* Dejvické divadlo nedávno uvedlo hru Dealer’s Choice, ve které hrajete poker. Už jste někdy předtím tuhle hru zkoušel?
- Naposledy jako dítě, to mi bylo asi dvanáct nebo třináct – s bráchou Ondřejem jsme hrávali jakousi obdobu pokeru, při které se rozdávalo pět karet a člověk si mohl vyměnit všechny, dvě, nebo tři karty...
* A jak rychle jste si osvojil pravidla skutečného pokeru?
- Měli jsme v divadle štěstí, že náš herecký kolega David Novotný je už delší dobu vášnivým hráčem pokeru, pravidelně ho hraje na internetu, takže nás do pravidel zasvětil. Naučit se pravidla pokeru není těžké, ale grif získáte až zkušenostmi... Původně jsme na zkouškách hráli o žetony, ale to nebylo ono – jakmile jsme nic neriskovali, tak do toho všichni práskali jak o život. Tak jsme si zkusili zahrát o peníze – a hned bylo vidět, kdo z nás je v životě jaká osobnost – kdo je opatrný, kdo naopak dravec. A musím se pochlubit, že se mi jednou podařilo porazit i Davida, dokonce jsem domů přinesl asi sto padesát korun.
* Co vám tedy o vás poker prozradil?
- V divadelní hře Dealer’s Choice spolu poker hrají zaměstnanci restaurace, a když některý z nich prohraje velké peníze, tak mu majitel podniku umožní, aby si je vydělal na přesčasech – je to svým způsobem bezpečný hazard, který mě docela vystihuje. Ačkoliv v této hře hraji postavu zcela protikladnou, tak pokud už v životě hazarduji, tak bezpečně. Nedovedu si představit, že bych někdy zašel do herny a tam v ruletě nebo v kartách prohrál všechny peníze.
* V osobním životě tedy neriskujete?
- Herectví je samo o sobě dost hazard, ale protože je to kolektivní profese, tak člověk vždycky musí myslet i na to, aby svým osobním rozhodnutím neohrozil kolegy. A to bych řekl, že jsem nikdy neudělal.
* Nakolik riskujete při výběru rolí?
- Musím se přiznat, že jsem v situaci, kdy si mohu dovolit role odmítat. A taky tento luxus využívám. Naštěstí se mi zatím nestalo, že bych později svého rozhodnutí litoval. Dokonce ani v případě, kdy jsem v Dejvickém divadle požádal o vyproštění z titulní role v Hamletovi. Zkoušel jsem tenkrát ještě Teremina a na dvě takhle velké role jsem zkrátka neměl sílu – ani fyzickou, ani psychickou. Navíc se říká, že pokud herec v jedné sezoně zkouší dvě velké role, jedna z nich nedopadne dobře. A tak jsem Hamleta vrátil. I když vím, že si tuhle klasickou a většinou herců vysněnou roli už nejspíš nikdy nezahraji.
* Osobně bych řekl, že jste riskoval, když jste v roce 1997 odcházel z prestižního Divadla na Vinohradech do sklepních prostor v Dejvicích.
- Ano, to byl velký risk. Ale pro mě bylo vždycky důležité, jakým způsobem se to divadlo kde dělá. A vinohradské vidění divadla mi příliš nevyhovovalo, nedovedl jsem si představit, že bych tam měl být dalších dvacet třicet let. A protože jsem byl tenkrát mladý a bezdětný, tak jsem si řekl, že si mohu dovolit riskovat, a oslovil jsem společně s Lukášem Hlavicou Miroslava Krobota, jestli bychom nemohli využívat prostor Dejvického divadla, uvolněný souborem Jana Borny. A Mirek Krobot nám nabídl, abychom nový soubor vytvořili společně. To už jsme měli vyhlédnutého Martina Myšičku a Davida Novotného, který tenkrát hrál v divadle v Českých Budějovicích. Brzy přišli další herci a skoro všichni tady hrají dodnes.
* V současné době jsou Dejvice patrně nejslavnější divadelní scénou v Praze. Jak obtížné je získat v něm angažmá?
- Řekl bych, že pro přijetí do Dejvic platí dvě kritéria – každý adept musí být v první řadě dobrým hercem, ale vedle toho mezi nás musí lidsky zapadnout.
* Jak si vysvětlujete, že se během relativně krátké doby stal z neznámé skupiny lidí slavný divadelní soubor, jehož členové, ať už je to David Novotný, Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Lenka Krobotová nebo Martha Issová, dnes patří k velkým hereckým hvězdám?
- Nikdy to sice nikdo z Dejvického divadla veřejně neřekl, ale je jasné, že v našich začátcích pro nás byl určitým vzorem pražský Činoherní klub druhé poloviny šedesátých let. I v něm zpočátku hráli neznámí herci, kteří se teprve na základě úspěchu tohoto divadla prosadili ve filmu – Josef Abrhám, Jiří Kodet, Vladimír Pucholt, Josef Somr, Petr Čepek. Myslím, že jak v případě Činoherního klubu, tak v případě Dejvického divadla filmové režiséry zaujalo to, co se vytvářelo na jevišti, a proto začali tyhle herce obsazovat. Jiné vysvětlení nevidím, protože když Dejvické divadlo začínalo, byl jsem až do příchodu Tatiany Vilhelmové, která k nám nastoupila už jako filmová hvězda, trochu známější akorát já.
