové země, mám pocit, že jsem po dlouhé době v civilizaci. 

Sociální sítě

Po téměř 4 měsících na cestě navštěvuji supermarket. Šunka, sýr, chléb, mléko! První týdny cestuji pouze po jihozápadním pobřeží, fotím hotely, hraju po plážích a surfuju. Prodlužuji vízum o další měsíc. Díky dostačujícím zakázkám na focení, téměř 2 měsíce nesáhnu na bankovní kartu, kde se pomalu blížím k nule. Během mého cestování jsem také pracoval na projektu Instakidz. Navštěvoval jsem chudinské čtvrti či slumy a fotil místní děti na polaroid. Jednu fotku jsem jim věnoval a druhou jsem si uchoval. Poté jsem ji digitálně zvětšil, vytisknul a portrét dítěte velkoformátově lepil na ulice asijských velkoměst. Navštěvuji tak ještě malý slum v Kolombu, kde jsem nakonec s místními strávil jednu noc v nezapomenutelných podmínkách.

Indický svatý muž kouřící tzv. chilam. Nejčastěji se inhaluje marihuana nebo...

Další země na obzoru je Vietnam, kde aniž bych to čekal, jsem zůstal rok a půl. Přilétám do Ho Či Minova Města (Saigon) a při zjištění místních cen a skvělé vietnamské kuchyně pomalu začínám přibývat na váze. Díky pravidelnému hraní v jednom baru v centru metropole zůstávám dalších 14 dní. Přijímám také nabídku okupovat gauč v obýváku majitelky baru. Na základě doporučení náhodného cestovatele, kterého jsem potkal první den na ulici, kupuju levnou motorku čínské výroby a vyrážím směr Hanoj. Před sebou mám asi 2500 km. Koupě motorky byla nejlepší volba. Díky tomu se dostávám do míst, kam moc turistů nezavítá. I když moje Dorothy (motorka) vypadá, že se každou chvíli sesype, po 2 měsících absolutní nezávislosti (a bez nehod!) dojíždím do Hanoje. U mechanika jsem nakonec strávil téměř každý 3. den, ale opravy jsou naštěstí velmi levné. Mé bankovní konto zeje prázdnotou a tak sháním bydlení a práci jako učitel angličtiny. V Hanoji, stejně jako v ostatních asijských velkoměstech, je velká komunita cizinců a výuka angličtiny je ve Vietnamu velmi dobře placená práce. Poměr výdělku a místních cen je asi nejvyšší z celé Jihovýchodní Asie. „Mám to zase štěstí!“, říkám si. 

Zůstanu pár měsíců, našetřím a popojedu dál. Nestálý rozvrh, pestrý společenský (večerní) život a občasné cestování po okolí mi nedovolují našetřit. Začíná se mi však dařit s focením. Po pár měsících pracuji pro kreativní marketingovou agenturu, skrze kterou mám možnost fotit módní kampaně nebo lifestylové fotky do luxusního magazínu. Na poměrně jednoduchý a zábavný život jsem si rychle zvyknul. Věděl jsem však, že se chci ještě posunout dál. Odmítám nabídku pracovat jako fotograf pro jeden módní dům a místo toho cítím opětovné volání po divočině. Po roce a půl opouštím Vietnam.

S přítelkyní Rose, která je původem z Venezuely, a se kterou jsem se v Hanoji seznámil, odlítáme směr Kalifornie. Je září 2017 a naším cílem je krátkodobá práce na marihuanových farmách. Za rychle vydělané peníze si chceme koupit obytňák a vydat se směrem na jih, nejlépe až do Jižní Ameriky. V Kalifornii nakonec zůstáváme téměř půl roku a nepodařilo se nám vydělat tolik, jak jsme si představovali. Spokojujeme se s variantou dojet alespoň do Kostariky. Po 6 měsících, kdy už jsme si navykli na život v prostoru 4x2m, vyrážíme přes západní pobřeží Kalifornie směr Mexiko. Náš Nha Nghi (čti Ňáni – levný vietnamský guesthouse), má mimo svých rozměrových kvalit také sporák, umyvadlo, sprchu (velmi malou), záchod (raději a pouze na malou), lednici, mrazák, malý rozkládací gauč, vysunovací postel (na kterou jsme přišli až po 2 měsících) a spousty naší dekorace. Také jsme přiinstalovali solární panel a museli auto „přezout“. Vanlife může začít! 

