Hrál jste se svými Bandjeez jako jedna z prvních kapel letošního ročníku Colours of Ostrava. To je asi trochu nevděčná role. Jak se vám hrálo?
Nejsem si úplně jistý, že to je nevděčná role. Osobně to mám s festivaly těžké i jako návštěvník. Po chvíli jsem unavený většinou mě tam nezaujmou ani kapely, které se mi jinak líbí. Takže jsem byl rád, že hrajeme ještě pro úplně čerstvé lidi, nevybouchané těmi dvanácti nebo kolika scénami. Navíc zrovna skončila bouřka, takže všechno dopadlo velice dobře.
Má hraní na Colours pro nezavedenou kapelu váhu jakési vstupenky někam výš?
Asi se to dá považovat za nějaký malý mezník, už proto, že když vás na Colours pozvou, je jasné, že vaši muziku berou. Možná že by nějaký showcase typu Czech Music Crossroads mohl kapele pomoci víc, ale to by asi nebyl náš případ, protože zpíváme výhradně česky. Nedovedu si představit, že by naše písničky mohly zajímat třeba nějakého anglického promotéra. Jejich gró je v textech.
Zaujalo mě, že jste několik let psal písničky hned po probuzení, říkal jste tomu wakeup songs.
To byl koncept. Měl jediný důvod: začít dělat muziku dřív, než se mi v hlavě zapne „autocenzor“. Neříkám, že autocenzura je zlá. Když jsem byl novinářem, od svého tehdejšího šéfredaktora jsem dostal dobrou radu, která zněla: Tvým nejlepším přítelem je odpadkový koš. A toho se snažím držet i v muzice. Ale může se stát, že pak člověk vyhazuje úplně všechno. Dospěl jsem k názoru, že v období po probuzení, když ještě člověk není úplně vzhůru, dělá muziku přece jen trochu jinak, příměji. A tak jsem každou písničku, která mě takto napadla, rychle zaznamenal, napsal jsem k ní text, nahrál a udělal k tomu třeba i nějaké domácí video. A hned to vystavil na YouTube. Problém je, že jsem jim dával jen takové číselné kódy, takže je zpětně nemůžu ani všechny najít.
Souvisí ten koncept s tím, že surrealisté si zapisovali hned po probuzení sny, což je postaveno na Freudových teoriích?
Určitě. Souvisí to s automatickým textem. Mám takovou hezkou představu, že každá písnička už „někde je“ – a my ji jen musíme najít. Pak jí můžeme i lépe sloužit jako kapela. Pokud netrvám na tom, že je to jen moje písnička, mnohem líp se nám s ní pracuje.
Na aktuálním EP Jericho jsem našel písničku Lovec, kterou máte na internetu ve „wakeup verzi“. Je takových víc?
Na chystaném albu jich určitě bude ještě pár. A minulé album Čaruj z nich bylo dost poskládané. Ostatně moje kapela Bandjeez vznikla právě na základě wakeupů. Kluci za mnou přišli, že se jim ty písničky líbí a že by stálo za to udělat je s kapelou.
Zasahují do vaší tvorby spoluhráči?
Aranžérsky hodně. Vždycky přinesu písničku v syrové podobě, chvíli se o tom bavíme a pak každý z nich zahraje, co si myslí, že by tam mělo být. Tohle mi nikdy v žádné předchozí kapele nefungovalo.
Jak moc se do písniček promítá váš osobní život?
Na sto procent. Když jsem dělal wakeupy, měl jsem okamžitě zpětnou vazbu, protože na Facebook lidi napíšou všechno. A mě baví být upřímný, chci říkat všechno – i to, co nemusím. Mám prostě rád takové ty staré americké poctivce s kytarou, kteří vždycky na plnou hubu řeknou, jak to posrali.
Píšete i něco jiného než texty písniček?
Psával jsem takové výlevy... Básničky, chviličku jsem dělal i slam poetry. Ale v současné době mi texty stačí. Všechny své občasné přetlaky se snažím soustředit na písničky.
Nebojíte se, že teď s velkým vydavatelem budete muset přikročit k nějakým kompromisům?
Přiznávám, že jsem se opravdu moc bál. Ale čím déle jsem s oběma Martiny, Červinkou i Ledvinou, v kontaktu – a teď je to skoro každodenní spolupráce –, všechny obavy ze mě padají jedna po druhé. Netušil jsem, že to bude probíhat v takové synergii.
Bude vám sedmatřicet. To sice obecně není žádný věk, ale rozjezdu „velké kariéry“ už může být na překážku, ne?
V rámci nějakých kritérií to může být problém. Ale za sebe jsem rád, že to přišlo až teď, protože už jsem si vyjasnil, co a jak chci říkat. Jsem si svými písničkami jistý.
Podílel jste se na CD Bazarem proměn, poctě většinou mladších muzikantů Vladimíru Mišíkovi. Je pro vás vzorem?
Pokud zní definice vzoru „chtít být jako někdo“, pak žádné vzory nemám. Ale na Mišíkovi jsem vyrostl. Už jako malý pižďuch jsem hrával na zábavách jeho Variaci na renesanční téma. A kolem mě byli všichni muzikanti strašní mišíkomilci, tomu se nedalo utéct.
Nazpíval jste tam Mišíkem zhudebněného Františka Gellnera. Je to váš oblíbený básník?
Určitě je mi bližší než spousta jiných českých básníků, připadá mi opravdový. Ale milované autory v tom smyslu, že si od nich musím přečíst všechno, mám spíš v beletrii. Stalo se mi to třeba s Johnem Irvingem nebo Franzem Kafkou. U poezie si spíš vybírám jednotlivé básně. Kdybych si přečetl něčí celé básnické dílo, nejspíš by mě to úplně rozsekalo. Stačí, že jsem skončil na psychiatrii, když jsem přečetl v kuse celého Kafku. Ale asi nejsem první na světě, komu se to stalo.
