Ultramoderní ambaláž, ale starý obsah: taková je nová inscenace Marie Stuartovny v Divadle na Vinohradech, kterou nastudoval Daniel Špinar.
Schillerovo drama Marie Stuartovna je v podstatě rutinně napsaný kus pro dvě výborné herečky. Kus, v němž se představitelky obou královen - Marie a Alžběty anglické - mohou blýsknout. Schiller sice v zájmu romantiky a sentimentu překroutil historii, ale komu by to vadilo, divácké dojetí nad něžnou Marií a odsouzení mocichtivé Alžběty funguje na jevišti po staletí. A v tomto duchu pochopitelně zapůsobilo i v inscenaci s Dagmar Havlovou Veškrnovou a Lucií Juřičkovou.
Konflikt Marie Stuartovny a Alžběty na Vinohradech dostali diváci sice na zlatém podnose, ale přesně tak, jak ho Schiller napsal. To však, myslím, nebylo úmyslem režie, která inscenaci vyrobila jako ambaláž hodnou toho nejrazantnějšího výkladu, jaký si jen lze představit. Daniel Špinar tak diváky rafinovaně zmátl: celkovou aktualizací, efektní scénografií a provokativními detaily v nich vzbudil dojem, že půjde o ultramoderní pojetí, které hru převrátí a přinese nečekané vyznění.
Jenže marná sláva, text je pořád jen a jen starý Schiller a ani nový, nijak originální překlad Hanuše Karlacha tenhle „handicap“ nezměnil, což je pro mladého ambiciózního režiséra dozajista otravné. Špinar vyráběl, co se dalo, aby starého Schillera demontoval, ale on držel jako helvetská víra. A tak veškeré úsilí vyšlo naprázdno - a občas dokonce sklouzávalo ke směšnosti.
Nesnesitelná propast mezi formou a obsahem Měl-li režisér zřetelnější vizi, nedotáhl ji do konce. Snad i proto, že náznaky jeho přečtení se jeví příliš povrchní na to, aby se mohlo rozvinout a přinést staré hře novou energii. Kontrast mezi tradičně patetickým traktováním konfliktu obou královen a „apartními vymyšlenostmi“, které se v průběhu inscenace vrší, je místy až nesnesitelný, rozevírá se tu obrovitá propast mezi formou a obsahem. Do ní padá i to, co by v tradičním pojetí obstálo, a čím zuřivěji se tu sugeruje nová výpověď, tím víc se ukazuje, jak si režie nevěděla rady. Scénografie Henricha Borárose je jistě velkolepá, má styl a zmocňuje prostoru, ale k dění je indiferentní a ještě ho omezuje. Hned v úvodu je sice jeviště působivě rozdělené „skleněnou oponou“, za níž přebývá vězněná Marie (Dagmar Havlová Veškrnová) se svou společnicí Hanou (Jana Hlaváčová). Je to sice efektní - Marie je odříznuta od světa a zároveň vystavena očím všech jako pokusné zvíře - ale stěna tlumí zvuk a hercům není rozumět. Jestliže scéna má své kvality, pak kostýmy (Linda Boráros) se vysloveně nepovedly. Nejvíce představy výtvarnice odnesla Lucie Juřičková, která se musela vyrovnat s oděním dominy bez bičíku. Alžběta je doslova nacpaná do latexových černých rajtek a krunýře, přes tento základ si občas přehodí jakousi houni a plášť.
A to hlavní - pojetí duelu Marie a Alžběty? Obě herečky ho v zásadě budují podle toho, jak je autorem napsán, s příslušnou sentimentalitou a v černobílém vyvedení. Lucie Juřičková Alžbětu pojala nejvíc v poloze ordinérní hysterky, která chce věci řešit silově, ale chybí jí k tomu odvaha i elegance. Snad proto zuřivě rve a přetahuje nejprve koberec, poté svůj velkoformátový obraz - fotografii ležící v převrácené poloze. Režie ji také vybavila černými brýlemi, za něž má zřejmě skrýt své skutečné city, ale v konečném výsledku tato proprieta herečce jen znesnadnila mimické vyjádření.
Dagmar Havlová Marii vybavila všemi atributy oběti: je zrazeným, osamělým a krásným andělem. Technicky vyhověla perfektně, což je důkazem hereckých kvalit, vždyť jejím oborem bývaly nikoliv tragické, ale komediální role. Jenže technika není samospasitelná, a pak: upřímně jsem zvědavá, kdy se konečně najde režisér, který její potenciál svede do správných drážek. Tady opět zůstala poněkud nadpozemskou figurou, až velkooperně nastylizovanou. Ani tento Schillerem idealizovaný obraz režisér neprolomil. Nepíše snad Stefan Zweig, že když kat zvedl uťatou hlavu skotské královny, nevšiml si, že ji drží za paruku a z ní vypadla hlava staré ženy s šedivými vlasy?
Nebylo by ale spravedlivé opomenout, že oběma herečkám vyšel známý dialog v zahradě zámku. Zde se obě panovnice jedinkrát setkají - jejich rozhovor a posléze hádka jsou vedeny sice po tradiční linii, ale přesvědčivě, v autenticky vystupňovaných emocích a také ho neruší žádné „nekompatibilní“ a vnějškové režijní ilustrace. Jak jinak nazvat třeba to, že jevištěm co chvíli brázdí party sošných figurantů, které posléze rovněž statují u hereckých akcí. Anebo pronikavé, zařezávající se zvuky a refrén v němčině. Potíže jsou i s „pánskou skvadrou“, muži kolem královen jsou nevýrazní, nezajímaví, podivně vyhastrošený Mortimer v podání přehrávajícího Jana Holíka je podezřelý od první chvíle. I hrabě z Leicesteru (Jan Šťastný), o kterého obě královny soupeří, postrádá vášeň i charisma, a tak není úplně jasné, proč je předmětem takové lásky a nadějí.
Když se pánové mydlí golfovými holemi místo mečů nebo když Alžbětu přivezou na obrovitém sádrovém koni, na jeviště vstoupí zvláštní ironie a groteskno, která se ovšem rozplyne a pak už jen divák přemýšlí, co tím režie chtěla říct. A čeká, jestli tohle našlápnutí bude mít pokračování. Zjištění, že nikoliv, doprovodí konstatováním, že Daniel Špinar tentokrát předvedl efektní nájezdy a kličky a pak skočil jen „kadeta“ při zemi.
Friedrich Schiller: Marie Stuartovna
Překlad: Hanuš Karlach Režie a úprava: Daniel Špinar Scéna: Henrich Boráros Divadlo na Vinohradech, 8. 1.
