Tak včera to v Cannes rozjeli už po jedenašedesáté. A zase bez nás. Co naděláme. Ono je tohle stýskání trochu monotematické a - upřímně řečeno - nikam nevede, ale z venčí to vypadá smutněji, než když je člověk přímo u toho. Festivalová realita je dost bizarní, je to svět sám pro sebe, v němž platí docela jiná pravidla.
Je fakt, že film, který získá v Cannes Zlatou palmu, se stane hlavním hrdinou všech článků, které napíše všech tři a půl tisíce akreditovaných novinářů. Všechny noviny otisknou fotku šťastného režiséra třímajícího Zlatou palmu a spousta lidí, kteří film vůbec neviděli, tvrdí, že je pozoruhodný, zatímco druzí říkají, že porota taktizovala. V každém případě festivalový úspěch skutečně funguje jako brána do světa. Ale co doma?
Loni v Cannes vyhrál rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, prodal se do padesáti zemí světa, z režiséra Cristiana Mungiu se stala hvězda a o rumunské kinematografii se teď píše jako o evropském zázraku.
Na druhou stranu, aby mohl režisér Mungiu doma v Rumunsku svůj film po festivalovém triumfu promítat, musel si najmout kočovné kino a jezdit s ním od města k městu. V celém Rumunsku je totiž asi jen pětatřicet kin a diváci se do nich nijak zvlášť nehrnou.
To u nás mají české filmy odbyt jako málokterá národní kinematografie. Více než Češi chodí na své filmy z Evropanů už jen Francouzi. Co z toho plyne? Naše filmy sice nedělají dojem na výběrové komise světových přehlídek, ale nacházejí pochopení u domácího publika.
Od Venkovského učitele se čekalo, že by mohl do Cannes prorazit, nepovedlo se mu to. Ale zatím na něj přišlo do kina přes sto dvacet tisíc diváků. Na hluboký, inteligentní, emocionální film, který nejde divákům prvoplánově naproti. To přece není málo.
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
