„Ekologické zemědělství představuje tradiční způsob výroby a přináší kvalitní produkty, které nezatěžují ani životní prostředí, ani naše zdraví,“ řvou reklamní kampaně, letáky a webové stránky. Zní to skvěle. Šetrný přístup k pěstování plodin a chování hospodářských zvířat má za následek lepší chuť - všechno roste přirozeně, pomaleji, důstojněji. Ale když na vás Google vychrlí výsledky hledání na slovo bio, na prvních místech nenajdete žádná dobročinná sdružení a ekologické spolky, žádné blogy zapálených jedinců, ale především komerční subjekty. Ejhle, že by se vznešená myšlenka zaprodala komerci? Je bio opravdu jen životní styl, vyjádření úcty k přírodě, všemu živému i sobě samému, nebo se z něj stala skvělá myšlenka na zvýšení tržeb?
Jablka jedině od souseda Jíst přirozeně a zdravěji jistě smysl má. Pověstná dovozová skleníková mimosezonní rajčata bez vůně a chuti jsou toho odstrašujícím důkazem. Jen mám někdy pocit, že kvůli nálepce bio občas zapomínáme na zdravý rozum.
Bio dovezené odkudsi z Brazílie už pro mne bio není, protože jen samotným dovozem a uchováním potravin se musela vytvořit zátěž pro životní prostředí. Argumentovat vzletnými myšlenkami o přírodě pak může jen bezohledný prodejce. Ale bio od souseda? Sem s ním!
V sousedním Rakousku perfektně funguje upřednostňování místních producentů, ať už hospodaří ekologicky, nebo ne. Spotřebitelé si uvědomují rozdíly a dávají přednost místnímu před dovezeným. Skoro jako by tu všichni táhli za jeden provaz - farmy, obchodní řetězce i vláda. Vídeňská zelenina má stejný zvuk jako víno z Dolního Rakouska, tyrolský špek nebo štýrský dýňový olej.
Také bych si ráda u nás po ránu zašla na trh koupit právě sklizenou zeleninu a ovoce, všechno ještě svěží a šťavnaté, protože to necestovalo stovky kilometrů zavřené v nákladním autě, a chutné, protože mělo možnost potkat se s opravdovým sluníčkem. Ráda bych si popovídala s panem Novákem, který má nejlepší saláty, a zašla k panu Prokopovi pro tři druhy rajčat. Jenomže nevím, kam zajít. Trhy, které existují, tuhle představu moc nesplňují. Většina zboží je tu z velkoobchodu. Nedávno jsem se ptala Zdeňka Pohlreicha, šéfkuchaře pražského Café Imperial, kterému na kvalitě surovin a poctivém vaření záleží víc než na ohromujícím vzhledu pokrmu, jak by vyřešil dilema bio, nebo lokální.
„Na tom nezáleží - hlavní je přece chuť,“ odpověděl bez okolků. Utvrdil mě v mém přístupu. Už nějakou dobu dávám přednost čemukoli, co se kvalitou vymyká nad rámec běžných potravin - a nemusí to zrovna mít nálepku bio. Nemyslím si totiž, že levné sýry a salámy, maso z megachovů a nedozrálá zelenina ze skleníků jsou tak docela v pořádku. Chuť pak musí na talíři nahradit něco chemického. Potravinářští inženýři jásají, éčka na obalech se množí. Zhruba před rokem jsem jim řekla Dost! - ale to jen proto, že můžu dočasně žít v zemi, která mi to svojí nabídkou potravin umožňuje (nebo aspoň usnadňuje). Žádné velké změny jsme si doma nikdo nevšimli, dokud jsme pak neochutnali jídlo někde jinde.
Nezmlsal nás ani kaviár, ani kachní játra, ale docela obyčejná, poctivá mrkev.
