25. prosince 2018 6:39 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Ostrov medvědů. Vydejte se na Aljašku a nebudete litovat

Medvěd kodiak je jedním z největších medvědů planety. Proto si od něj největší... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Medvěd kodiak je jedním z největších medvědů planety. Proto si od něj největší... | foto: Lukáš Novák

Když se řekne kodiak, vybaví se vám pravděpodobně scéna z filmu Pelíšky, ve které se herci Polívka a Donutil dohadují, jak velký tento medvěd vlastně je. Někteří z vás si také mohou představit největší automobil značky Škoda, byť ten se píše s „q“ na konci. Teď si ale všichni představte sytě zelený ostrov na úplném okraji USA.

Pokud jste si mysleli, že tři výše uvedené asociace nelze kombinovat, pletete se. Když největší česká automobilka před několika lety přemýšlela o tom, jak pojmenovat své nové SUV, právě medvěd kodiak ze stejnojmenného ostrova se jí stal pro název inspirací. Letos jsme měli exkluzivní možnost se právě v kodiaqu na Kodiak podívat.

Že bych byl v Norsku? To je to první, co mne napadne, když na malém ostrovním letišti vystoupím z vrtulového letadla. Cestu z Anchorage, největšího města Aljašky, jsem totiž prospal. Teď tu stojím a říkám si, že ty zelené kopce se zbytky sněhu, nekonečné lesy, a dokonce fjord jsem přece už někde viděl.

Panenská příroda, lososi, medvědi nebo tuleni. Toho všeho nabízí aljašský...
Panenská příroda, lososi, medvědi nebo tuleni. Toho všeho nabízí aljašský...

I když leží Aljaška kdesi na severu Spojených států, letmým pohledem do mapy v telefonu zjišťuji, že ostrov Kodiak je ve stejné zeměpisné šířce jako norské Oslo. Proto tu začátkem července není zima. První, co mi hlásí má průvodkyně Meg, je omluva za modré nebe a teplo. „Toto není ta pravá Aljaška, máme tu už týden extrémní vedra. Snad se to za pár dnů změní.“ Myslí tím teplotu okolo dvaceti stupňů.

Noční život

Tři noci bude mým domovem Kodiak, hlavní město stejnojmenného ostrova ležící na jeho severovýchodě. První osada tu vznikla koncem 18. století. Založil ji ruský obchodník Alexander Baranov pod názvem Pavlův přístav. Rusové brali svou přítomnost na Kodiaku vážně a nově založená osada se stala hlavním městem tehdejší „Ruské Ameriky“, dnešní Aljašky. Jejich činnost zde byla ale poněkud jednotvárná – jediné, o co se jim jednalo, byly totiž mořské vydry a jejich srst, kterou dodávali do kontinentálního Ruska.

V roce 1867 se ostrov Kodiak – stejně jako celá Aljaška – stal součástí Spojených států amerických. Američané za rozsáhlá území zaplatili 7,2 milionu dolarů, ale jak mi opět říká průvodkyně Meg, na šeku byla částka pouhých sedm milionů. Dvě stě tisíc dolarů šlo do Ruska na úplatky…

Dnes je Kodiak čilé město se dvěma přístavy pro malé lodě a jedním velkým, kam dvakrát týdně připlouvá z pevniny trajekt. Jeho průzkum začínám v pivovaru Kodiak Island Brewing. Stěně za barem vládne nekonečná řada píp, načepují vám tu úctyhodných 14 druhů piva, která tu vaří. Ptám se barmanky, proč tu zavírají už v sedm večer. Odpověď mě odzbrojuje: mají licenci pouze na ochutnávky. Proto tu dostanete maximálně dvě piva a v sedm musíte domů.

Objednávám si tedy místní Indian Pale Ale a pozoruji mumraj. Pivovar je plný mladých lidí. Po chvíli si všímám různých hloučků okolo stolů a uvědomuji si, že se místní omladina příliš nemíchá. První hlouček tvoří potomci původních aljašských obyvatel, další hloučky jsou bílé, jeden tvoří Asiati… Sedáme si co nejblíže k první zmíněné skupině a neslušně nasloucháme hovoru. A dobře děláme, po chvíli se totiž skupinka začne domlouvat, kam vyrazí večer. Je přece pátek.