Salvador si nás učaroval především krásnými plážemi a přátelskými obyvateli....

Mexické hranice překračujeme v Tihuaně a místo jízdy vnitrozemím razíme směr Baja California. Je únor 2018 a teplota konečně stoupá. Za chvíli už se koupeme a kempujeme u moře. Tento mexický poloostrov je tvořen zejména pouští a tak se nabízí spousta písečných pláží, kde není ani noha a voda je křišťálově čistá. Po 3 týdnech na tomto podmanivém kousku planety nakládáme auto na trajekt a křižujeme kalifornský záliv směr Mazatlán. „Hlavně v Mexiku nejezdit v noci“, říkáme si každý den a dáváme tak na radu ostatních „overlanderů“. Ne vždy to však vychází. Několik dní zůstáváme v městečku Saulita na pobřeží Pacifiku. Podařilo se mi něco vydělat focením a hraním, tak máme aspoň na „béňo“. 

Naše auto je Ford z roku 1988 a jeho 5.6l motor nám nenasytně polyká benzín, a tím pádem i naše peníze. Zastavujeme poté jen na pár dní ve městě Guadalajara, kde máme mexické kamarády z Hanoje, a ve městě Puebla, kde mám další známost. Za pár dní se máme v Guatemale potkat s našimi kamarády z Čech a Francie, kteří chtějí s námi pár týdnů cestovat. Rychle projíždíme gigantické Mexiko a z památek zastavujeme pouze u pyramidy Teotihuacán a starobylých mayských ruin Palenque. Na zbytek Mexika už nemáme čas a ani peníze.

V Guetemale se potkáváme s našimi kamarády, kteří se rozhodli s námi tuto pestrou zemi procestovat. Po 3 týdnech křižování ze severu na jih a sjíždění šílených horských cest, které rozhodně nejsou pro obytňák, zůstáváme už opět ve dvou ve městě Antigua. Máme posledních pár set dolarů a do Kostariky je to ještě daleko. V tomto útulném kulturním městě zůstáváme 10 dní a já lovím zakázky na focení. Překvapivě se zadařilo. Pumpujeme plnou nádrž, nakupujeme jídlo na trhu a vyrážíme směr Salvador. Kousek za hranicí nacházíme krásný rodinný kemp přímo na pláži pod palmami. Domácí nám ráno nosí čerstvé kokosy a manga. Chvilkový pocit ráje.

Jako jediné turistické místo na pláži, kde bych mohl uspět s focením a hraním, se nabízí surfařská vesnička El Tunco. Nakonec mi vychází práce dje v jednom z beach barů a tak zůstáváme téměř 14 dní. Klaply mi i nějaké hotely na focení, tak opět tankujeme a můžeme se posunout. Jedeme směr na jih do El Cuco, kde mám předem domluvený další hotel k focení. Jelikož se mi v El Cuco podařilo najít dalších několik hotelů, které mají zájem o nové fotky, zůstáváme opět asi dva týdny. Vybartrovali jsme navíc i soukromý pokoj v prázdném hostelu, tak si užíváme prostor jak v kuchyni tak i v posteli. V El Cuco se nachází nádherná a světově proslulá surfařská pláž Las Flores. 

Typický obrázek z Vietnamu. Rýžová pole a slaměný kuželový klobouk.

Pro nás začátečníky jsou však vlny příliš velké a tak sjíždíme alespoň pěnu a užíváme si pláže bez turistů. Podařilo se mi vydělat obstojnou částku abychom se dostali do Kostariky. Neradi opouštíme náš pokojík a stěhujeme se opět do obytňáku. Následující země je Honduras, který během 2 dnů projedeme. Potom už je jenom Nikaragua, kde momentálně panuje téměř občanská válka. Neustále se informujeme o průjezdnosti země, kterou jsem již před 5 lety navštívil. Bylo smutné vidět zemi, která se již vymanila z autoritářského režimu a nyní je její svoboda opět ohrožena. Spolu se dvěma mladýma kluky z Rakouska, které jsme potkali přes aplikaci ioverlander, vyrážíme. Nečekaně kvalitní silnice a téměř žádný provoz nám umožnily během jednoho dne dojet až na jih kousek od hranice Kostariky. 

