A pokud nejedete po hlavní silnici, může doba cesty být i čtyři hodiny na sto kilometrů. Na mapě vyznačené cesty jsou však sjízdné i pro běžný osobní vůz a vedou nádhernou přírodou, takže je pomalá jízda ideální.
Na zakarpatskou Ukrajinu nejezdíme jen kvůli krásné přírodě, hodným a vřelým lidem a historií spojenou prvorepublikovou ČSR. Jezdíme tam také z důvodů, že pořádáme ve spolupráci s organizací preshranice.eu dobročinnou sbírku. Vždy v průběhu roku, vyhlásíme sbírku na naše facebooku a pomocí dárců sbíráme jednak školní potřeby pro školu, která je ve Svaljavě a chodí do ní nejchudší děti ze svaljavského chudinského tábora. Další část sbírky jsou zdravotnické potřeby, které vozíme do polikliniky v Koločavě. Celkem jsme za dva roky nasbírali věcnou pomoc v hodnotě desítek tisíc korun a tuto pomoc jsme dokázali doručit přímo koncovým příjemcům a měli jsme tak jistotu, že pomoc nebude zneužita.
Letos se k nám během naší cesty připojil i Radim Kupec, který vdechl život organizaci PřesHranice a také agentuře transkarpatia.cz, která krásy Zakarpatí ukazuje turistům a částí výtěžku podporuje polikliniku v Koločavě. Množství naší pomoci bylo letos velké a naše Barča by to všechno nepřevezla, tak se k nám připojili i naši kamarádi Jarda a Petra a vzali dodávku, kterou se vše zdárně podařilo převést. Startovali jsme v sobotu od nás ze Strašína u Říčan a do školy ve Svaljavě jsme přijeli v pondělí dopoledne. Cesta šla celkem bez problémů, jen nám ještě v ČR vyhořelo rádio. Nakonec to bylo celkem fajn v autě byl klid a zpívali jsme si. Na Ukrajině už mají v červnu prázdniny, ale celý učitelský sbor se kvůli nám sešel. Po nanošení pomoci a povinné kávě už následovali slova díků lidem v ČR za pomoc a objetí a zlíbání nás všech.
Ještě ten samý den jsme přijeli do Koločavy a ubytovali jsme se v četnické stanici, objektu, který za první republiky využívali českoslovenští četníci. Nyní je tam restaurace s ubytováním. Po vřelém přivítání se s majitelkou, jsme něco málo pojedli a popili a zmožení jsme ulehli a hned usnuli.
  |
Ráno jsme se jeli podívat na jezero Siněvir. Navštívili jsme i záchranou stanici pro medvědy zabavené oligarchům, byla i mladá lvice. Po návratu do Koločavy nás místní učitel provedl křesťanským víc jak dvě stě let starým kostelem a ukázal nám hroby četníků, které odpravil Nikola Šohaj loupežník. Další den jsme šli na místní ne příliš přístupný hřbitov a našli jsme hrob samotného Nikoly Šohaje loupežníka. Pak jsme šli pěšmo podél břehu řeky Terebla prohlédnout si zbytky protitankové linie z druhé války.
Ve čtvrtek po příjezdu do polikliniky v Koločavě, kde jsme se už podruhé setkali s doktorem Vasilijem, který nás po předání pomoci zase dlouze objímal a uronil i pár slz. Tento člověk je skutečný srdcař za cca 5000 czk léčí všechny lidi v Koločavě a okolí. Než se poliklinice dostalo pomoci z ČR jezdil po pacientech s vlastním stařičkým žigulem a jedinou sanitkou byla 40 let starý UAZ buchanka, ve které pacient ležel na podlaze nikoliv na nosítkách. Když jsme vyslechli doktorův silný příběh, že když byl malý přišel díky nedokonalé lékařské péči o oba rodiče. A postarali se o něj místní dělníci, kteří se složili a poslali jej na studia a on poté co dostudoval vrátil se do Koločavy a léčí. Silný příběh s dobrým koncem i Vasilijův syn už má doktorát a také léčí v Koločavě. I přes všechnu snahu, stále umírají i mladí lidé v této oblasti zbytečně, třeba jen kvůli tomu, že je není možné rychle přepravit do většího města do nemocnice. I tady už se hodně udělalo a v Koločavě je zánovní moderní sanitka dar z ČR.
V těchto nuzných podmínkách, si člověk uvědomí jak špičkové máme zdravotnictví, které bereme jako samozřejmost a také jaké máme štěstí, že žijeme v ČR.
Odpoledne jsme sedli do terénního vozu a po hřebenech hor jsme se dostali do zcela od světa odříznuté vesničky Bukovinky. No není odříznutá tak zcela vede k ní lení cesta, která je ale nesjízdná pro běžné auto a také tam vede kabel s elektřinou. V této vesničce jsme navštívili paní Olgu, která nám připravila domácí boršč a také něco jako lívance s domácí jahodovou marmeládou a čerstvou smetanou od jejich kravky. V hospodářství mají také dvě prasátka. Byli jsme se také podívat na jejich udírnu a dostali jsme čerstvě vyuzený domácí sýr a slaninu. Jídlo nás natolik zmohlo, že nám pán domu připravil deky na louku a my se natáhli a usnuli jsme. Po probuzení jsme jeli do četnické stanice, ta se nám stala základnou pro naše dobrodružství.
Pokud chcete i vy příště pomoci s naší sbírkou stačí sledovat náš Facebook nebo napsat na urban.daniel@centrum.cz. Garantujeme, že se pomoc dostane kam má. |
Následující den, upalujeme divokou přírodou přibližně sto padesát kilometrů až na hranice se Slovenskem. V lese byl rozbit tábor (na Ukrajině se smí volně tábořit). Ráno v pět hodin jsme byli na hranicích a díky tomu jsme se vyhnuli několika hodinovému čekání. Celá kontrola trvala jen hodinu a my mohli jet domů.
My se nyní chystáme s naší Barčou pod záštitou Mongolské ambasády v Praze do Mongolska a také na Sibiř. Startovat budeme koncem července a na lidovky.cz budeme posílat pravidelné reportáže. Dalším výstupem z cesty bude už druhá kniha o našich cestách a také amatérský dokument. Pokud chcete s realizací naší cesty pomoci můžete na Startovači. A pokud chcete zviditelnit vaší firmu na Barče je místo ještě na dva reklamní polepy.
