Sobota 7. prosince 2019svátek má Ambrož, Benjamin 6 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
28. listopadu 2019 5:03 Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

PO STOPÁCH UNESCO: Diamantové doly v Sierra Leone

Jakmile se rozední, dáme si snídani z našich zásob, navštívíme všechny... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jakmile se rozední, dáme si snídani z našich zásob, navštívíme všechny... | foto: Alexandr Bílek

V hlavním městě Sierra Leone Freetownu se nám podařilo najít firmu, která provozuje doly na těžbu diamantů ve 400 km vzdáleném městě Koidu. Dostat se však k zodpovědné osobě skrze firemní ochranku už bylo horší. Nejdříve borci tvrdili, že uvnitř nikdo není, což za pár minut sami popřeli, a využili svůj další licoměrný argument, že bez písemného objednání s námi nikdo mluvit nebude.

Když jsme však naše odhodlání s vedením mluvit akcentovali pomocí již vyzkoušených triků, celá situace se brzy otočila v náš prospěch. Člen ochranky na 20 minut odešel a nechal nás čekat za vysokou bránou opatřenou zlověstně vyhlížejícím žiletkovým drátem. Když se ukázal, jeho výraz byl o dost přátelštější. Otevřel bránu, napsal si SPZ našeho auta a nařídil zaparkovat na malém parkovišti uvnitř. Poté vyzval jednoho z nás, aby šel za ním. Protože Jana umí brilantně anglicky, šla tam ona, zatímco já jsem v úmorném vedru usnul v autě.

Diamantový generální ředitel

Jana byla přijata urostlým vysokým černochem v perfektně padnoucím obleku. Byl to osobně generální ředitel. V kanceláři ji pak nešetřil, odolávala palbě otázek týkající se veškerých podrobností naší expedice, zajímal se o naše záměry a sondoval, jak máme v úmyslu o jejich společnosti hovořit. Suma sumárum mu šlo především o to, aby si do rajónu nepustil někoho, kdo bude chtít společnost špinit, což u těžebních společností je jev více než očekávatelný.

Když jsme si pověst společnosti ověřovali v médiích, našli jsme řadu alarmujících informací. Nyní se chceme přesvědčit, zda se za posledních pár let firemní kultura někam posunula. Po výživném rozhovoru nám pan ředitel návštěvu domluvil, došel zřejmě k názoru, že můžeme přispět k nápravě jejich pověsti. Uvidíme.

Strastiplná cesta z hlavního města Freetown do Koidu nám trvala celé dva dny. Párkrát jsme uvažovali, zda se nevrátit a výjimečně zvolit lepší cestu. Údajně se dá z Freetownu do Koidu dostat za 5 hodin. Složitější cesta ale znamená více zážitků, a tak jsme se pomalu, ale jistě sunuli rychlostí chůze stezkami vedoucími přes města Bo, Kenama a Manowa, které jsou plné kamení, louží a bahna. Součástí trasy jsou i chatrné přívozy přes řeky nebo vyschlá koryta řek.

Vesnic je zde nepočítaně, lidé jsou jako všude na venkově nádherní a vděční za každou příležitost, kdy mohou svůj stereotypní život vytrhnout ze zaběhnutých kolejí. A naše přítomnost jim přesně k tomu posloužila. Vzpomínáme si na fantastickou postarší ženu, která rezavý plot málem protrhla, aby nepromarnila příležitost se s námi potkat. Dostala za odměnu nádherné náhrdelníky, které prý již nikdy z krku nesundá. Vší silou šperky svírala v rukou a samou radostí nám zatancovala. Její odhalená prsa pokrytá hlubokými vráskami lítala na všechny strany.

Derek nás seznámil s jeho kolegy, kteří pracují v dohledovém centru. Zde se...
Jak probíhá těžba

Další ženy, které jsme zastihli s těžkým nákladem dřeva na hlavách, z počátku klidně a s radostí přijímaly nádherné šperky. Ale v okamžik, kdy jsme vytáhli peníze, veškeré dřevo letělo na zem a oni se brutálně sápaly po bankovkách. Jejich hlad po penězích byl ohromující, vypadalo to jako boj na život a smrt. Jejich rozzářená kukadla, jedna krásnější než druhá, se rázem změnila na ostré, dravé a nemilosrdné. Stáli jsme jak opaření.