* Sláva každého generačního divadla trvá jen určité období – v případě Dejvického divadla už více než deset let a stále to nevypadá, že by pohasínala. Ostatně představení Muž bez minulosti režiséra Miroslava Krobota bylo právě před pár dny v Divadelních novinách vyhlášeno Inscenací roku 2010. Jak dlouho podle vás ještě bude trvat fenomén Dejvického divadla?
- Éra Dejvického divadla určitě jednou skončí. My všichni, včetně Mirka Krobota, už jsme dokonce uvažovali o tom, jestli by nebylo nejlepší celou tuhle etapu nějak završit a pak náš soubor rozpustit, ale po pravdě řečeno, v tenhle okamžik k tomu nikdo z nás nevidí důvod. Pořád je tady určitá čerstvost a hlavně obrovská chuť pracovat, která nám snad ještě nějaký čas vydrží. V tuhle chvíli můžu říct jediné – grant máme ještě na tři roky, což by mohl být takový časový horizont věhlasu Dejvického divadla.
* Uvažoval už jste někdy o tom, kam byste z Dejvického šel?
- To budu řešit až v okamžiku, kdy se rozhodneme tenhle soubor rozpustit – v tomhle ohledu o své budoucnosti nemám představu. Spíš než sháněním angažmá v některém ze stávajících divadel bych odchod z Dejvického divadla asi řešil pokusem o založení nějakého dalšího souboru. Nebo bych na volné noze čekal, jak se věci vyvinou.
* Vzhledem k tomu, jak často se objevujete na televizní obrazovce a filmovém plátně, byste neměl mít problém uživit se na volné noze.
- Zdání klame – ve skutečnosti jsem od filmu Karamazovi v roce 2008 žádný celovečerní snímek nenatočil. S výjimkou slovenského filmu Viditeľný svet, který je čerstvě dostřihaný a ještě neměl premiéru.
* Vy v něm hrajete slovensky?
- Ne, hraji v něm samotářského Čecha žijícího na Slovensku, který tráví volný čas pozorováním lidí, až se z jeho záliby stane posedlost a on se do jedné ze sledovaných rodin pokusí nabourat.
* Takže další z vašich už tak typických postav šílenců?
- Jestli si to potřebujete nějak zařadit, tak ano. Ale zároveň bychom měli letos v březnu začít s režisérem Davidem Ondříčkem natáčet film Ve stínu koně, který je příběhem kriminalisty, jemuž se do vyšetřování zaplete StB. A i když se děj odehrává v dost šílené době padesátých let, hlavní hrdina je poměrně normální, takže série mých šílenců bude na čas přerušena.
* A vy si při tomhle vytížení dokážete představit, že byste měl dost energie na založení nového hereckého souboru a hledání nových divadelních prostor?
- Nic lehkého by to nebylo, toho jsem si vědom. Vím, že to vyžaduje spoustu energie; už jsem to jednou zažil. Ale tenkrát jsem byl o nějakých čtrnáct, patnáct let mladší, navíc bez dětí. Dneska je mi šestačtyřicet amámtři děti, z nichž nejmladšímu synovi je rok. Muselo by se proto objevit opravdu vzácné společenství lidí, které by pro mě bylo takovou motivací, že bych v sobě sebral veškerou energii a do tohohle projektu se pustil, protože jinak mi polovinu všech sil bere rodina. Pokud chci v životě obstát nejenom jako umělec, ale i jako manžel a otec, zákonitě mi na film a divadlo zbývá méně času než kdysi. Ale i to je důvod, proč si dnes tak pečlivě vybírám role.
* Vašim starším synům je deset a jedenáct let – myslíte si, že některý z nich bude pokračovat v rodinné herecké tradici?
- My se ženou zatím oba kluky držíme od herectví dál. Už se objevilo několik proseb našich filmařských kamarádů, kteří hledali do svých snímků děti, zda bychom jim ty naše nezapůjčili, ale většinou jsme to odmítli. Samozřejmě je nevodíme na žádné konkurzy. Zatím tak v rodinné tradici pokračují pouze v příslušnosti ke klubovým barvám fotbalového týmu Bohemians 1905. Oba mí starší synové sice hrají hlavně florbal, i když František zkouší i fotbal, ale na nějakou vážnější kariéru v kopané to nevidím. Podařilo se mi je však přesvědčit, že je dobré, když se některé věci dědí z generace na generaci – třeba rodové příjmení nebo fotbalová příslušnost. Vysvětlil jsem jim, že by mi to přinejmenším udělalo radost – a oni zatím mé přání ctí. A tak chodíme na Bohemku a společně jí fandíme.
