Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Cesta plná kopřiv a projímadlo od rumunské lékárnice na nevolnost

Cestování

  12:55
Ze sevření Bermudského trojúhelníku na rumunský způsob (kdo četl můj poslední report z cesty, tak ví) jsem se nakonec dostala až ve čtvrtek.

Od přelidněných Nízkých Tater jsem během měsíčního putování potkala přesně 6 turistů. Bylo tedy potěšení někoho vidět a sdílet s nim část cesty. Jednalo se o Švéda jménem Oskar. S Oskarem jsme si společně vyšlápli zbývající kiláky na horu Muntele Mic (1807 m.n.m.) a potom si dali vydatnou snídani v lyžařském středisku, které má své nejlepší roky za sebou. foto: Nicolette Havlová

Ona však ta téměř celá proležená středa byla neméně záživná. Rozhodla jsem se, že zkusím svůj rozladěný žaludek uklidnit, jak nejrychleji to bude možné. Zamířila jsem tedy do lékárny. Ani překladač však v komunikaci nepomohl, protože jakmile jsem zakoupené věci začala na pokoji podrobněji zkoumat, zhrozila jsem se. Jediná správná věc byla probiotika, o která jsem si ale vysloveně řekla. 

Táboráček
Rumunsko

Další dvě věci, které jsem vyfasovala na nevolnost, byly - přípravek na léčbu zácpy a hemeroidů (u tohoto jsem později zjistila, že se jedná o nenávykové projímadlo) a prášky proti nevolnosti, které se berou při chemoterapii. Rozhodla jsem se tedy udělat výlet za lékárnicemi ještě jednou. Dvě výše zmíněné věci jsem vrátila a dopořídila černé uhlí, smectu a rehydratační roztok. Byla jsem velmi sebejistá, že vše je v pořádku a můžu se jít v klidu léčit. 

Nicolette Havlová

Nicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách.

Nicméně jsem obdržela zprávu na sociální síti, která zněla: „Hey, Havlová Nicolette? Romanian police. Did you lose your wallet?“ Ano, nechala jsem ji na pultu v lékárně. Vůbec jsem si toho nevšimla. S mým štěstím bych na to přišla, až bych byla v nějaké jiné vesnici. No, mám rozhodně víc štěstí, než rozumu. A tak jsem se šla projít na policejní stanici.

Ve čtvrtek jsem naštěstí už peněženku neztrácela, ale vzpomínek jsem si i tak vytvořila mnoho. Dostopovala jsem zpět na místo, kde jsem v úterý svou krátkou cestu kvůli nevolnosti zakončila. Pokračovala jsem tedy oněch neušlých 17 km do původně stanoveného cíle. Nechtěla jsem si hned naložit mnoho kilometrů, když jsem byla ráda, že se mi udělalo lépe. Právě proto, že jsem se nikam nehnala, jsem dostala příležitost se opět přiblížit místním lidem. A tak jsem se seznámila s Flori a její dcerou Sofií. Navštívila jsem její malý obchůdek v Poiană Răchițelii. 

Překvapivě měla velmi dobrou angličtinu a jak to tak bývá v těch úžasných rumunských vesnicích, opět jsem dostala pohoštění. Přichystala stůl plný domácích dobrot - vajíčka, sýry, zeleninu, marmeládu a dokonce i chléb. Domácí chléb totiž dělají ve velkém. Za den jich upečou až 200 kusů, takže jsem v podstatě ochutnala i výborný rodinný business. Opět úžasný den. Navíc jsem hlavu složila na tom nejkrásnějším místě ve vesnici, s výhledem na kopce a typické kupky sena. A protože mé zdraví mi příliš nepřálo, kochala jsem se na tomto místě ještě o den déle.

Naštěstí jsem v sobotu v plné síle opět vyrazila na cestu. Cítila jsem se dobře, a tak jsem si mákla a ušla téměř 33 kilometrů. Slunce mi svítilo a psi byli méně agresivní, než je běžné. Sice jsem šla občas cestami, které nebyly ani na mapě, jelikož ty, které zase byly na mapě, neexistovaly v reálu, ale poměrně se mi dařilo. Tedy do doby, než jsem se dostala do svízelné situace a musela se drát malinami, kopřivami a křovím, protože cesta očividně nebyla příliš turisticky lákavá. 

