PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Ztracená v rumunské přírodě a v obklíčení agresivních psů

Jakmile jsem překročila hranici, ihned mě začali vítat všudypřítomní koně. Těch je v Rumunsku opravdu mnoho a má je tu kde kdo. Je to pro mě takové znamení, že jsem opět v té úžasné zemi. Mé nohy zamířily do Oradei - města s krásnými architektonicky významnými budovami v jeho středu. Navíc v mém případě ideální místo na doplnění zásob a přípravu do nadcházejících hor. Noc jsem strávila v hostelu, kde jsem se seznámila s klukem, který, k mému překvapení, pochází z Istanbulu. Je super mít takovýto kontakt, když se tam člověk vydává.

Ve čtvrtek mě velmi potěšilo, že jsem po několika dnech konečně téměř nešlapala asfalt. Když teda pomineme tu čtyřproudovou silnic na konci Oradei (smích). Po cestě bylo možno zažít mnoho kontrastů. Například zcela novou silnici se serpentinami, mezi kterými postarší pán hlídal své stádo krav. Když jsem po skoro 33 km dorazila do malé vesničky Poiana Tășad, kde jsem si hodlala najít nějaké místo na spaní, měla jsem šanci si popovídat v Rumunsko-češtině alá ruce, nohy. Asi jsem se místním zalíbila, protože jsem si na cestu vysloužila neskutečné zásoby jídla a sladkostí. Dokonce jim nevadilo, že jim hlavu složím hned vedle kostela.

Následující den měl být slejvák, takže jsem se hned z rána prozíravě navlékla do nepromokavého oblečení. Mokrá jsem byla, ale ne kvůli dešti, nýbrž proto, že žádný nepřišel a sluníčko mě v tom pěkně upeklo. Po pár kilácích jsem to vzdala a vše ze sebe svlékla, i když se to na obloze hemžilo bouřkovými mraky. Víc než počasí, mi ale starost dělali psi. Jejich množství se stupňovalo a jejich agresivita v přímé úměře také.

Není to žádná sranda, když vás obklíčí několik psů, kteří jsou vám minimálně po pás. Naštěstí jsem z polí sešla do lesa, který sem tam nahradila louka opět se stády krav a koní. Po cestě se mi naskytlo i probádání jeskyně, kterými je Rumunsko, a především právě oblast Bihor, poseté. Po 37km jsem došla do vesnice Dobricionești. Její název ve mně evokoval slovo “dobro” a svému jménu dostála! Skončila jsem tam v malém krámku, který byl zároveň bar a kavárna. No poněkud zvláštní prostory, ale to vše vytvářelo úžasnou atmosféru. Zakecala jsem se (skrz Google překladač) se slečnou provozní - Rebecou. Ta mi přikázala, že v žádném kempu spát nebudu, protože budou bouřky, a že dneska spím u ní. No a tak jsem čekala, až ji skončí šichta. Jak to tak bývá, opět jsem dostala od místních štamgastů hromadu jídla a pití. Já na té cestě snad přiberu!

Byla jsem vděčná, že mi Rebeca nabídla střechu nad hlavou, protože celou noc lilo, že se ani spát nedalo, natož někde venku v tarpu. Nad ránem se počasí lehoulince umoudřilo a já vyrazila na cestu. A že to byl panečku báječný den. Prošla jsem několik jeskyní, včetně velmi známé Vadu Crisului, pod kterou se nadchází stejnojmenný vodopád. Dále jsem pokračovala kaňonem řeky Pârâul Mișid, ve kterém můžete najít opět další tři menší jeskyně. Poté jsem vystoupala na silnici a opět začaly pastviny. To znamená další zážitky se psy. Naštěstí jsem v jedné části narazila na svého zachránce - čtete 12 letý kluk, který mě před těmi uštěkanci chránil. Opakovaně na ně řval “tej”. Netuším, co to znamená, ale teď to řvu i preventivně! Nakonec jsem zamířila do vesnice Lazuri, nad kterou se nachází jedinečná jeskyně s krystaly vápence. Byla objevena při těžbě bauxitu a nese název Peştera cu cristale Farcu.

Když už si člověk myslí, že má vyhráno a i ta chůze přes hory je taková procházka, přijde den jako byl právě ten nedělní. Trasa byla krásná, než jsem se ztratila a hodinu a půl hledala cestu. Bylo to náročné v tom, že mi mapa ukazovala, že na stezce jsem. Zatímco jsem stála po pás uprostřed maliníků, přelézala a podlézala popadané stromy, padala ze strání a byla poškrábaná snad na všech místech na těle. Nakonec se mi podařilo z toho šíleného místa, které bylo obklopeno několikametrovými srázy, které šlo poměrně snadno přehlédnout, dostat pryč. Byla jsem po tomto dni, kdy jsem absolvovala 34 km s 1800m převýšení do Stâna de Vale, vyčerpaná, ale to hlavně kvůli tomu ztrácení se.

Naštěstí špatně nemůže být navždy, a tak mi to vše zlé následující den vynahradil. Zamířila jsem do mně velmi známé turistické oblasti v okolí Padișe. Kochala jsem se výhledy, loukami, jeskyněmi, ale hlavně jsem se posilnila místním pokrmem “mamaliga cu branza” na Poiana Glâvoi, což je velmi známé místo této oblasti. Tento pohodový den jsem po 30 km zakončila ve vesnici Vârtop.

V úterý jsem si vyšlápla nejvyšší vrchol Západních Rumunských Karpat. Jedná se o horu Cucurbăta Mare nebo-li Bihor Peak (1 849 m.n.m.). Samozřejmě, že jakmile jsem došla na vrchol, tak se zatáhlo a výhledy jsem žádné neměla. Jako na potvoru se vyjasnilo, když jsem z vrcholu sešla. Takový můj Murphyho zákon. Potom už to záživné na výhledy příliš nebylo, ale na jiné věci ano! Šla jsem opět cestou, kde snad nikdo nikdy nechodí. Drala jsem se kapradím, které mi bylo až nad hlavu. 

Chtělo by to mačetu. A aby toho nebylo málo, tak cca 5 km před mým denním cílem mě nečekaně přepadly střevní potíže. Nechápu z čeho a proč. Nicméně zábavné to příliš nebylo. Člověk totiž nikdy nevěděl, kdy to přijde! Jestli má ještě chvíli jít a nebo už opět stahovat kalhoty (samozřejmě mi to teď připadá dost komické, ale v tu chvíli opravdu nebylo). Z plánu spaní u kostela, se stal plán hledání ubytování. Respektive jakéhokoliv místa, kde se nachází záchod. A tak jsem ve vesnici oslovila rodinku, která zrovna seděla na zahradě a večeřela. Hledám “cazare”. A najednou už sedím s pánem v autě a veze mě do 2 km vzdálené vesnice. 

Tyto kiláky si potom nadejdu nad rámec trasy, ale to mi bylo šumák, v mém břichu to tancovalo a já se nemohla dočkat, až si opět odskočím. Ubytování chci platit v eurech, ale onen pán vytahuje rumunské leie a trvá na tom, že mu to udělá radost, když to příjmu jako dar na “drum bun” tedy šťastnou/dobrou cestu. Zanedlouho dostávám na ubytování večeři v podobě zákusky. Mám podezření, že to není v ceně, když jím v kuchyni majitelky a že je to opět jen úžasná rumunská pohostinnost.