Protože je úplně jasno a mimo město dokonalé ticho, hluboký hřmot dopadající vody je slyšet několik kilometrů daleko. Současně není možné přehlédnout fascinující mlžný mrak nad vodopády ze vzdálenosti až 20 km. Tušíme, že vody zde bude dost, jako při naší poslední návštěvě. K bráně přijíždíme 5 minut po uzavření a jak je naším zvykem, snažíme se využít naši přesvědčovací taktiku podpořenou kartičkou klubu UNESCO k povolení vniknout k vodopádům i po zavírací době. A ono to vychází. Získáváme krásných 30 minut a to zcela zdarma a bez ostatních turistů. Ušetříme tím každý 20 USD a ještě tu jsme úplně sami, to je teda paráda.
Policejní budíček
Večer se vracíme do města a projíždíme místa, která již známe. Je tu celá řada docela slušných podniků, a tak si dáváme dobré jídlo a potom jedeme za město najít nějaký zastrčený a bezpečný plácek k osprchování i spánku. Že jsme se zase tak dobře neschovali, jsme zjistili asi v 5 hodin ráno, když nás silnými reflektory vzbudila policie, která měla spoustu řečí o tom, jak je to tu nebezpečné a že máme jet pryč. Dokonce vyhrožovali pokutou.
Pomohlo až to, že jsem z auta vylezl rozespalý, napůl oblečený a začal jsem jim vysvětlovat, jaké země jsme již procestovali, že máme za sebou skoro 100.000 km po Africe, vylíčil jsem jim, kde všude jsme již spali a že žádný problém nebyl, tak proč by měl být zrovna v tak nádherné a bezpečné zemi jako je ta jejich? Myslím, že jim to trochu polichotilo, svůj ostrý tón znatelně zmírnili, dokonce se zvědavě vyptávali na průběh naší celé expedice a přitom neskrývali překvapení, údiv i obdiv. Moc rádi by jeli s námi. Už se ale stejně rozednívalo, a tak jsme se rozloučili, uklidili po sobě a jeli zpět k vodopádům.
Sami u vodopádů na zambijské straně
Stáli jsme u brány jako první, pokladní se ještě nestačila ani přezout a sundat si kabát a už nás tam měla. Naše kouzelné kartičky ji hned přesvědčily, že máme vstup zdarma a jako jsme byli večer poslední návštěvníci, ráno jsme byli pro změnu první. Až po hodině se začali trousit japonské, americké a jiné turistické skupiny i jednotlivci. V klidu jsme si tak všechno prošli bez lidských kulis. Viktoriiny vodopády, nebo-li Mosi-oa-Tunya, patří mezi divácky nejatraktivnější na světě.
Řeka Zambezi padá dolů z útesu vysokého 120 m do úzkého (130 m) a hlubokého (140 m) kaňonu v čediči. Nad tím se zvedá duhový závoj, který je možno vidět ze vzdálenosti větší než 20 km. Místní obyvatelstvo vodopád nazývá „dým, který hřmí“ nebo „duha“. Vodopády byly objeveny v roce 1855 anglickým cestovatelem Davidem Livingstonem a nazvány podle britské královny Viktorie.
Skoky po hlavě nebo nohou do řeky Zambezi
Další nádherné pohledy na vodopády je možné zažít z železného mostu, který spojuje Zambii se Zimbabwe. Přestože se most nachází již za hraničním přechodem, je možné se na něj podívat bez jakéhokoliv poplatku, stačí zajít k imigračnímu okénku, zapsat se do knihy a poté s lístečkem a razítkem, který turista dostane, projít přes kontrolu na most, který je asi jen 300 metrů daleko.
V prostřední části mostu jsou koleje a projíždí tu velmi opatrně nákladní vlaky nebo také stará anglická naleštěná souprava s turisty, kterou táhne parní lokomotiva. Na krajích jsou asfaltové chodníky, z kterých je možné sledovat jak bouřící vodopády, tak i nadšence, kteří si dopřávají nevídanou adrenalinovou zábavu, skok po hlavě nebo po nohou střemhlav k hladině řeky. Skokanů ale zase tak moc není, jeden seskok totiž stojí 140 USD, většina návštěvníků tak raději seskok sleduje z blízké restaurace. Každopádně i samotné sledování bláznů je zážitek vskutku famózní. A protože tam podávají opravdu bezvadné sendviče a dobrou kávu, vydrželi jsme tam sedět hodiny.
