Neděle 3. března 2024, svátek má Kamil
130 let

Lidovky.cz

Korejská lekce

Opulentní vánoční výzdoba v Jižní Koreji. V Soulu energiemi rozhodně nešetří

Soul ve vánočním foto: Darina Ivanovová

Když píšu tenhle příspěvek, za okny je už tma a mrzne. Zato fotbalová horečka stoupá, za pár hodin se Jižní Korea utká s Brazílií. Z mých studentů se během fotbalového mistrovství stali slušní zombíci, protože zápasy začínají korejského času o půlnoci nebo ve čtyři ráno jako právě ten, na který se nervózně čeká.
  14:00

Gratuluju si, že mám zítra výuku až odpoledne, dnešní popelavé a nemluvné ranní tváře mi stačily. Všichni mi srdnatě odpovídali, že se mají dobře, abychom však vzápětí spočítali, že průměrná délka spánku celé skupiny oscilovala někde kolem čtyř hodin. Zkrátím to – dneska jsem mluvila víc anglicky než česky. V zájmu kvality výuky je, aby korejská reprezentace prohrála, což nelze vyslovit nahlas ani v nejdrsnějším žertu. Taky se tu dost řeší, coby kdyby ….

Japonsko vyhrálo svůj zápas. Pokud obě země prohrají, bude klid. Vzájemný vztah je poznamenán japonskou kolonizací z první poloviny 20.století, různými nevyřešenými spory, ale spojují je stejné bezpečnostní zájmy, lépe řečeno hrozby šíleného severního korejského souseda. A krom rivality ekonomické teď zavládla i ta fotbalová.

Do zimy jsme skočili v Jižní Koreji šokově, předminulá neděle se ještě dala strávit v krátkém rukávu (a to dokonce ve výšce více než 1400 metrů nad mořem, o tom později) a ta právě minulá už byla v rukavicích a čepici. Uprostřed týdne se teplota zlomila skoro o 20 stupňů a v sobotu už jsme měli venku lehce pocukrováno, poprvé. Pranostika se sekla jen o týden. Na druhou stranu k tomu líp pasujou vánoční večírky, které jsme si dali pěkně hned dva za sebou.

Nejdřív vánoční „kavárnu“ naší katedry a pak po pandemii znovu obnovený tradiční večírek na slovenské ambasádě. Už jsme tedy šli do Betléma, zdobily se nádherné perníčky, pilo se voňavé svařené víno, které bylo připraveno bratrsky (v našem případě sestersky) česko- slovenskýma rukama.

Darina Ivanovová

Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka.  Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.

Darina Ivanovová

Každé ráno se dojímám u rychle ubývající velevánočky. Tímto srdečně zdravím manželku pana hospodáře a atašé české ambasády, která ji jistě s láskou upekla, protože jinak by nemohla tak chutnat. Kapustnica mě nikdy nepotěšila víc než na geograficky nejvzdálenějším místě od Slovenska, kde jsem ji kdy v životě jedla. Korejské studenty Vánoce nadchly, poněvadž okamžitě pochopili, že při nich jde hlavně o jídlo, což samozřejmě velmi konvenuje jejich naturelu.

Instagram mých studentů se hemží hlavně jídlem a pitím, při cestách metrem většina pasažérů sleduje na mobilech videa o vaření, v autobuse na čelní obrazovce běží neustálé ochutnávky čehosi. Nic nevyvolalo větší odezvu v sále, než sdělení, že česká ambasáda připravila pro každého studenta výslužku v podobě krabičky s nejtypičtějším vánočním cukrovím. Zdatně mu sekundovalo sdělení dovozce české Marlenky do Koreje, že i on připravil pro každého červenou škatuli s medovníkovým zázrakem. Mám neblahé tušení, že vánoční špeky si tentokrát pořídím předvánočně.

Ještě že jsem se před sladkou smrští trochu hýbala, mám o něco menší výčitky. Za posledního tepla jsme vyrazili do města Tegu (Daegu) a do přilehlých hor, strání a chrámů. Tegu je na cestě rychlých vlaků KTX do Busanu, v jihovýchodní části Koreje, asi 80 kilometrů od moře. Díky tomu má speciální vlhké klima, které prý nejvíc svědčí jablkům. Odtud jsou zaručeně ta nejchutnější.