Nejdříve je ale čas na večeři. Pozvánka na soukromou loď se neodmítá. Marty a Marion Owenovi jsou milý starší pár, který si život na Kodiaku užívá plnými doušky. Marty býval ředitelem místního přístavu, a když odešel do důchodu, rozhodl se vydělávat na turistickém ruchu, který se na ostrově stále rozvíjí. Přes den se vypraví na moře rybařit a jeho žena pak úlovky přímo na palubě vaří a servíruje. Menu je proto každý den trochu jiné – treska, losos, okoun, platýs… Během dvouhodinové plavby vidím navíc také mořské vydry, orly, papuchalky, ale i tuleně, to vše se zasvěceným výkladem Martyho za kormidlem.

Panenská příroda, lososi, medvědi nebo tuleni. Toho všeho nabízí aljašský...

Přestože tuším, že další den bude náročný, po návratu do přístavu se vydávám do Tony’s Baru, opravdové aljašské putyky v centru Kodiaku. Klíčová slova: kulečník, šipky, cigaretový kouř, pivo bez pěny, barmanky, dřevorubci a rybáři. Jen tak mimochodem tu také pochopím, jak malým městem Kodiak s necelými 6500 obyvateli je. Neomylně totiž poznávám tváře, které jsem viděl už odpoledne v pivovaru.

Život kodiaka

Budíček ráno v šest, rychlá snídaně, přejezd do přístavu. Z přívěsu za americkým pick-upem tu jakási blondýna sundává kajaky a pádla. Jmenuje se Wendy (po pár dnech se dozvídám, že se jí přezdívá Šílená Wendy) a pod jejím vedením mě čeká čtyřhodinový zápřah. Máme štěstí, moře je relativně klidné, a tak se můžeme na kajacích pustit i dál od břehu, abychom se opět mohli pokochat životem divokých mořských zvířat. Wendy nejenže pořádá výlety kajakem, ale je též certifikovanou průvodkyní pro lovce medvědů.

Ano, na Kodiaku můžete medvědy nejen pozorovat, ale také lovit. Samozřejmě s povolením, za peníze a za striktních pravidel. Právě kodiakům se věnuje další část mého programu, kdy se potkávám s Larrym Van Daelem. Pokud se tu na ostrově chcete s někým bavit o medvědech, právě on je tou nejpovolanější osobou. Třicet let pracoval pro aljašské ministerstvo pro ryby a zvěř a zahrál si i v několika filmech, třeba Grizzly Man. Jeho vyprávění je fascinující, a to i pro někoho, kdo se o medvědy v životě nezajímal.

Na Kodiaku jich žije okolo 3500, což je úctyhodný počet. Larry to ilustruje slovy, že medvěda tu potkáte prakticky kdekoliv, což po chvíli dokumentuje prstem ukazujícím do údolí u moře. Nic nevidím, ale Larry přesvědčivě popisuje, kde je v dáli medvěd a co tam dělá. Klobouk dolů.

Zajímám se o to, jak tu vlastně medvědi během roku žijí. To je Larry ve svém živlu: „Po zimním spánku se samci probouzejí – někdy v květnu. Vylezou ze své nory, kterou si vykutali do země na úbočích kopců, a začnou hledat potravu. Pro samice platí to samé, ale o měsíc později. Po probuzení se vydají k moři a hledají různé vyplavené ryby či řasy. Pak se živí čerstvou trávou v nížinách, a jak s oteplením čerstvě obrůstají kopce, vracejí se do hor. Poté přichází sezona lososů, takže se medvědi vypraví opět do nížin k řekám a živí se rybami tak dlouho, jak to jde. Jakmile jsou lososi pryč, jedí medvědi bobule, a to až do té doby, než se opět uloží k zimnímu spánku.“

Larry mi ochotně vysvětluje také to, proč je medvěd kodiak tak unikátní a tak obrovský. Na ostrov se medvědi dostali během poslední doby ledové, a když ledy mezi pevninou a ostrovem roztály, nebylo už cesty zpět. Od té doby se medvěd kodiak vyvíjí samostatně a postupem času vytvořil největší poddruh medvěda hnědého na světě.

