30. května 2019 5:47 Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Mauretánské pouštní poklady

Není poušť jako poušť. Velmi rychle se prostředí střídá, a to často tak rychle,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Není poušť jako poušť. Velmi rychle se prostředí střídá, a to často tak rychle,... | foto: Alexandr Bílek

Z hlavního mauretánského města Nouakchott, kde jsme si dali po 9000 kilometrech fajnový odpočinek, se vydáváme směrem do rozpáleného vnitrozemí. Před námi jsou stovky kilometrů pouští do dvou míst, která jsou zapsána na prestižním seznamu kulturního dědictví UNESCO. Vzhledem k tomu, že bojujeme s hloupými poruchami našeho vozu, zvažovali jsme i variantu, že se tímto směrem nevydáme, neboť vůbec netušíme, co nás v těchto končinách čeká a zda by nám býval někdo v případě potíží pomohl.

Auto nám prakticky vůbec nestartuje, občas zlobí dobíjení a často se za jízdy záhadně odpojuje veškerý přísun elektrické energie. Budeme se pohybovat v teplotách vysoce převyšující 50 stupňů Celsia. Pevně odhodláni tato místa vidět na vlastní oči, s dostatečnou zásobou pitné vody i pohonných hmot, však nakonec odjíždíme.

elý areál je do značné míry poškozený, stěny zřícené, domy zavalené, ale...
Utváření myšlenek a hodnot se odráží ve vzácných knihách jako zrcadlo minulosti...

Všude jen písek a dromedáři

Podstatnou částí rozpálené pouště vede docela pěkná asfaltka, byť na řadě míst je téměř zasypaná pískem. Pouštní vítr je velmi silný, písek putuje ve směru větru přes silnici a často nám znemožňuje rozeznat, kde je ještě asfalt a kde už ne. Poušť je zahalená dokonalou písečnou mlhou, přes kterou se sluneční paprsky snaží prosvítit. Domky, které zde někdo kdysi vystavil, jsou pohlceny pískem nebo kouká jejich menší část. Později již žádné kamenné stavby nevidíme, nachází se zde jen plátěné stany nebo plechové boudy. Investice do čehokoliv pevnějšího by byla velmi brzy zmařena. 

Otázku, co tady kdo vlastně pohledává, si klade pravděpodobně úplně každý....

Otázku, co tady kdo vlastně pohledává, si klade pravděpodobně úplně každý. Jedinému, komu takové prostředí nedělá obtíže jsou dromedáři, jednohrbí velbloudi, kteří se naučili v horku i nočních zimách, písku a větru přežívat bez jakéhokoliv nepohodlí. A jsou to právě tato majestátní zvířata, která jsou pro tento region tak důležitá a zajišťují zdejším lidem obživu a důležitou podnikatelskou příležitost. Chováni jsou pro maso a dávají velmi tučné mléko, z něhož se vyrábí sýry nebo jogurty. Jejich úžasná srst se využívá k výrobě všeho možného, ale z hrubších vláken vyrábí dokonce i koberce. Srst se nestříhá ale sbírá, dle kvality a stáří se pak vyváží do celého světa. Dromedár je jediný savec, který dokáže pít i jemně slanou vodu a do „nádrže“ v těle se může vejít klidně přes sto litrů vody. Jejich trus je okamžitě použitelný jako palivo. No teda!

Měnící se poušť

Není poušť jako poušť. Velmi rychle se prostředí střídá, a to často tak rychle, že se stačí trochu zakecat a změnu nestačíme ani postřehnout. Sněhově bílé plochy a duny se mění ve žlutý písek, který je prokládán zářivě zlatými dunovými poli až po kamenité nebo skalnaté oblasti s kaňony a občasnou vegetací. Plochy jsou to obrovské, nepochopitelné, nevlídné a nemilosrdné. Při vaření na prudkém sluníčku však s překvapením zjišťujeme, že poušť zase tak pustá, jak se zdá, není. Nechápeme, že pro někoho je toto šílené peklo právě tím ideálním domovem pro život. A koho, že jsme zde potkali? 