Udělali jsme sice vše proto, aby každá dívka získala ten kouzelný papírek v hodnotě asi pěti dolarů, ale současně jsme dali zpátečku a pokusili se nějak šikovně z toho chumlu vyjet, aniž bychom jim přejeli nohy. Ve všech vesnicích, u každé studny, na každé pastvě, všude potkáváme spoustu žen, dívek a dětí. A všude tam zastavujeme a rozdáváme krásné šperky z Česka. Milujeme jejich nefalšované kouzelné úsměvy.

Důstojník to na nás zkouší

O kousek dál, v prudkém kopci plném velkých šutrů, se pokoušíme vyškrábat na horizont. Auto se těžce sune kupředu, klouže na velkých vlhkých balvanech, hrabe písek a štěrk, funí jako slon. Za horizontem je kontrolní bod. Zastavujeme před špagátem, který je natažený přes několik vidlic až před 20 metrů vzdálenou boudu. Před ní se na posteli válí voják. Aniž by zvedl hlavu, gestikuluje, abychom sjeli k němu. Následuje trapné zdržení, pod rouškou úředních povinností se schovává prachobyčejný chtíč po čemkoliv. Voják nakukuje dovnitř, skenuje podlahu, sedačky, každou drobnost a ukazuje na věci, které by si přál. 

Odmítáme, ale něco mu nakonec přece jen dáme. Několik plechovek tuňáka, těstoviny a tomatovou omáčku. To ho uspokojí. Když už to vypadá, že nás pouští, přijde nějaký vysoký důstojník v uniformě. Bez pozdravu se zeptá, zda ho vezmeme do další vesnice. Odpovídá, že jede tam, kam jedeme my. Víme, co to znamená. Pokud svolíme, bude s námi půl dne. Ale odmítnout ho neumíme. Z titulu svého postavení však očekává přehnaně striktní chování i od nás, civilistů. Chová se dost povýšeně. S možností že ho nevezmeme vůbec nepočítá. Otevře Janiny dveře a bez ohledu na to, že tam sedí, začne svůj velký zadek cpát vedle ní na sedačku. 

V Africe totiž platí, že pokud je auto obsazeno 300% své kapacity, ještě pořád...

V Africe totiž platí, že pokud je auto obsazeno 300 % své kapacity, ještě pořád je tam dost místa pro pár lidí a pytlů obilí. Když pochopil, že to nepůjde, drze očekával, že Jana vystoupí a on si sedne na přední sedačku. Možná kdyby o to požádal, možná kdyby si vymyslel nějaký důvod, možná kdyby se jen usmál, možná bychom mu místo přenechali. Ale ne za situace, kdy si to vynucuje povýšenými gesty. Nejsme vojáci a svoji důstojnost si nenecháme uzurpovat. Pokud tedy na nás nemíří zbraní. Rychle vystupuji, auto obejdu a otevřu mu zadní dveře. Je mu to sice proti srsti, ale neprotestuje, jen se šklebí.

Rány v podvozku a velká nejistota

Terén je velmi špatný, auto se nám nějak začíná rozpadat, strašně vrže a v podvozku to docela tluče. Prožíváme nepříjemné okamžiky, jsme daleko od civilizace, jsme ještě dál od nějakého schopného servisu a jsme mnohem dál od značkového servisu. Navíc rány jsou velmi tvrdé a čeká nás 6 hodin terénem. Nevíme zda, a pokud ano, tak kdy dojde ke kolapsu.

Prohledat podvozek nemůžeme, neboť jsme stále v bahně a všechno je totálně schované pod nánosem. Náš pasažér to vůbec nevnímá, takové rány totiž vydávají asi všechny vraky, které tady jezdí. Na naše sporadické otázky odpovídá stroze, dává najevo svoji důležitost. Během jízdy ho ale ve všech vesnicích všichni zdraví, jeho otevřené okénko působí na náš průjezd kontrolními body jako nějaká automatická závora. 

Nezastavujeme, nerozdáváme, neplatíme. To ho velmi baví a užívá si pocit, že to všechno vidíme. Pýcha je mocná čarodějka, atmosféra se ale v autě velmi zlepšila. Rozhovor již probíhá ve větách. Občas na něj ukážeme vztyčeným palcem, což znamená že je jednička, a to je vstupenka ke všemu užitečnému. Rozpovídá se o svých dětech, o své práci a také o svém domě. Má však rozbitý telefon a ten by chtěl od nás. Ptá se, zda máme nějaký volný. Nějaký starší máme, a tak ho dostává.