Oproti svým pevninským soukmenovcům je kodiak větší a statnější, a to kvůli enormnímu množství potravy, které má na ostrově k dispozici. Stejně jako medvěd hnědý i kodiak žije samotářsky a brání své teritorium. Kvůli omezené velikosti ostrova a velké medvědí populaci je však toto teritorium v porovnání s pevninskými medvědy mnohem menší. Největší jedinci měří na výšku přes tři metry a výjimkou nejsou ani téměř 800kilové kolosy. Na tato Larryho slova jsem si vzpomněl i další den brzy ráno, když jsem vyrazil k moři, kde v meandrech řeky kodiaci hledají potravu. Nedaleko v rákosí se prochází vyhublá samice, jež se ještě po zimním spánku nestihla pořádně vykrmit, a i to je impozantní pohled. Třímetrové monstrum si v ten okamžik radši ani nepředstavuji. Z bezpečné vzdálenosti (kodiak prý umí běžet až 60 km/h) fotím, jak jen to jde, a následně se raději rychle přesunuji do bezpečí kodiaqu na čtyřech kolech.

Kosmodrom

Nedílnou součástí ostrova Kodiak jsou nádherné pláže. Zapomeňte však na žlutý písek, slunečníky a stánky s občerstvením, tady jste v pustině. Jedinou společnost při brouzdání severním Pacifikem vám tady dělá vítr, tuny naplaveného dřeva a zkameněliny v okolních útesech.

Zajímavé věci jsem ale viděl také cestou na „pláž zkamenělin“. Asi sedmdesát kilometrů jižně od města Kodiak je malý kosmodrom. Už zdálky vidíte odpalovací rampu, ze které se vysílají do vesmíru rakety s polární dráhou letu. Jak mi prozradil Nathan Fitzgerald, který tu pracuje, klienti jsou hlavně z řad soukromých firem, občas tu do kosmu pošlou i nějaký vojenský satelit. Ptám se, proč zrovna tady, uprostřed ničeho. „Právě proto! Na jih od nás není žádná civilizace, pouze moře, takže pokud by se cokoli přihodilo, nehrozí, že by raketa spadla někomu na hlavu,“ odpovídá mi Nathan. Pravda, nejbližší osídlení na jih od nás je na Havajských ostrovech. Je fascinující, jak daleko od všeho Kodiak je, a přesto tu vše funguje jako důkladně promazaný stroj.

Na Kodiaku najdete 14 000 lidí, 3500 kodiaků a bezpočet malebných opuštěných...

Cestou zpátky se stavuji na automobilových závodech, které se konají na zaprášeném oválu jen kousek od místa, kde jsem si ráno fotil medvědici. Celé rodiny tu polykají prach zvířený ječícími americkými sporťáky, u toho se dobře baví, konzumují hamburgery a sázejí na vítěze.

Den se ale krátí, takže musím zase do města. Z okna auta vidím nedaleko nás přistávat vojenské letadlo. Meg mi pohotově vysvětluje, že jen kousek od letiště je největší základna pobřežní stráže v USA. O její historii se pořádně dozvím až další den.

Na rybách

Poslední brzký budíček na Kodiaku je jiný než předchozí. Venku je zataženo a prší. Meg na mě u snídaně volá: „Vítej na opravdové Aljašce!“ Z toho chápu, že dnes bude veselo. Jedeme totiž rybařit. Právě z rybolovu a s ním spojeného průmyslu většina obyvatel Kodiaku žije a prut tu mají úplně všichni.