Tak například vyhřívajících se zkamenělých gekonů vidíme desítky a za soumraku lze zahlédnout třeba tarbíka, což je taková velice roztomilá myška na dvou nožkách. Žijí tu také vtipné ještěrky, které vymyslely dokonalý způsob, jak si nepopálit pacičky. Dotýkají se písku v každý okamžik vždy jen dvě, zbylé si mohou na vteřinu od žáru odpočinout. Levá přední pravá zadní a hned zase pravá přední a levá zadní. Šup šup – šup šup – šup šup. Je to dokonale vymyšlené, synchronizované. No a o divoce žijících dromedárech ani nemluvím. Vždy když na cestách vidíme volně žijící a nikým nepodrobená zvířata, jsme s nimi šťastní. Je to malé zadostiučinění nad tím, co vidíme všude na cestách. Trápení zvířat se nám zdá, že je mnohdy a mnohde norma, lidé (majitelé) jim často ubližují a ani si to snad neuvědomují. Zvíře je prostě otrok na práci nebo k jídlu. Vždy, když něco takového vidíme, neseme to velmi špatně.

Chingetti a její knihovny v poušti

Po osmi hodinách přijíždíme do Chingetti. Jedná se o jedno z obchodních a náboženských center založených v 11. a 12.století. Místo sloužilo pro obchodní cestující, cestovatele a poutníky, kteří mířili přes Saharu do různých míst za různými účely a s různými pohnutkami, cestu do Mekky nevyjímaje. Jednalo se o přirozenou a zásadní karavanní zastávku, kterých bylo v pouštích i mimo ně mnoho. Chingetti se ale stalo jedním z hlavních bodů islámské kultury. Informace, moudra, myšlenky a rukopisy, které sem příchozí přinášeli ze všech stran, se v hlavách místní intelektuální elity a rukama moudrých knihotvůrců trpělivě zvěčňovaly jako poselství budoucím generacím. 

Nachází se zde velmi vzácné knihovny, které po staletí vlastní místní rodiny....

Utváření myšlenek a hodnot se odráží ve vzácných knihách jako zrcadlo minulosti a dle současných badatelů této kultury se jedná o mimořádný důkaz tvorby pokrokových myšlenek utvářejících se před mnoha staletími. Nachází se zde velmi vzácné knihovny, které po staletí vlastní místní rodiny. Ještě před padesáti lety zde prý bylo kolem 30 knihoven, dnes sotva deset. UNESCO se v této záležitosti masivně angažuje a přispívá k záchraně všeho, co zachránit ještě jde.

Dva Italové na chatě v poušti

Chingietti je poměrně rozlehlá vesnička od hlavního města vzdálená asi 550 km. V centru je vysoká vodovodní nádrž, u níž posedávají muži ve svém tradičním muslimském plášti. Samozřejmě zde jsou mešity a řady obchůdků se stejným sortimentem. Každé obydlí má svůj dvorek s mečícími zvířaty a pištícími dětmi. Náhoda tomu chtěla a nám se podařilo odbočit do uličky, kde jsme zastihli italský pár na týdenním odpočinku. Koupili si na tomto totálně odlehlém místě pozemek, postavili si kamenné obydlí podle tradičních metod a jezdí sem 2x ročně na „chatu“. 

Strávili jsme u nich asi dvě hodiny s pusou otevřenou dokořán. Byli jsme překvapení, udivení ale pod důmyslně vymyšleným přístřeškem dokonale vychlazení. Na střeše domu s nádherným výhledem lze vidět pouštní jazyky zlatavého písku, které odpradávna město ohrožují. Hned naproti je nemocnice, kterou spravují Španělé. Jsme také blázni, jsme také schopni velmi neobvyklých rozhodnutí, což dokazuje například naše rozsáhlá mnohaletá expedice, ale co sakra ti lidé tady chtějí dělat? Nepochopíme.

. V níže položené části uvnitř hradeb je důmyslně schovaná hluboká studna, kam...

