LN Překvapilo vás, že StB sledovala Dubčeka na jeho velvyslaneckém postu v Ankaře v 70. roce?
Vůbec ne. Běžně se to tak dělalo a i Dubček to musel vědět.
LN Proč ho ale sledovali? Vždyť se nakonec podvolil systému.
Bylo to preventivní opatření. Komunisté se báli, aby Dubček v Turecku třeba nezůstal. Chtěli se takto ujistit, že to neudělá.
LN Zeptal jste se někdy Dubčeka, proč vlastně do Ankary odjel, když věděl, za jakých podmínek tam jede?
Ne, nezeptal. Nebyl mezi námi dostatečně osobní vztah. Nikdy jsem to ale nepochopil. Dubček tím prohrál příležitost odejít se ctí.
LN Můžete být konkrétnější?
Komunisté udělali Dubčeka velvyslancem, protože se ho chtěli zbavit a také to za několik měsíců udělali. O život mu nešlo, už nebyla 50. léta. Šlo o čest. Bylo v jeho moci ovlivnit, jakým způsobem prohraje, protože samotná prohra byla v té době už naprosto jasná. Měl sám odejít, a národu tím morálně narovnat páteř. On to ale neudělal. Namísto toho se nesmyslně držel naprosto podřadné židle v Ankaře, a tím svůj odchod prohrál.
LN Čím si takový pád symbolu Pražského jara vysvětlujete?
Alexander Dubček byl hodný člověk, ale byl to také slaboch. Neměl odvahu vůbec k ničemu. Byl bezradný, zmatený a nikdy neřekl jedinou myšlenku.
LN Není to trochu příkré hodnocení? Nakonec samotným příklonem k reformní vlně v KSČ Dubček něco riskoval.
Chtěl komunismus reformovat, to ano, ale neudělal vůbec nic. Věděl, že Sověti chystají okupaci Československa, a neměl odvahu to říct, aby nenaštval Brežněva. Slyšel, jak lidé během demonstrace na Václavském náměstí v den prvního výročí okupace vykřikují jeho jméno, a neudělal nic. Naopak podepsal represivní opatření namířená proti tisícům lidí, kteří za něj bojovali, a poslal na ně obrněné transportéry. Každý soudný člověk v něj tehdy musel ztratit důvěru.
LN Jak si pak vysvětlujete jeho popularitu mezi lidmi?
Dubček symbolizoval optimismus 60. let. Měl milý úsměv, působil skromně, nechal se fotit, jak skáče po hlavě do vody na koupališti, a to všechno kontrastovalo s tvářemi typu Novotného, který byl naopak derivátem totální kamenné průměrnosti. Lidé toužili po kladném vzoru a Dubček to nejen pochopil, ale i se na to hodil.
LN Hrdinou tedy nebyl?
Rozhodně ne. Byl pozitivním symbolem pro vnější svět a domácí veřejné mínění, ale hrdinou ne. Těmi byli anonymní občané, ti lidé, kteří táhli naději ve společnosti celá 60. léta až do normalizace.
LN Proč jste se tedy rozhodli oživit jeho aureolu v roce 1989?
Potřebovali jsme Slováka, když člověkem číslo jedna byl Čech. V Občanském fóru se Dubček netěšil vážnosti, stejně jako ne v řadách VPN. Jenže nikoho významnějšího tehdy slovenský disent neměl.