A huš, už jsem zase u jídla, alespoň tedy zdravého…..Faktem je, že já jsem nikdy lepší a šťavnatější jablka neochutnala. Přezdívka Tegu je Město – jablko. Přestože by to v někom mohlo evokovat venkovskou provinčnost, Tegu je čtvrtým největším městem Jižní Koreje a bylo hnacím motorem prudkého ekonomického růstu celé země v 60. až 80. letech, zvláště v oblasti elektroniky. Domov tu má tradičně textilní průmysl, takový korejský Manchester.

Město je celé nové, mě při rychlé obhlídce příliš architekturou neuchvátilo, takže bych souhlasila s definicí pana velvyslance – „takový panelákov“. Okolí má pěkné. Jednak řeka se stezkami pro pěší i cyklisty po obou březích, ale i obrovský park v údolí na severu města s travnatými pahorky, které jsou vlastně pohřebními mohylami. Městskou dopravou lze dojet do provinčního parku Palgongsan, kam jsme dojeli i my, abychom vystoupali ke Gatbawi, svatyni Buddhy. Tenhle Buddha je trochu zvláštní, protože má placatý klobouk. Plochý kámen mu prý balancuje na hlavě už od začátku 7. století. Jak jsme se dočetli, pomodlit se u něho má zázračný vliv na výsledky studentských přijímacích zkoušek. Bylo tam plno. A slovy Homolkových – ta panoramata po cestě nahoru i dolů!

V chrámu Haein-sa by člověk mohl chodit stále v záklonu.

S buddhismem je spojené i další místo, které jsme s panem velvyslancem navštívili. Tedy on mě tam samozřejmě zavedl; občas mám pocit, že byl v Koreji úplně všude. Musím říct, že tohle místo mě svou atmosférou zcela dostalo. Jedná se o chrám Haein-sa, kde je uloženo přes 80 000 dřevěných desek s posvátnými buddhistickými texty. Nesou název Tripitaka Koreana a patří vůbec k nejvýznamnějším buddhistickým textům na světě. Ne nadarmo jsou společně s komplexem chrámu na listině světového dědictví UNESCO.

Prostředí chrámu je jak z pohádkového obrázku, bez přehánění. Kolem dokola lesy, vysoké skalnaté horské štíty, potůčky s čistou vodou. Buddhističtí mniši mají velmi vyvinutý estetický cit na umístění svých chrámů, o tom jsem se přesvědčila už poněkolikáté. V chrámu se dá i přenocovat, ale opravdu se zdráhám označit za zajímavé společné ranní modlitby ve 3.30. Potýrali jsme se jiným způsobem, vyšlápli jsme si odsud na horský vrcholek Gayasan (1430m). Nebyla to žádná procházka, protože jsme vyrazili docela pozdě a převýšení na čtyřech kilometrech bylo 700 metrů.

Se studenty na vánoční slovenské ambasádě.

Lonely Planet označuje tenhle výstup za náročný, pan velvyslanec mi ovšem tvrdil až k první turistické mapě, že jde o zelenou lehkou trasu. Když se ukázala pravda, nebylo cesty zpět. Dobrá taktika. Po cestě kvůli porostu není moc pěkných výhledů, ale když jsme vylezli (a to doslova po nezabezpečených posledních skalních úsecích) nahoru! Trochu to tam funělo, ale ten obzor s několika pásy hor! Začátky českých pohádek tady dostávají reálný rozměr – za sedmero horami…. Dolů jsme to brali rychlým tempem; blížící se tma, prázdný žaludek a cedule s varováním před medvědy byly dostatečně motivační.

Tenhle rok už to do korejských hor znovu nestihnu (nepočítám kopce za humny). Na Vánoce se chystám domů, do matičky stověžaté. Ale doufám, že ten příští jimi začne! Šťastné a veselé kdekoliv!

Jak už všichni víme, Jižní Korea i Japonsko prohrály a z dalších bojů na mistrovství světa ve fotbalu vypadly. Osud a sportovní um to, myslím, zařídily spravedlivě. Žádný prostor pro případný „napnelismus“.

Autor: