Úterý 26. října 2021, svátek má Erik
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Cestování

PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Akutní přesun do nemocnice a pak hurá zpátky na cestu

Mladá cestovatelka má takřka stále dobrou náladu. foto: Archiv Nicolette Havlové

Není to omyl, že se mé dva týdny smrskly do jednoho reportu. Ono totiž zážitků z nemocnice člověk moc neposbírá, ale na to přijde řeč později.
  5:00

S Igorem a Zoricou, kteří mi s otevřenou náručí nabídli střechu nad hlavou, jsem si dala ranní kávu a na cestu mi přibalili dvě vajíčka, čokoládu a Plazmu. Fakt nekecám, Plazma jsou totiž takové místní sušenky. Z vesnice Popovica jsem vyrazila do Zaječaru. Cesta byla dlouhá a příliš neubíhala. Rozptýlením mi byly jen suchozemské želvy, kterých je tu poměrně velké množství. Ke konci byla cesta obohacena o nefunkční železniční trať, kterou lemovala, a o opuštěné budovy s nástupišti. Tento den jsem urazila 43,5 km. Nohy mi příliš nepoděkovaly, protože od takové nálože si během putování mezi vesnicemi v Banátu odvykly.

Nicolette Havlová

Nicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách.

Následující den jsem se posunula pouze o 16 km do vesnice Vratarnica, abych měla volné odpoledne. Byl za tím důvod setkání s mým tátou, který se do Rumunska a Srbska vydal na výlet. Navštívili jsme společně Lazarsův kaňon. Už delší dobu jsem věděla, že něco není tak úplně v pořádku. Měla jsem velké bolesti břicha, které neustupovaly, ale naopak se stupňovaly. Noc jsem tedy probděla. Ráno jsem měla pokračovat ve své cestě, ale nakonec jsem se rozhodla ještě pokračovat v tátově „autovýletě“. Obhlédli jsme tedy starověký římský komplex paláců a chrámů s názvem Felix Rumuliana postaveného císařem Galeriem v roce 298. Tato památka patří do UNESCO. Následně jsme navštívili také Planinarski Dom „Stol“. Jedná se o chatu v nádherném místě pod vrcholem Stol. Bohužel vadou na kráse tohoto místa bylo množství lidí a hromada aut zaparkovaných všude možně. Naprosto nás to odradilo.

Můj zdravotní stav se nezlepšoval a prožila jsem další bezesnou noc. Měla jsem obavy, že mám akutní zánět slinivky, který jsem měla v minulosti hned dvakrát. Ráno nás tedy čekala návštěva nemocnice v Boru. To byl zážitek sám o sobě. Když ale nezjistili, co mi je, hodili mě na kapačky a poté poslali pryč. Měla jsem šanci se v tuto chvíli svést s tátou zpět do Česka, ale protože jsem zatvrzelá, tak jsem se rozdělili. Po další probděné noci jsem věděla, že přesun bude nutný. A tak jsem se následné ráno přesunula do Negotinu, kde jsme se s tátou opět setkali a zamířili do Česka. Tento příběh zkrátím. Po všech vyšetřeních se prokázalo, že se nejedná o nic akutního, ale že mám syndrom dráždivého tračníku. To by vysvětlovalo všechny ty střevní potíže, které prožívám po většinu své cesty.

Na cestu jsem se vrátila až v sobotu 14. srpna. Vyrazila jsem z místa, kde jsem svou pouť ukončila - ve vesničce Vratarnica. Musím říct, že jsem byla opravdu šťastná, že jsem zpět na cestě a že se tato pauza stala jakýmsi milníkem, kdy rozdělovala první část mé poutě, kterou jsem šla pro Banát a druhou část, kterou absolvuji hlavně kvůli sobě. Dala jsem si jen pohodových 24 km do města Knjaževac. Pohodová ale nebyla ta silnice, po níž jsem šla. Stavěla se nová a tak se neskutečně prášilo. Plus do toho byl hrozný pečák. Naštěstí s pracanty na silnici byla docela sranda, vždy jsem s nimi na chvíli prohodila pár slov.

