‚Étos Listopadu elity promrhaly.‘ Čtěte nový seriál LN k výročí sametové revoluce

Kam se bude ubírat historické bádání o listopadu 1989? Nebo již vše podstatné víme?
Dění v listopadu 1989 ve velkých městech je víceméně popsané. Přesto na historiky čeká stále dost práce. Velký dluh má historiografie směrem k regionům. Chybí komplexní zpracování a srovnání situace v různých oblastech tehdejšího Československa. Takový výzkum ale nelze omezit jen na samotný závěr roku 1989, je třeba ho zacílit na 80. a 90. léta a popsat cestu k pádu komunistického režimu a přechodu k demokracii.

Proč tento regionální aspekt zatím chybí?
Výzkum v regionech komplikuje skutečnost, že některé prameny jsou stále nezpracované a někde i obtížně přístupné. To se týká městských a místních národních výborů, materiálů okresních a krajských výborů komunistické strany, Socialistického svazu mládeže (SSM), Revolučního odborového hnutí, krajských a okresních soudů či prokuratur. Někdy se badatelé setkávají s výmluvou na ochranu osobních údajů, přičemž podle archivního zákona se na materiály vzniklé do 31. prosince 1989 činností KSČ či bezpečnostních složek vztahuje výjimka.

Zdeněk Hazdra Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra (*1983) byl v letech 2008–2010 zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vytvořil a vedl oddělení zabývající se dějinami české společnosti v letech nacistické okupace. Po několik měsíců tuto instituci také dočasně řídil. V letech 2010–2014 působil jako vědecký pracovník na Katedře středoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se zvláště na problematiku šlechty v období mezi světovými válkami a v časech totalitních režimů; dále pak na tematiku protinacistického odboje a komunistické perzekuce v 50. letech 20. století.

Schází kromě regionální historie ještě něco?
Velmi zajímavé by bylo zmapovat roli Prognostického ústavu. Ne zcela jasná je také role některých osobností, například Mariána Čalfy. Pro historiky by bylo užitečné, kdyby tito lidé vydali své paměti. S tím souvisí také otázky formování polistopadových elit a kontinuity a diskontinuity nového a starého režimu. Určitě bychom měli vědět více i o činnosti a fungování nekomunistických stran v předlistopadovém období a o jejich podílu na listopadových událostech, o transformaci státních podniků a podobně. Velkým tématem je také dělnictvo a jeho role v rámci komunistického režimu i podíl na jeho pádu. U témat týkajících se působení bezpečnostního aparátu nemáme k dispozici souhrnné dějiny StB, které ale už Ústav pro studium totalitních režimů připravuje, nejsou kompletní dějiny Veřejné bezpečnosti apod. Je toho opravdu stále hodně.

Příští rok uplyne třicetiletá archivní lhůta pro dokumenty z roku 1990. Dá se čekat, že se najde něco převratného?
Otázka je, co je to převratné. Musíme si uvědomit, že bádání o polistopadovém období bude limitováno ochranou osobních údajů. Materiály vzniklé po roce 1989 se budou muset předkládat v anonymizované podobě. Dá se ale očekávat, že zpřístupnění dokumentů třeba tajných služeb nebo některých centrálních resortů může přinést nové pohledy na průběh politické a ekonomické transformace.

Na rozdíl od normalizace, kde už máme některé revizionistické historiky, se příběh listopadu 1989 i po třiceti letech vypráví stále stejně. Čím si to vysvětlit?
Revizionistické historiky? Zvláštní nálepka… Jinak to je ovšem složitá otázka. Samotný listopad 1989 je krátké období, tam by se snad žádné převratné změny objevit neměly. Přesto se setkáváme se spoustou různých interpretací, včetně spikleneckých teorií. A pokud Listopad uchopíme jako začátek období nového – tedy toho, ve kterém právě žijeme –, ještě se tady asi různých pohledů dočkáme.

Již před prvním výročím Listopadu v roce 1990 se objevil pojem „ukradená revoluce“, který rezonuje ve společnosti více méně dodnes. Byla listopadová revoluce ukradena?
Odpovím otázkou: Kdo tu revoluci měl ukrást? My sami sobě?

V roce 1990 šlo zřejmě hlavně o frustraci z nedostatečné dekomunizace na nižších a středních úrovních a z toho, že nomenklaturní kádry zůstaly ve vedení podniků.
Jedno z nejvlivnějších hesel Listopadu znělo „nejsme jako oni“. Chtěli jsme vytvářet demokratickou společnost. Pokud bychom někomu nedali rovná práva, byla by to ještě demokratická a svobodná společnost? Byly přijaty lustrační zákony, které zamezily určitým lidem působit ve státní správě, ale jak chceme, když budujeme tržní hospodářství, regulovat soukromou sféru? Pokud bychom něco nebo někoho zakázali, vyrovnali bychom se s tím? Havlovi se vyčítá, že nepostavil komunistickou stranu mimo zákon. Ale on správně namítal, že by působila dál pod jiným jménem. Zákaz není řešení, tím problém nezmizí. V parlamentní demokracii jsou cestou k politické změně volby.

