John Michell psal o dnes nejmódnějších vesmírných objektech už před 225 lety
Pokud se v nadpisu jakéhokoli popularizačního textu objeví termín „černá díra“, má článek naději na to, že si ho laskavý čtenář všimne. Poněvadž s černými děrami jsou především spojeny různé fyzikální výstřednosti (vědecky řečeno extrémy), kupříkladu neviditelnost.
Poněvadž existenci černých děr podpírají dvě nejdelikátnější fyzikální šlechtičny – teorie relativity a kvantová teorie. A konečně při jejich alespoň trochu hlubšímu popisu se neobejdeme bez nepopsatelně složité matematiky (pardon, ne my, to oni, vědci z milosti boží a daně naší). Vše by tedy nasvědčovalo tomu, že černá díra je dítkem moderní, přinejmenším „porelativistické“ mysli. Tedy dvacátého století.
A teď čtěme: „Pokud by poloměr koule stejné hustoty, jako má Slunce, byl pětsetkrát větší než sluneční, těleso padající na ně z nekonečna by u povrchu přesáhlo rychlost, jako má světlo. Předpokládáme-li, že světlo je přitahováno stejnou silou jako ostatní tělesa, pak všechno světlo vysílané takovým tělesem by se muselo vrátit zpět...“
To je relevantní úryvek z dopisu o vlivu gravitace na světlo, který na zasedání Královské společnosti v Londýně 27. listopadu roku 1783 přečetl významný britský fyzik a chemik Henry Cavendish. Ten však autorem listu nebyl. Ujal se jen čtení dopisu nepřítomného člena Johna Michella.
Ten působil jako profesor geologie na univerzitě v Cambridgi a zabýval se hlavně zemětřesením a zeměměřením (s gustem si ovšem zapřednášel i hebrejštinu, řečtinu, geometrii a aritmetiku).
Ke své úvaze vyjádřené ve zmíněném dopisu tento astronom amatér potřeboval vlastně jen čtyři předpoklady: znát rychlost světla (už dost přesně změřenou), znát hmotnost (hustotu) Slunce (splněno), znát Newtonův gravitační zákon (formulován už před sto lety) a věřit předpokladu fyzikálního bůžka Newtona, že světlo má povahu hmotných částic (korpuskulek).
A pak stačilo jen bez zábran kombinovat a trochu počítat. Vzhledem k tomu, že Michellovi tou dobou chyběl rok do šedesátky, projevil myšlenkovou odvázanost takřka jurodivou. Kupříkladu slavný francouzský matematik Laplace s podobnou myšlenkou přišel třináct let po Michellovi, ale později ji ze svých knih vynechal, zřejmě jako příliš bláznivou...
A tak profesor geologie John Michell, jakkoli to nepokládal za kdovíjak pravděpodobné, připouštěl možnost existence objektů, které sice nemohou být vidět, ale prozradí se tím, že svojí gravitací ovlivňují pohyb blízkých těles.
Trvalý zájem vyvolal až název Jeho práce vzbudila značný rozruch. V britské metropoli prý srovnatelný s prvním balonem bratří Montgolfierů, ale pak to všechno nadlouho usnulo a probudilo se až koncem roku 1967.
Tehdy americký fyzik John Archibald Wheeler (zemřel letos v dubnu ve věku 97 let) pro tyto objekty poprvé použil výstižné a marketingově geniální označení „černé díry“. Jak píše Stephen Hawking, který teoretickému studiu černých děr věnoval většinu své kariéry: „Důležitost vhodného jména se nesmí ve vědě podceňovat... Jméno zaručilo nejen to, že černé díry vstoupily do mytologie sci-fi, ale podnítilo i vědecký výzkum...“
První černá díra byla objevena roku 1972, v současné době jsou jich známy stovky (jedna tvoří i střed naší galaxie).