* Vy jste se však během jednoho druholigového utkání proběhl i po hřišti vašeho oblíbeného klubu. Jak došlo k tomu, že jste na sedm minut oblékl dres týmu Bohemians 1905?
- Nazval bych to určitým vyvrcholením mých nadstandardních vztahů s tímto klubem. Pro mě je to příběh, který dalece přesahuje sportovní stránku věci – zkrátka srdeční záležitost. Akorát mě trochu mrzí, že jsem odehrál jen sedm minut. Rád bych na trávník vyběhl i dřív, ale to mi nedovolil jak stav utkání, tak hlavně můj zdravotní stav. Dva měsíce před tímto zápasem jsem si v divadle při premiéře vyhodil záda – vyhřeznul mi obratel a dodnes s tím mám problémy... Kdybych byl tenkrát v pořádku, tak nastoupím na hřiště už v osmdesáté minutě. Nestalo se – střídal jsem až o šest minut později, takže jsem odehrál čtyři minuty základního času a tři v nastavení. A za každou mou odehranou minutu dala Bohemka pět tisíc na Klub nemocných dětí cystickou fibrózou.
* Jak váš vstup na hřiště přijali fanoušci a spoluhráči?
- Dopředu byly pochopitelně přesně domluvené podmínky: muselo se jednat o poslední zápas sezony, který už nebude nic rozhodovat, a její soupeř, kterým bylo Ústí nad Labem, musel s mou účastí souhlasit. A to všechno bylo dodrženo. Samozřejmě že někteří novináři pak psali o tom, že to je znevážení fotbalového utkání. A stejné pocity mi sdělili i někteří mí spoluhráči, čehož si vážím, protože to jsou mí kamarádi, s nimiž se stýkám i mimo stadion. Ale naštěstí převládly pozitivní reakce. A pro mě osobně to byl samozřejmě obrovský emotivní zážitek – když jsem se šel rozcvičit a sedm tisíc fanoušků skandovalo moje jméno, byl jsem úplně dojatý.
* Tak početné publikum vás v divadle stěží někdy uvidí...
- V divadle ne, ale už jsem jednou měl možnost vystupovat asi před třemi tisíci lidmi. Jiří Macháček totiž jednou dostal šílený nápad a pozval mě jako hosta na koncert kapely Mig 21 do Lucerny, kde jsem si s ním zazpíval jednu písničku. I tenkrát publikum skandovalo moje jméno, ale přece jenom na tom stadionu bylo ještě o čtyři tisíce lidí víc, nehledě na to, že Bohemka je můj celoživotní klub. Jsem jejím fanouškem od dětství, už jako malý kluk jsem chodil s tátou do vršovického Ďolíčku. Pamatuji si, když tenhle klub postoupil do první ligy, když býval mistrem ČSSR a hrával o evropské poháry, když se fotbalisté Bohemky objevovali v reprezentaci. To z člověka udělá fanouška na celý život, kdy je svému týmu věrný i v těžkých, ba nejtěžších časech existence. Proto jsem se taky snažil Bohemians 1905 pomoci, když se objevil ten zdánlivě absurdní nápad, že by tým mohli zachránit jeho fanoušci. Po důkladných debatách, kdy jsem se ujistil, že tentokrát to jeho zachránci, tedy Družstvo fanoušků Bohemians, myslí se záchranou klubu upřímně, jsem klubu dal patnáct tisíc. Bylo jen logické, aby první peníze na spásu klubu věnoval někdo mediálně známý; pak už se začali přidávat další fanoušci. Proto jsem taky majitelem fanouškovského průkazu s číslem 001.
* Vy jste opravdu fanouškem 001?
- Ve skutečnosti na legitimaci stojí: Fanoušek 0001. Ale já všude říkám, že jsem fanoušek 001 – proč asi?
***
IVAN TROJAN Narodil se 30. června 1964 v Praze jako syn herce Ladislava Trojana. Jeho bratr je producent Ondřej Trojan. ? Absolvoval sportovní gymnázium a herectví na DAMU. ? V roce 1988 působil v Realistickém divadle, v letech 1990–1997 v Divadle na Vinohradech, pak nastoupil do angažmá v Dejvickém divadle. ? V roce 1999 získal Cenu Thálie za roli Oblomova v inscenaci podle stejnojmenného románu I. A. Gončarova. ? Na televizní obrazovce na sebe poprvé upozornil v roce 2000 rolí četníka Bedřicha Jarého v seriálu Četnické humoresky, ve stejném roce ztvárnil postavu Ondřeje v kultovním filmu Samotáři. ? V roce 2002 získal dvě ceny Český lev za hlavní a vedlejší roli ve filmech Smradi a Musím tě svést. Stejné ocenění obdržel i za postavy ve filmech Jedna ruka netleská a Václav. ? Je ženatý s herečkou Klárou Trojanovou-Pollertovou, s níž má tři syny.