Předpoklad z roku 1990, že komunisté u voleb propadnou nebo budou mít jen marginální zastoupení, se ukázal jako lichý. Komunistická strana hraje celých 30 let důležitou politickou úlohu už tím, že obsazuje část Poslanecké sněmovny. A dnes je to strana, která drží menšinovou vládu. Je tedy komunismus v české společnosti více zakořeněn, než by se v listopadu 1989 zdálo?
Určitě. Když si položíme otázku, proč tady 40 let byla diktatura komunistické strany, odpověď se nevyčerpává jen geopolitickou situací Československa. Po roce 1945 velká část české společnosti komunistickou vizi podporovala a i za první republiky byla komunistická strana masovou organizací. Václav Havel ostatně v prvním novoročním projevu v roce 1990 trefně řekl, že za to, co se tu dělo během předchozích čtyřiceti let, neseme menší či větší odpovědnost my všichni.

Úspěch Andreje Babiše ukazuje, že antikomunismus nefunguje.
Ano. A také to, že polistopadové elity selhaly. Promrhaly étos Listopadu, lidé přestali politikům věřit a přestali věřit, že veřejné angažmá může mít hlubší smysl.

Je selhání polistopadových politických elit pouze selháním konkrétních lidí, nebo bylo způsobeno i nějakým systémovým problémem?
Nejde jen o selhání politických elit. Selhali asi i mnozí intelektuálové, kteří měli potenciál ovlivňovat společnost. Systémový problém vidím v tom, že demokracie má stát na důvěře lidí v politiku, ale nám se ji daří systematicky likvidovat. Mimochodem, první republika měla sice své neduhy, ale politické strany měly statisíce členů, ty dnešní jich mají v lepším případě několik desítek tisíc.

Ale listopadová vzpoura byla přece také proti tomu, abychom museli být ve straně, abychom se museli nějak veřejně angažovat, což po nás minulý režim požadoval.
Ale s takovým postojem by se přece žádná změna neuskutečnila! Odpor byl proti tomu, jak si angažovanost představovali komunisté, ne proti angažovanosti vůbec. Parlamentní demokracii nejde dělat bez politických stran. Kdo nás má reprezentovat v parlamentu? Nahodilá hnutí? Uskupení byznysových zájmů? Stane se politika pouhým marketingem bez ideového a programového ukotvení? To jsou všechno palčivé otázky, které míří k odkazu roku 1989. Při letošním výročí bychom si je měli položit.

O čem bychom v souvislosti s listopadem 1989 měli především mluvit?
To výročí je v naší společnosti stále živé, což je dobře. Bezesporu jde o jedno z mála významných výročí našich novodobých dějin, které je opravdu radostné, vždyť tehdy skončila diktatura jedné strany. Měla by to tedy být oslava svobody a demokracie. Právě z toho ale pramení i mnohé frustrace. Pro velkou část populace nastaly změny, které zrušily do té doby zavedené pořádky, mnozí ztratili svět, na který byli zvyklí. Množství lidí zase vkládalo do těchto změn obrovské naděje, které se nesplnily. Výsledkem je, že frustraci zažívají oba tábory. Mimochodem, stačí se začíst do prvního novoročního projevu Václava Havla a položit si otázky, jestli jsme už napravili to, co nazval životem ve zkaženém mravním prostředí? Už jsme si odvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet? Roste v posledních letech naše důvěra, anebo se stále učíme v nic nevěřit a nevšímat si jeden druhého? A oživily se Havlem akcentované pojmy láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění, nebo jsou stále jen zatoulanými pozdravy z dávných časů?

Jak si na ty otázky odpovídáte vy sám?
Nelehce. Přes všechny úspěchy, kterých jsme jako společnost za posledních 30 let dosáhli, mám někdy pocit, jako bychom se od normalizace až tolik nevzdálili. Možná tím někoho naštvu, ale pořád u nás přetrvává, řečeno v Havlově duchu, nadřazování hmoty nad vědomím. Vlastní selhání svalujeme na politiky a na všechny okolo, třeba na Evropskou unii, přičemž zapomínáme, že i my do ní patříme. Stručně řečeno: rádi o věcech hovoříme, rádi si na problémy v hospodě zanadáváme, rádi hledáme viníky kolem sebe, rádi nálepkujeme, ale když má přijít nějaký čin, raději se zapouzdříme do své ulity, abychom nemuseli jít s kůží na trh.

Jste odborník na dějiny šlechty. Hrála nějakou roli v listopadové revoluci?
Bezpochyby největší roli hrál Karel Schwarzenberg. Byl předsedou Helsinského výboru, monitorujícího dodržování lidských práv v Československu, a pak se stal prvním kancléřem prezidenta Havla. V této funkci významně pomohl nové demokratické politické elitě v navazování kontaktů se světem. Obecně platí, že potomci šlechty uvítali změny, k nimž došlo, pro některé se otevřel prostor k restituci rodových majetků a navázání na činnost předků.