NOMÁDI: ‚Nechceme, aby nám život řídila hypotéka.‘ Cesta kolem světa v dodávce

Kdy to všechno začalo? Asi naším příjezdem z Turecka v prosinci 2016. David opustil firmu, aby se mohl plně věnovat projektu, a já mám dobrej pocit, že za toho půl roku zvládneme všechno na světě. David si odpočne od své práce, vyčistí si hlavu v nějaké autodílně, kde ho určitě za práci zdarma lapnou všema deseti a naučí vše o autě.

Já budu dál chodit do práce a za celou zimu a jaro máme po večerech a o víkendech spoustu času na zjišťování a přípravy všeho druhu. Občas zajdeme na přednášku nějakého kovaného cestovatele, prostě se hezky v klidu nachystáme tak, abychom v květnu odjeli do Afriky.

Sotva se vzpamatujeme z návratu z Turecka, už je tu Štědrej den, ládujeme se cukrovím, odpočíváme, slavíme, Novej rok, leden, v únoru hromada práce, březen, daňový přiznání, žádná autodílna v Brně není na nikoho zvědavá, David ukončuje různý dodělávky do práce, sláva, koncem března konečně seženeme mechanika, z Davida žádnej automechanik nebude, vezeme auto do Prostějova, kupujeme lístek na loď za pytel diamantů, takže JEDEME a přes to nejede vlak.

Setkáme se s pár lidmi, co byli nedávno v Africe. Všichni jsou v pohodě a říkají, ať to s tím plánováním tak moc nehrotíme, že to tam vlastně nemá ani smysl. To nás trošku uklidňuje. Jedeme za pár týdnů a nemáme auto, víza, pasy, řidičáky, očkování a vlastně ani přesný datum odjezdu, ani tu cestovní horečku. David sestavuje super-šanon, kde máme podrobnosti o každé zemi, kterou chceme projet.

V květnu visí auto pořád na zvedáku v Prostějově, loď jede možná za 14 dní, možná až za měsíc, Italové jsou na informace dost skoupí. Očkování hotovo tak na půl, díly z Turecka leží nepostříhané ladem, producent volá, že pro nás nemá jediného sponzora. Jdu naposledy do práce a vrhám se do zařizování. Posílám maily do všech stran, sháníme sponzorské dary, dochází nám peníze, sháníme peníze, dochází nám energie.

NOMÁDI: Starou dodávkou do Patagonie

V půlce května už máme každej tři pasy, tři řidičáky, jedno vízum, a seznam tisíce drobností, který nestíháme. Pár sponzorů nám kývne, což nám vždy vleje krev do žil. Chceme pro auto do Prostějova každý den, už máme vymyšlený interiér, zahrádku, nosiče, doplňky, ale musíme to nejprve pořádně změřit.

Náš nákupní lístek nezná konce. Přes den zařizujeme, běháme, jezdíme do Prahy a zpátky, na úřady všeho druhu, do bank a pojišťoven, nakupujeme.. Večer se vždy sejdeme doma u mailu a několik hodin sepisujeme odpovědi, žádosti, objednávky a reakce, sestavujeme tabulky, co máme, co chceme, na co nemáme, kolik nám zbývá peněz a času. Ani nevím, jak padáme do postele a budíky zas zvoní nemilosrdně brzy.

Týden před plánovaným odjezdem je auto doma! Honem do dílny a dodělat elektro, kování, interiér, sehnat blbůstky, na který jsme úplně zapomněli. David si zlomí malíček, pak zase namůže cosi v koleni. Něco táhnu do dílny a rupne mi v zádech, to né! Zaměstnáváme všechny kolem sebe, pomáhají nám rodiny a kamarádi, šijí, řežou, hoblují, šroubují, vaří, půjčují, nakupují a smějí se! Každého z nich miluju, protože jinak bychom neměli šanci.

My dva jsme denodenně černí od hlavy k patě, hodiny a dny se slévají v jeden nekončící chaos. Z Itálie nám dávají vědět, že loď má zpoždění. Úlevou zaspíme celý den a pak úprkem zas do dílny a další maily a nákupy, v Hornbachu už si tykáme.

Polohotovým busíkem jedeme do Prahy na rozhovory „jakože jedeme a hrozně stíháme“, úsměvy do kamer, jsme hrozně pozitivní, cestou zpátky si vrazíme do očí párátka a na D1 (taková první zkouška offroadu) nám upadne výfuk. Na cestách mezi Prahou, Brnem a Prostějovem najezdíme vcelku dost, tak snad to prověří hlavní „dětské nemoci“ repasovaného auta.

Každou noc než padneme, si opakujeme „To dáme!“, už si hrozně přejeme vyrazit, jet. Vědět, že co máme, máme, co jsme stihli, jsme stihli, a už jen jet, nějak zvládnout cestu na jih Itálie a nepropásnout loď.

Jak prožít život na cestách? Digitální nomád se podělí o své zážitky

Někdy v tomto období se se všemi loučíme na přehradě v Brně, na celodenní akci dorazíme až večer, takže spoustu lidí ani nestihneme. Jsme pyšní, že jsme vůbec dorazili, ale pokud to čte někdo, koho jsme nazastihli, moc se omlouváme a líbáme vás!

Doděláváme poslední drbky na autě, stěhujeme celý byt do volných pokojů a půd po Brně, poštou nám dorazí další víza z Berlína. Smlouvu s producentem nepodepíšeme, posíláme zpět a doufáme, že tohle zvládneme nějak během cesty. Loď se zpožďuje o další dva dny, díky čemuž stíháme poplakat na rozloučenou, vystát všechny kolony na brněnské dálnici, vyzvednout poslední víza v Praze a odjet.

A teď už se to fakt děje! Jedeme skoro non-stop, střídáme řízení se spacákem a závratnou průměrnou rychlostí 60 km/h jsme za 34 hodin v Salernu u Neapole. V přístavu jsme úplně hujersky v noci před odjezdem, bez jediného defektu! Ráno poslední telefonáty a SMSky domů aaa... půl dne čekáme na naložení lodi. Už nás nepustí z přístavu, takže se ani nedostaneme na internet a nemůžeme dát nějaké bombastické posty na sociální sítě, ty musí počkat. Máme před sebou devět dní bez signálu uprostřed širého moře, možná nás občas pustí do nějakého přístavu...

Tak ahoj v Izraeli!

Cestovatelské osudy Mariky a Davida můžete sledovat na webových stránkách www.busny.cz a od 2. července také v premiérových dílech každou něděli v pořadu Busny na internetové televizi stream.cz.