Pod palbou přírodního živlu

Po příjezdu do Koidu je již tma, jsme udrncaní, upocení, zablácení a dehydrovaní. Výjimečně bychom si dopřáli hotel, horkou sprchu a studený drink. Jeden slušný hotýlek zde opravdu je, ale bankomaty nefungují a peníze jsme všechny rozdali. Nakonec nám nezbývá nic jiného než zůstat na noc v autě. O klidném spánku však nemůže být řeč. V noci přichází obrovská bouřka, provazy vody tvrdě naráží do střechy našeho auta, vítr námi lomcuje, blesky hrůzostrašně rozsvěcují široké okolí, v jehož záblescích vidíme spoustu ubohých lidí, kteří se promočení krčí pod větvemi, zídkami nebo plachtami. Všude se valí bahno z přetékajících ucpaných odtoků. Dokonalé boží dopuštění. Těšíme se na ráno.

Můžeme skoro všechno

Jakmile se rozední, dáme si snídani z našich zásob, navštívíme všechny bankomaty ve městě, abychom zjistili, že žádný nám nechce nic dát a pak míříme ke vstupní bráně největšího místního diamantového dolu totálně bez peněz. Během pár minut přichází naše kontaktní osoba, Jihoafričan Derek, bývalý hasič. V těchto dolech zastává významnou manažerskou pozici. Je ukrutně příjemný a disponuje mimořádným nadáním. Vše, co pro nás dělá, vše, co budeme chtít vědět a vše, co nám řekne, vypadá jako křišťálová pravda. Profesionál a diplomat se schopností okamžitě odpovědět na jakoukoliv otázku bez známky zaváhání. 

Strastiplná cesta z hlavního města Freetown do Koidu nám trvala celé dva dny....

Podle všeho mu záleží na pověsti. Je srozuměn s tím, že budeme o naší návštěvě psát a tak pro nás, potažmo pro důlní společnost, chce udělat všechno. Dovolí nám fotografovat a na veškeré naše otázky odpovídá ochotně a květnatě. Pokud však opatrně zabrousíme do období občanské války, jeho odpovědi jsou krátké a vyhýbavé. Jedná se zřejmě o téma, které nemá v úmyslu otvírat. Je a dlouho to ještě bude bolestivá kapitola této země. Byl to jeden z prvních konfliktů po studené válce, který vypukl před 28 lety. Brutalita, kterou předvedlo 3000 rebelů ze sousední Libérie soustavným mrzačením a zabíjením místních obyvatel, byla ohromující. Není divu, šlo přece o diamanty.

Diamantový důl v Koidu

Diamantový důl Koidu Limited je vlastněn společností BSGR prostřednictvím dceřiné společnosti OCTÉA Limited. Jedná se o důl, který je zaměřený na ložiska ve tvrdých skalách. Pracuje zde kolem tisícovky zaměstnanců, z toho 95 % jsou místní obyvatelé. Derek zdůrazňuje hned na začátku, že společnost dodržuje zásady, které spadají do tzv. Kimberleyského procesu. To mimo jiné znamená záruku, že diamanty vytěžené zde pochází z legálních zdrojů, že diamanty nejsou zapojeny do financování konfliktů a jsou v souladu s rezolucemi OSN. Zkrátka řečeno, nejedná se o krvavé diamanty.

Blízká se na lepší časy?

Derek nám na krk pověsí vstupní kartu, naše vozidlo parkujeme hned za branou a nasedáme do jeho služební Toyoty. Ochotně nás provází po celém důlním areálu a v hlubokém bahně nás veze až na okraj obrovské díry. Ukazuje nám obří spirálovou jámu, zatopený lom a vysvětluje postup zpracování. Že se společnost v zemi dobře etablovala a je přímo posedlá chutí významně přispět k rozvoji oblasti je evidentní. 

A pokud je to pravda, těší nás to ohromně. Prostřednictvím zodpovědné těžby a nehamižné firemní ekonomiky se zdá, že jejich podnikání je příběhem z pohádky. Firma prý poskytuje všem zaměstnancům veškeré potřebné pomůcky a oblečení. Negramotnost je prý kolem 90 %, a tak důkladné školení probíhá prostřednictvím obrázků. Mají v areálu také kliniku a zajištěnou zdravotní péči pro sebe a 5 dalších členů své rodiny zdarma. Derek nám kliniku ukázal, seznámil nás s lékaři z vyspělé JAR a viděli jsme také plné čekárny. 