Ze Zambie do Zimbabwe
Protože máme znepokojující informace, že policie v Zimbabwe je velmi úplatná a požaduje za přestupky stovky dolarů, nakupujeme si raději doporučenou výbavu do auta. Jsou zde potřeba 2 výstražné trojúhelníky na kovovém podkladu, 2 reflexní vesty, hasicí přístroj, po obvodu auta nalepené odrazky a vozidlo v perfektním stavu.
Necháváme proto opravit pár drobností a věříme, že nebudeme mít potíže. Na hranicích Zambie trvá výstupní administrativa pouhých 10 minut, přejíždíme ještě jednou krásný most, uděláme pár fotek a na zimbabwské straně vyřešíme administrativu také poměrně rychle. Mají v tom systém jako málokterý africký stát. Je to teprve podruhé z 31 zemí, kdy platíme veškeré poplatky na jednom místě včetně pojištění. Musíme ocenit, jak dokáže diktátorský prezident Mugabe efektivně všechny poplatky vybrat. Kam se s organizací na hranicích hrabou všechny ostatní africké země. Ani nám nevadí, že jsme museli zaplatit, stálo to všechno 70 USD. Hlavně že nás nikdo nezdržoval a bylo to na patřičné úrovni.
Vodopády na zimbabwské straně
Hned ráno stojíme opět u brány k vodopádům. Jsou totiž jak na zambijské, tak na zimbabwské straně a říká se, že zde jsou vodopády ještě krásnější. Nejdříve se snažíme uplatnit naši kartičku pro vstup zdarma, což zprvu vypadá, že to je neprůstřelné, ale asi po hodinovém vyjednávání a telefonování řediteli parku to vychází. Vstup zde stojí 30 USD/os, čímž jsme na obou stranách nakonec ušetřili 140 USD.
Duha nad divokou řekou
Vodopády jsou na této straně mnohem větší, vede kolem nich dlážděná pěšina a dá se říci, že jsou opravdu atraktivnější, potíž je, že se fotit téměř nedají. Obrovský mrak vody, který v intervalech několika vteřin doslova spláchne provazy vody každého, je pro techniku nebezpečný, a proto fotíme jen z větší vzdálenosti a čekáme na příležitost, kdy se to možná na vteřinu podaří. Neuvěřitelný rachot, 80 milionů vody za minutu a scenérie, která se jen tak něčemu nevyrovná. Toto místo patří rozhodně mezi nejpůsobivější, které jsme kdy viděli.
V areálu vodopádů, hned u hlavního vchodu, funguje nádherná restaurace, která nám téměř vyrazila dech. Perfektní jídlo, prvotřídní servis a internet, který nebyl k nalezení snad dva týdny, nás mile překvapil, a tak jsme vlastně vše, co jsme ušetřili na vstupném, utratili zde. Pohybují se zde ochočená prasata bradavičnatá, která se doslova motají pod nohama. Šířka vodopádu je 1.800 metrů a byl objeven 16.11.1855 anglickým cestovatelem Davidem Livingstonem.
Vodopády o 20 let později prozkoumal český cestovatel Emil Holub, který je také autorem první mapy o vodopádech i první, šestnácti stránkové publikace, která vyšla v roce 1879. Protože nás při odchodu v kanceláři odchytl pan ředitel, který nám umožnil vstup zdarma a čekal na nás několik hodin, museli jsme se s ním trochu pobavit. Obdivoval naše cíle a zároveň prozradil, že organizuje podporu pro místní školu. Cítili jsme, že nás chce požádat o nějaký dar a měli jsme strach, že by mohl chtít peníze, které sami nemáme, a tak jsme mu hned nabídli dar od nejlepšího informačního centra ve Špindlerově Mlýně, které nás požádalo, abychom sami rozhodli o tom, komu předáme větší množství školních potřeb a jeden notebook.
Tak jsme tak učinili a dary od www.spindl.info předali potřebným. Veškeré informace o naší expedici najdete na www.alexandrbilek.cz. Info v českém jazyce o památkách UNESCO najdete na www.unescoclub.cz.
