Stejným způsobem jsem narazila, když se nám doma zastesklo po dobrém hovězím steaku alias bifteku (čili beef steaku). Po několika pokusech jsem na domácí bifteky na dlouho zanevřela a celkem věrohodně se vymluvila na způsob nedostatečné kvality masa. Komu se to nezdálo dost, tomu jsem poukázala na naprostou nevhodnost sklokeramické varné desky k podobným počinům. Samozřejmě jsem se hluboce mýlila.
Pryč s mlékem, sem s masem!
Jednoho dne se totiž objevilo na trhu maso z plemen chovaných jen a pouze pro maso. Jako bonus dokonce v české bio kvalitě, což je sice fajn, ale ne tak důležité jako správné plemeno. Konečně jsem měla jistotu, že ten krásný kousek masa, který třímám v ruce, nepochází z nepotřebného, byť mladého kusu mléčného plemene.
Konečně jsem si také mohla nechat maso dozrát doma – i když jen v ochranné atmosféře plastového balíčku. Trpělivě jsem vyčkala, až se přiblíží poslední den doporučené spotřeby, a pak jsem spěchala rozehřát na zatracované sklokeramické desce suchou silnostěnnou pánev.
Dvě a půl minuty z každé strany S plným výkonem plotýnky jsem ji nechala odvážně nahřívat dvě minuty – tedy daleko déle než kdy jindy. Doprostřed jsem pak efektně položila předem nasolený, odpočatý a olejem potřený, zhruba dva centimetry vysoký biftek, spustila stopky, zapnula digestoř na plný výkon a z každé strany opékala dvě a půl minuty. Nad výkonem plotýnky jsem nepolemizovala, stejně jsem ji v průběhu opékání vypnula.
Hotový biftek putoval na nahřátý talíř, byl zabalen dvěma vrstvami alobalu a dostal pár minut klidu, aby si po tak náročném dni ještě trochu odpočal. Mezitím jsem stihla vyvětrat kuchyň a prostřít stůl. Co si vzpomínám, pak už jsme jen krájeli, mlaskali a vrněli blahem. Vůbec jsem se přitom nestyděla, že k masu není žádná příloha. Čerstvý chléb nám ten den chutnal víc než obvykle.
Mezi gurmány, gurmety a jinou labužnickou havětí se traduje, že dobře propečený, a tudíž uvnitř nekrvavý biftek je podřadný a zavrženíhodný. Každý má však chutě jiné, nehledě na to, že z historických důvodů na narůžovělé nebo ještě více červené maso nejsme tak nějak zvyklí. Uvnitř růžové maso napoprvé vybízí k mobilizaci vnitřní síly, ať si je venkovní kůrčička kdoví jak zlatá a propečená, a tak ochutnají jen ti statečnější. A pak ještě jednou, a znovu, a ještě – no a pak už dobře propečený biftek navždy přenechají těm méně statečným. Tedy za podmínky, že ti méně stateční nepodlehnou blaženým výrazům a mlaskání a nerozhodnou se okamžitě konvertovat na novou biftekovou víru.
P. S. Pokud hodláte můj postup vyzkoušet, nezapomeňte, že výsledek se mění pánev od pánve, sporák od sporáku a kuchařku od kuchařky.