Naštěstí jsem si už tak trochu na zoufalství tohoto typu zvykla. Navíc jsem měla šanci se odměnit nějakou dobrotou z „magazínu“, tedy obchodu, který jsem našla ve vesnici, do níž jsem po tomto intenzivním zážitku sešla. Samo sebou jsem se opět dala do řeči s majitelkou - Alexandrou. A jak to tak v Rumunsku bývá, zanedlouho nás tam sedělo několik a vyslýchali mě v rumuno-angličtině. Na cestu jsem dostala vajíčka od slepic, které kolem neustále pobíhaly. Musela jsem ale vysvětlit, že je nemám jak přepravit, a tak jsem musela s díky odmítnout. Nakonec se mi v batohu namísto vajíček objevila domácí dobrota. Mňam!

Další den byl náročný na převýšení. Výhledy taky příliš nebyly, protože dvoutisícové vrcholy, jež jsem měla šanci vidět, byly v mracích. Naštěstí mé oči měly jako potěchu výhled na jezero Poiana Mărului. Zde jsem se posilnila typickou zeleninovou Ciorbou a mohla pokračovat v dalším stoupání. Mým cílem byl přístřešek označený na mapách.cz. 

Rumunská vesnice

Někdy je to náročnější, když je to jediná možnost, protože člověk nikdy neví, jak ono místo bude vypadat. No, kromě toho, že jsem se k němu několik minut drala skrz kopřivy, tak bych mu navíc dala přezdívku „snad v noci nebude pršet“, jelikož střecha si už opravdu něco musela zažít. Bohužel jsem štěstí neměla, a tak nepřišel jen tak nějaký déšť, ale rovnou obrovská bouřka. Ležela jsem na seně, přikrytá provizorně tarpem, na který kapalo ze střechy. Místnost byla téměř stále osvícená kvůli bleskům. Zkrátka abych pořádný spánek onu noc pohledala.

Ráno jsem se nemohla vyhrabat, protože pršet přestalo až kolem čtvrté, což byl čas, kdy jsem konečně usnula. Jakmile jsem se dostala skrz všudypřítomné kopřivy okolo boudy zase na turistickou trasu, zahlédla jsem člověka. Myslela jsem, že jsem v Jiříkově vidění. Rozumějte, já během své cesty nikoho nepotkávám, pouze ve vesnicích/městech. Od přelidněných Nízkých Tater jsem během měsíčního putování potkala přesně 6 turistů. Bylo tedy potěšení někoho vidět a sdílet s nim část cesty. Jednalo se o Švéda jménem Oskar. S Oskarem jsme si společně vyšlápli zbývající kiláky na horu Muntele Mic (1807 m.n.m.) a potom si dali vydatnou snídani v lyžařském středisku, které má své nejlepší roky za sebou. 

Takto vypadají vlastně téměř všechna turistická střediska, jsou opuštěná a chátrají. Po cestě na vrchol jsme navíc potkali slovenský pár, který putuje z vesnice Svatá Helena na Slovensko. To je skvělý, držím palce! Po snídani se naše cesty s Oskarem rozešly. On mířil zpět do Poiana Marului a já pokračovala směrem na město Caransebeș. Říkala jsem si, že už mě čeká jen několikakilometrové poklidné klesání. To bych ale nebyla já. 

Ve vesnici, kterou jsem procházela, jsem se stavovala na malé občerstvení v obchodě. Po 13 kilometrech od této zastávky mi došlo, že nemám trekové hole. Nechala jsem je na pultu! Svou trasu jsem tedy ten den ukončila a začala řešit onu vzniklou situaci. Chtěla jsem stopovat, ale překvapivě se okolo města pohybovalo docela velké množství taxikářů. Zkusila jsem se zeptat, kolik by to do vesnice, kde snad mé hole najdu, stálo. Cena byla poměrně nízká, takže jsem na to kývala. 

Krásná rumunská příroda

Netuším, zda taxikář jel rychle jako magor, protože viděl, že jsem ve stresu a něco se děje, tak mě chtěl dopravit na místo co nejrychleji, nebo je běžný jezdit přes vesnice 130. Chtěla jsem si zapnout pás, ale nebylo kam. Když zahlédl, jak jej hledám, řekl: „Tady jsi v Rumunsku, pásy tu nepoužíváme.“ Po této poznámce jsem přestala hledat a důvěřovala, že musí mít už leccos odřízeno. Plus jsem se s pánem ještě dost pobavila. Přes překladač. Ano, on se rozhodl při té rychlé jízdě ještě psát na mobilu. Hole jsem naštěstí získala zpět! Jupí! Nakonec to tedy všechno dobře dopadlo.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...