Sierra Leone, 2019

Prozradil nám, že tato klinika je jeho dítě, že za jejím vznikem stojí právě on a je na to velmi pyšný. V areálu je také vývařovna, kam chodí všichni zaměstnanci na jedno teplé jídlo denně. Zeleninu si zde pěstují sami. Recyklují například vodu z dolů a organický odpad mění na hnojivo. Drť, která je druhotným produktem těžby, pak v areálu mění na cihly, které pak místním vesničanům dávají jako kompenzaci. Na ni mají nárok všichni, kterým byla způsobena jakákoliv škoda. Dochází zde kvůli těžbě k zabrání domků, přístřešků a polí. Za každou palmu, každý stromek nebo i zdánlivě drobné škody obyvatelé dostávají kompenzace.

Jak funguje těžba

Hornina se prý drtí na menší velikost, a to i za cenu, že by byl rozbit potenciálně větší a hodnotnější kus. Společnost obchoduje pouze s malými diamanty. Vykopaná hornina se pěkně projede na dopravníkových pásech a na třídicí lince projde přes zhruba 600 rentgenů. Diamanty pak přes důmyslný systém doputují až do rukou odborníků, kteří je prohlédnou. Celý proces od samého začátku až do konce je bezkontaktní. Žádný člověk se k němu nepřiblíží ani nedostane. Odborníci, kteří na konci procesu kameny prohlížejí, je do rukou také nedostanou. 

Dotýkají se jich skrze rukavici, která je součástí takového průhledného inkubátoru. A jak to, že to víme? Derek nás seznámil s jeho kolegy, kteří pracují v dohledovém centru. Zde se nemohlo samozřejmě fotit, ale přesto na nás návštěva udělala dojem. Středně velká místnost umístěná uvnitř trezoru je opatřena velmi výkonnými kamerami a obrazovkami. Celý systém má pod nepřetržitou kontrolou jen několik lidí. On-line jsme sledovali ruce odborníků, kteří diamanty zkoumají a ukládají do pytlů, které potom putují do bankovních trezorů v hlavním městě Freetownu. V případě napadení se zaměstnanci zavřou v trezoru.

Kolik diamantů se každý den najde?

Obrovské haldy vytěžené horniny dominují městu Koidu, jsou asi 40 metrů vysoké. Pro materiál to zdaleka není konečná. Zatím existuje pouze technologie, která dokáže rozpoznat velikost kamenů nad 0,4 mm. Menší kameny zatím nikdo neumí automaticky vytřídit. Čeká se však na nové technologie, které jsou ve vývoji a které v blízké budoucnosti celou haldu znovu proberou. Každý den prý důlní společnost spotřebuje kvůli výrobě elektřiny, která je potřeba pro těžbu, 3500 litrů nafty. Průměrně vytěží každý den asi 1000 karátů při prodejní ceně 200 USD za karát (větších diamantů) a 10 USD za diamant průmyslový. (1 ct=200mg=0,2g.)

Sierra Leone, 2019

Suma sumárum dost jsme se načetli o dolech, které v Sierra Leone existují. A je jich pár i v Koidu. Lidé dřou bez ochranných pomůcek den co den za hrstku rýže. Z tohoto pohledu je tento důl někde úplně jinde. Navíc prý společnost má vypracovaný jakýsi kodex, který říká, že její zisk může dosahovat pouze 5 % z celkově vygenerovaného zisku. To by znamenalo že 95 % zisku zůstává v Sierra Leone. Pokud to opravdu je tak, zaplať pánbůh. Brzy se sem budeme vracet. V rámci našeho nového projektu „AFRIKOU ZA KAŽDOU CENU“, kdy plánujeme procestovat všech 49 zemí pevninské Afriky s kamerou za zády a natočit 100 dílný seriál, máme další návštěvu v tomto dole předjednanou. Bude nám umožněno několik dní strávit přímo při všech činnostech a dostat se tak dolování a firemní kultuře hlouběji pod kůži. Více o projektu najdete.

Premium

Sprcha pro osm lidí: jak to vypadalo na Epsteinově ranči na dělání dětí

Ranč Zorro pedofilního milionáře Jeffreyho Epsteina v poušti v Novém Mexiku,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kdyby zdi mohly mluvit. Přinášíme exkluzivně snímky přepychového ranče, kam americký finančník Jeffrey Epstein svážel...

Premium

Je sexting nevinná hra nebo nevěra? Pánové jsou tolerantnější než dámy

Sexting | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Generace našich rodičů tohle řešit nemusela. Měli poměrně jasno a věděli, co je a není zahýbání. Moderní technologie...

Premium

Den, kdy přepadli Mekku. V roce 1979 se zrodil moderní islámský středověk

Členové saudských speciálních sil během zásahu ve Velké mešitě v Mekce. (1979) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před 40 lety se stalo „11. září“ islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce,...