Návrat do minulosti

Další náš cíl je vzdálen od Chingetti pouhých 120 km, cesta by měla dle informací místních trvat maximálně 2 hodiny. Na místě jsme za sedm hodin. Za celou dobu jsme nepotkali vůbec nikoho. Vlastně ano, místního třicátníka, který čeká na pomoc pod stromem bůhví kolik dní. Na náš příjezd přesně čekal. Rámus našeho auta a naše ultra pomalá jízda mu umožnila v klidu dovařit i dopít čaj, než jsme se k němu dostali. Musel nás slyšet hodinu před naším příjezdem. Měli jsme pocit, že hrajeme v nějakém filmu, starý Land Rover, vypuštěná kola, všude jen písek, pod jediným stromem posedává muž, má rozdělaný oheň v písku. 

Po stopách UNESCO

V roce 2012 jsme si pořídili za skvělou cenu dva roky starého LAND ROVERA DEFENDERA, který měl najeto pouhých 12.000 km. Byl to poslední model této značky. Přesně tímto okamžikem se změnil náš volnočasový život v následujících mnoha letech. Proč? 

Po nezbytných úpravách jsme se s velkým nadšením vydali na naši první EXPEDITION ALL AFRICA. Nevsadil bych si jedinou korunu na to, že by náš bláznivý nápad mohl mít delší trvání než jednu několikaměsíční cestu. Opak však byl pravdou www.alexandrbilek.cz

Je duben 2019, po 38 zemích Afriky jsme stejným vozem procestovali 182.000 km a navštívili 87 míst UNESCO. Ano, 14x jsme byli zavření, 4x jsme si užili malárii, 1x nám darebáci prostřelili auto a 4x se nás pokusil někdo přepadnout. Přestože to všechno zní poměrně dramaticky, zpětně vzato to bylo spíše směšné. Až na jeden incident v Čadu, který byl naopak velmi vážný. Jak o této zkušenosti, o všech dramatických, nezapomenutelných i vtipných zážitcích, jak jsme dokázali přivézt dvě děti z Afriky k nám domů a dalších kuriozitkách se dočtete ve více než stovce reportážích v této rubrice

Opodál kanystr obalený čímsi a v něm voda, nezbytná zásoba pro případ uvíznutí. Je klidný, tichý, mluví jen svojí řečí nebo gestikuluje prsty. Nevzrušuje ho vůbec nic. Má čas. Se zájmem nás sleduje a my zase jeho. Ochotně mu všechno dofoukneme, rezervu, která je po smrti již několik let také. Dáme mu ryby, sušenky i další jídlo a když jsme konfrontovaní s jeho nádhernou přešťastnou tváří, vybalujeme z útrob našeho vozu úplně novou, zářivě červenou mikinu. Padá mu perfektně. Vezme si dokonce kapuci a je šťastný, bude z něho velký pouštní frajer. Ještě chvíli ho pak pozorujeme, jak si dělá čaj, usmívá se a přemýšlí. Přelévá z jedné nádobky do druhé čaj a zase zpět aby ho ochladil. Perfektní setkání, fakt že jo.

Silnice je silně zdevastovaná a neudržovaná, následky nejsou bezvýznamné, dokonale vyklepané a rozvrzané auto, uštípané nýty v karosérii, popraskané sklenice s jídlem a naše žaludky otočené naruby. To vše díky tvrdým varhánkům po celou dobu jízdy. Ale co, jsme tady, a to je důležité. Už nám to nikdo nevezme.

Ouadane – nádhera která se nezapomíná

Nádhera, která nás čekala v kombinaci s vědomím, že zde příliš mnoho návštěvníků asi nebylo, byla pro nás dokonalým zadostiučiněním. Ouadane je něco úplně jiného, než jsme dosud viděli. Vysoké hradby na skalním masivu, za kterými se schovává dříve jistě perfektně organizované město tvořené dokonalou spletí uliček a domků. V níže položené části uvnitř hradeb je důmyslně schovaná hluboká studna, kam chodilo celé město pro vodu. 

Nedaleko studny se nachází zachovalá – nebo spíše již zrekonstruovaná mešita s celou řadou klenutých sloupů, avšak bez střechy, zato s krásnou věží, na kterou nás místní průvodce doprovodil. Celý areál je do značné míry poškozený, stěny zřícené, domy zavalené, ale představu, jak to asi vypadalo dřív, máme. Budoucnost ukáže, zda se toto úžasné pouštní město dostane zpět na výsluní, pravděpodobně to však nepůjde bez pomoci organizace UNESCO a dalších mecenášů.