NOMÁDI: Defenderem až na Aljašku. Rusty vedle bizonů vypadá jako malý trabantík

Pár tisíc kilometrů rovinami a blížily jsme se k národnímu parku Grassland. Ukazatel nádrže se zase povážlivě stočil doleva a tak jsem už nedočkavě vyhlížela nějaké městečko s benzínkou. První město bylo bez benzínky, druhé s benzínkou ale bez proudu. Třetí už bylo dost na hraně, zastavily jsme u pumpy a než jsem stihla otevřít dveře, už se ke mně hnal majitel: „Už dva dny nemáme proud, bouře strhla stožáry, takže nemůžeme tankovat.“

Nejistě jsem se podívala na ručičku blížící se k červenému poli - a protože ukazateli už teď moc nevěříme, klidně by to mohlo znamenat, že už nám zbývá tak pět litrů.

9 fotografií

„Další benzínka je 45 kilometrů, tam už jim proud jde.“ snažil se nás uklidnit pan pumpař.

Klidné jsme nebyly, ale dojely jsme.

Informační centrum u národního parku bylo zavřené - jak jinak, začínáme náš roadtrip ještě hodně před začátkem sezóny. A sezóně budeme ještě dlouho ujíždět, podle toho, jak pojedeme dál na sever, kde jaro začíná vlastně až v létě. Vstupné do národních parků tu ale řešíme ročním pasem - pěkně drahou permanentkou, která nám ale nakonec ušetří spoustu výdajů i zařizování po všech národních parcích Kanady.

Vzaly jsme si tedy jen letáček s informacemi o parku a vydaly se hlouběji do travnatých kopců. Alča cestou prolistovala brožurku a zjistila, že tu jsou i „prairie dogs“ neboli prérijní psi.

„To budou určitě ti kojoti!“ oznámila mi nadšeně a už už vyhlížela z okna, kde uvidí pořádného prérijního psa.

Jediné, co jsme ale zatím za dva dny spatřily, byli neskutečně roztomilí tvorečkové podobní surikatám. Tisíce podzemních nor a schovávaček tvořilo zázemí pro chlupatá zvířátka, která často sedávala u vchodů a ve vzpřímené poloze pozorovala okolí. Pak zničeho nic vypískla a než bys řekl švec, byla schovaná v noře.

Alča hledala prérijní psy, já zase bizony, ale nikde nic. Večer jsem si prolistovala brožurku o národním parku a zjistila jsem, že fotka kojota, kterou si Alča spojila s prérijním psem byla opravdu fotografie kojota. A prérijní psi? To byly právě ony všudypřítomné „surikaty“ a žádní hafani.

Vítr je tu každodenním hostem a vlnící se tráva neúnavnou tanečnicí.

V úplném srdci parku jsme potkaly urzony kanadské, neboli druh místního dikobraza. A pak konečně v dáli velké černé tečky. „To budou bizoni!“ nadšeně jsem se dívala z okýnka. A opravdu, jak jsme se blížily, bylo jasné, že to nejsou ani koně ani krávy, ale obrovští, nádherní a divocí bizoni. Nebylo to sice stádo tisíce kusů, jak jsem si přála, ale hezkých sedmnáct kousků si tu spokojeně požvykovalo trávu.

Obrovská stáda, která se tu před pár staletími pásla už se jen tak nikde nevidí. Indiánští lovci lovili bizony pro obživu a využili z nich každý kousek - na oblečení i stany. Měli na to i velmi speciální způsob lovu. Tradice mluví o „bizoním skoku“, kdy indiáni na koních nahnali část stáda na okraj vysoké skály, pod kterou už čekal zbytek kmenu, až jim pár bizonů doslova spadne z nebe na zem.

Pak ale „bílí“ muži začali lovit tyto obrovské kolosy pro zábavu a zvrhlé zvednutí sebevědomí… Z milionů bizonů se během pár let staly jen stovky. Teď se pomalinku vrací bizoni zpět do svých travnatých prérií a z téměř vyhubeného druhu se stal téměř ohrožený.

Položit si ucho na zem a poslouchat dusot kopyt tisícových stád už ale zbývá jen pro indiánské příběhy.

A navíc, já bych tedy z auta nevylezla ani náhodou. Jsou to sice býložravci, ale i Rusty proti nim vypadal jako malý trabantík a rozhodně bych se k nim nepotřebovala dostat na dosah ruky. Z bezpečí jsem si však mohla vychutnat i to, proč jsem se na ně tolik těšila - jeden z obřích samců sebou mrštil na zem a vyválel se v prachu, aby se pak nemotorně zvedl, otřásl celou svou hřívou, vyplázl jazyk a hluboce zabučel. Takový tanec by o tom, kdo je tu silnější, přesvědčil snad každého.

Partnerem rubriky je Vansafe, specialista na pojištění obytných aut i jejich posádek. Více čtěte ZDE.