Kempujeme na surfařské pláži Maderas. Další den vyrážíme do Kostariky, kde plánujeme pár měsíců zůstat a najít si práci. Radost i pocit smutku, že už jsme téměř v cíli. Po cestě neustále váháme, které místo bude k práci ideální a na doporučení Rakušanů volíme Tamarindo. Později se ukázalo, že to byla dobrá volba. Tamarindo je turistická „vesnice“ s relativně dost příležitostmi na práci a především skvělé místo na surfování. Je červen 2018 s autem jsme zakempovali v hostelu. 

Já hned vyrážím chytat první zakázky na focení, jelikož jsme už úplně švorc. Přítelkyně po měsíci sehnala práci v butiku s bikinami a já se snažím živit jako fotograf a dj na volné noze. Po dvou měsících konečně opouštíme hostel a obytňák a stěhujeme se do malého mezonetového apartmánu 5 minut od pláže. Za prosté bydlení, kde místo skel v oknech jsou pouze síťky a plynový sporák stojí místo v kuchyni na balkonu, jsme po roce života v autě neskutečně vděčni. V Kostarice jsme nakonec zůstali 10 měsíců a užívali si plážový život na 100 %. Surfování, západy slunce, párty, výlety, ale také dennodenní starosti, zda seženu nové zakázky. Nakonec se ale vždy něco naskytlo a já byl rád, že jsem pánem svého času a můžu se zdokonalovat v surfování. Štěstí ovšem střídá i občasná frustrace z malého turistického místa, kde není moc kulturní vyžití či pestřejší společenský (komunitní) život.

Začínáme plánovat návrat, ale ještě musíme prodat auto, abychom měli peníze na cestu do Evropy. V Kostarice je prodej aut registrovaných mimo jejich zemi lehce komplikovaný. Měli jsme ale štěstí a náš pojízdný dům Nha Nghi prodáváme asi měsíc před odletem. Bylo to smutné loučení, ale zároveň jsme byli rádi, že jsme ho prodali za téměř pořizovací cenu. V dubnu 2019 se loučím s Kostarikou a vyrážím sám na předposlední výlet do Panamy. Přítelkyně odlétá do Chile, kde má spoustu kamarádů, kteří utekli z Venezuely a za 14 dní se tam máme potkat v hlavním městě Santiago de Chile.

Do Panamy jsem vyrazil především za návštěvou indiánského kmene Embera. Pár desítek jedinců tohoto etnika žije na panenské pláži daleko od civilizace. Cesta autobusem a vystřídání několika lodí mi zabralo 3 dny. Plánoval jsem v této přátelské komunitě zůstat několik dní, ale z důvodu složitého návratu a obavy ze zmeškání letadla do Chile jsem zůstal pouze dvě noci. I přesto bylo pro mě krásným zážitkem navštívit toto místo, jehož lidé z větší části žijí soběstačně, bez elektřiny a výdobytků materiálního světa. Opouštím tento malý ráj na zemi a naloďuji se na nákladní plavidlo, ze které po více jak 20 hodinách vyskakuji opět do civilizace, do hlavního města Panamy. Do odletu do Santiaga mi zbývá ještě 5 dní, tak se vydávám surfovat do méně turistické oblasti na sever od Panama City.

Ve vesnici žije okolo stovky jedinců tohoto kmene. Ženy většinou chodí odhalené.

Ještě před pár měsíci mě myšlenka letět do Chile nepřipadala moc reálná. Peníze z prodeje auta jsem si chtěl nechat spíš na návrat do ČR. Vždy jsem však toužil podívat se do Jižní Ameriky a navíc to byl jeden z mých cílů. Peníze se vždycky, třeba i později, nějak vyřeší. Přistávám na novém kontinentu. Má cesta se blíží ke konci. V Santiagu se potkávám s Rose a představujeme mě všem svým kamarádům z dětství, které sama několik let neviděla. Mám posledních 14 dní a z toho pár nocí zůstáváme v hlavním městě, kde jsem po více jak roce opět pocítil zimu. 

Chile je nesmírně velká země a času máme málo, tak se vydáváme alespoň na krátký výlet do Valparaíso a poté na jih do Puerto Mont- vstupní brána do Patagonie. Nasávám poslední výhledy a pocity vzdálenosti. Za pár dní se mám po 7 letech vracet do Česka (před cestou jsem ještě žil ve Španělsku a Rakousku). Nervozita z návratu, která již propukla před několika měsíci, mě opouští a já se začínám těšit na domov, svoji zem a novou etapu života.

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Průvodce Lukáš Lev | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Dětský lékař z Hradce Králové Ladislav Hanousek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...