Kodiaqem se přesouváme na zablácené odpočívadlo, kde už na nás čekají dvě terénní čtyřkolky, vysoké holiny a Jason s Justinem, naši rybářští instruktoři. Čtyřkolkami se vydáváme podél řeky do středu ostrova. Musíme překonat hřbet místního pohoří a pak dojet až k moři, do nějž se vlévá potok Saltery Creek. Právě tady budeme rybařit. Justin, který řídí mou čtyřkolku, je opravdový kodiacký nadšenec. Na každou naši středoevropskou otázku odpovídá s nevídaným entuziasmem, jakkoli může být hloupá. Postupně zjišťujeme, že pochází z Minnesoty, v mládí hrával hokej, ale po zranění ho uchvátilo rybaření. Jenže rybářské možnosti v Minnesotě jsou omezené, takže se jednou s kamarádem Jasonem rozhodli, že se přestěhují na Kodiak, kde si založili živnost na průvodcování rekreačních rybářů a turistů, jako jsem já.

Dnes prý budeme chytat siveny, pstruhy a zkusíme i lososy. Po dvou hodinách terénní jízdy jsme konečně na místě, já beru poprvé v životě do ruky rybářský prut, nechám si od Jasona vysvětlit, jak a kam mám správně nahodit, švihnu prutem, navíjím… A mám rybu! Nechce se mi věřit, že by to bylo až tak jednoduché, ale Justin mi vysvětluje, že potoky na této odlehlé straně Kodiaku jsou rybami doslova přeplněné, takže se nemám ničemu divit. A je to pravda. Během půl hodiny naše sedmičlenná skupina chytila asi 20 sivenů.

Samozřejmě že bych si ale chtěl chytit lososa, když už tady jsem. Na něj je nutné požít jinou techniku a prut, nicméně Jason má během deseti minut prvního! Já to zkouším asi půl hodiny, a když už se mi povede jeden kus zachytit, než zatáhnu, pouští se a je pryč. To se prý stává, říká Jason. Také se prý stává, že za celý den nechytí lososa ani jednoho. Tomu se mi ale nechce věřit.

Cestou zpátky k autu se Justina ptám, kolik lososů za den tu už ulovil. „Jeden člověk smí na Kodiaku denně ulovit dva lososy. Pokud se vypravíš sem na západní pobřeží, kde nikdo nežije, máš limit pět kusů na den. Takže pět!“ odpovídá a zároveň vysvětluje místní pravidla.

Ptám se taky na medvědy, načež mi Justin ukazuje pečlivě schovanou pistoli. Říká, že ji ještě nikdy nemusel použít, a to medvědy potkává pravidelně. Ve svém telefonu mi pak ukazuje fotky, kdy medvědi loví ryby v řece jen kousek od něho, jako by s Jasonem byli dlouholetí přátelé.

Ptám se také na již zmíněnou základnu pobřežní stráže kousek od hlavního města a Justin mi pohotově vysvětluje, že to je jeden z největších zaměstnavatelů na ostrově. Také přidává překvapivý fakt, že během druhé světové války zde byla druhá největší námořní základna USA po Pearl Harboru.

Kodiaq a Kodiak

Poslední zastávka před odletem mě čeká u starostky Kodiaku Pat Branson. Na první pohled milá paní překvapuje českým pozdravem „Dobrý den“ a hned vysvětluje, že se jej naučila, když do města přijel natáčet štáb automobilky Škoda video o fiktivním přejmenování města Kodiak na Kodiaq.

Ptám se, kolik lidí na celém ostrově žije. Prý necelých 14 tisíc. Paní Branson se také zmíní, že Kodiak je druhým největším americkým ostrovem a stejnojmenné město je mezi třemi největšími rybářskými přístavy USA.

Zajímá mě, co ruští starousedlíci. K mému překvapení tu prý stále žije několik rodin s ruskými kořeny. Kompletní historický exkurz si ještě v rychlosti doplňuji v Baranově muzeu hned naproti radnici a pak už mě čeká loučení.

Po třech dnech a třech nocích na Kodiaku jsem si víc než kdy jindy jistý, že není Amerika jako Amerika. Kodiak se mi vryl do srdce – a stejně tomu bude u vás, když se sem vypravíte. A kdo ví, třeba se tu jednou potkáme!

MIKUPEX TRADE s.r.o.
Řidič sk. C, Praha 9, cca 38 000 Kč

MIKUPEX TRADE s.r.o.
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj
nabízený plat: 38 000 - 38 000 Kč