Dechberoucí příroda
Dechberoucí příroda

Už v neděli ráno jsem věděla, že to bude den jako obrázek. Měla jsem sice šlapat asfalt, ale po málo frekventované silnici mezi horami. A taky že byl! Sice mi pořád někdo nabízel odvoz, a to včetně policistů, což se v 37 stupních těžko odmítá, ale za to jsem potkala úžasnou paní Gocu. Ta si mě odchytla uprostřed silnice a pozvala mě k sobě domů na „turka“ a ovoce. Ovoce jsem dostávala i od projíždějících aut.

Po 30 km jsem dorazila do malé vesničky a noc strávila u postaršího pána v penzi, který měl ten nejkrásnější výhled. Samozřejmě, že Balkán jde poznat úplně ve všem. Já: „A vy si můžete dát rakiji a pak jít řídit?”“On: „Jedna rakije nic není. Navíc jsem býval policista, mě nikdo nezastavuje.“ A tak to tu (ne)funguje. Samo sebou, že tady mají toleranci do 0.3 promile, ale rakije se do tohoto omezení nevleze. Nu což, tak si pak pán dal ještě do druhé nohy, aby nekulhal.

Čekalo mě brzké ranní vstávání, abych se vyhnula horku, zvládla ujít 35 km, ale hlavně, abych si stihla dát koupel ve vodopádu Bigar. Vše parádně klaplo. Tomuto dni odečítám body jen kvůli množství much, které se mě rozhodly po celou dobu otravovat a taky proto, že jsem si prožívala parádní bolesti klenby chodidla. Pochopila jsem, že to nebude nějaká drobnost, když mi v tom začalo vrzat, ale to já už si na všechny ty své fyzické problémy zvykla, a tak to beru s úsměvem.

Z města Pirot do města Dimitrovgrad jsem šlapala asfalt (ostatně jako poslední dobou pořád). Nebyla to žádná zábava, ale dalo se to projít poměrně bezpečně. Jsem ráda, že ta cesta tam vůbec vedla, protože nalevo ode ní už existovala pouze dálnice. Dimitrovgrad, jímž jsem procházela, je v podstatě poslední město před bulharskou hranicí. Jakmile jsem dorazila na hranice, potkala jsem Lukáše a Kristýnu z naši domoviny. Přistihli mě zrovna, když jsem stála jako magor na hlavě a snažila jsem si udělat fotku na samospoušť s nápisem Republika Bulgarija. Bylo to skvělý setkání. 

Oba totiž mají za sebou hned několik dálkových treků. Tentokrát však jedou stopem a míří do Turecka. Pokecali jsme, provizorně Kristýně opravili žabku za pomoci mých tejpů a popřáli si šťastnou cestu. Jakmile jsem za hranicemi pokračovala na bulharské město Dragoman, začalo to být takříkajíc o hubu, protože se nedalo pomalu kudy jít, jezdily tu kamiony a stavěla se tu dálnice. Já ale pokračovala. Bohužel jen do doby, než si mě odchytli pracovníci a zakázali mi jít dál nebo se vrátit, že mě místo toho odvezou kam potřebuji (v tu chvíli jsem měla ještě 8 km do denního cíle). Prý tu před týdnem kamion srazil člověka a že mě nechtějí mít na svědomí. Navíc jim prý zadělám na problém u šéfa, když zjistí, že mě nechali jít. 

Už jen kousek...

Už jen kousek...

Půl hodiny jsem se s nimi dohadovala, až mě nakonec pustili. Musím říct, že ten úsek dál byl ještě nebezpečnější, protože zde auta už jezdila díky novému asfaltu daleko větší rychlostí. Samozřejmě, že o 2 km později jsem potkala onoho šéfa. Ten už se na nic neptal, nasáčkoval mě do auta a zavezl do Dragomanu. Nechala jsem se vyhodit na opačné straně tohoto města, abych těch chybějících 6 km ušla nějak jinak. Nicméně jsem tuto část cesty zkrátka neměla šanci projít. Nenadělám s tím vůbec nic, mohu si alespoň pogratulovat, že mé nohy zvládly ujít 43 km.

Čeká mě už jen trocha asfaltu do hlavního města Bulharska - Sofie. Poté se už můžu těšit do nádherné přírody národního parku Rila.

Témata: nemocnice, Istanbul

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat