Až budete o prodlouženém nebo kterémkoli jiném víkendu s přáteli probírat knihy, které vám pozměnily život, určitě zjistíte, že jich máte hodně společných. Mám na mysli těch knih, kterých jste se nedrželi jenom za hřbety, ale také v životě. A ony se třeba i po několika stěhováních zas věrně drží vás, podobně jako přátelé, se kterými teď na ně zrovna vzpomínáte.
Úplně jasně do vaší ctěné společnosti nedohlédnu, ale možná tam s vámi jsou Tři mušketýři, možná taky probíráte tu podivně roztroušenou rodinu Glassových od J. D. Salingera (na webu teď v angličtině existuje nějaké upirátěné pokračování, s názvem Hapworth, 16, 1924, ve kterém Seymour píše rodičům z dětského tábora!) a možná ve svých čtenářských návratech nevynecháte ani Muže se srdcem kovboje.
Také se s vrstevníky při vzpomínání dost často shodneme v oblíbenosti povídek s kalifornským Aramem od amerického Arména Williama Saroyana a divím se, proč nikdo z vás ještě nezmínil Hrabalův Automat svět. Protože podle něj jsme přece všichni chtěli ten svět vidět a občas dodnes kýváme hlavami, že tak skutečně vypadal.
Byly tenkrát určité tituly poznávacím znamením, stejně jako sestřihy nebo mikiny, ale taky uměly klamat tělem: Odpusťte první symptomy pamětnictví, ale na vojně jsem zjistil, že čtenářům mých oblíbených autorů, jako byl Bret Harte, nedělá v ČSLA potíž šikanovat mladší vojáky. Dost mi to vrtalo naivní vystříhanou hlavou, protože když se u nás v partě půjčovaly detektivky, člověk se romanticky hlásil k Chandlerovu rytířskému Philu Marlowovi, přestože mu postupem času seděl víc Stoutův Nero Wolfe.
Nemusí každého takhle kostrbaté tipy na staré tituly v tisku zajímat, ale proč se právě uprostřed multimediálního světa nedržet osvědčených přátel? Těžko už mi někdo vymyslí něco bližšího než příběh, se kterým se znám přes dvacet let.
Kdyby nás vůbec nějací mladší lidé měli u vedlejšího stolu zájem poslouchat, musela by jim mimoškolní četba víkendových čtyřicátníků znít jako mišmaš, zatím se ale sami při těch čtenářských vzpomínkách usmíváme, i když už nám občas jméno nějakého autora vypadne a zjišťujem je doma telefonem.
Taky tady ovšem nesedíme na sucho, a tak jeden kolega knížkám, které nám společně smýkly životem a občas nadělaly v hlavě podobné zmaty, začne přeodborně říkat formativní. Nejde ale při jejich výměnách o to, nadchnout se formativně na stejném místě stejně skvělou větou (sám už se těším, jak se zas Rochefort začne posmívat barvě D’Artagnanova koně) nebo si poplácávat po ramenou v tom správném čtenářském hloučku. Zkoušíme být prostě tolerantní i jako čtenáři. Možná budete sami po podobné zábavě chtít svá vlastní, a proto vzácná vydání oblíbených knih také opatrně vychvalovat před dětmi, nebo jim je dokonce podstrkovat, ale co tvrdí zkušenější, tak se seznamem vlastní četby uspějete prý nejspolehlivěji u vlastních ročníků.
Čímž bychom se teď rádi tak trochu nechali přizvat k vám. Přestože už příští týden má Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR vyhlásit „výsledky reprezentativního výzkumu vztahu dospělé populace k četbě a knihám“, zajímalo by nás v Orientaci, které publikace formovaly právě vás. Možná byste nám dokonce o nich mohli dát alespoň přes e-mail vědět. Třeba o jejich existenci ani nevíme, a to by mohla být pro některý z dalších bilančních víkendů škoda. Vždyť takových knížek se občas potřebuje chytit a chvíli držet každý. Nebo si je aspoň připomenout, až bude o prodlouženém víkendu zjišťovat, jestli ho opravdu s přáteli formovaly podobné knihy.
Jeden kolega knížkám, které nám společně smýkly životem a nadělaly v hlavě podobné zmaty, přeodborně říká formativní...
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
