Žít v samostatném státě může dnes již většině z nás připadat jako samozřejmost, ale neměli bychom nikdy zapomenout na naše předky a jejich usilovný boj, díky kterému, byl roku 1918 vyhlášen samostatný československý stát.
Tento den není jen o oslavách státního svátku, udílení státních vyznamenání nebo o jmenování generálů prezidentem republiky. Je o oslavách našeho národa a historie jeho utváření, ve kterém 28. říjen hraje klíčovou roli.
Samotný převrat, který měl za výsledek vznik samostatného Československa, proběhl až nečekaně rychle a pokojně. Stály za ním totiž roky příprav, neúnavného boje, diplomacie, ale hlavně silná národní identita, která se nikdy nesmířila s existencí v područí Rakouska-Uherska. Především bychom si měli v tento sváteční den připomenout hrdiny své doby, kteří se o vše zmíněné zasloužili. Měli bychom vzpomenout na osobnosti včele s Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem, Milanem Rastislavem Štefánikem nebo Karlem Kramářem. A seznam zásluh rozhodně nekončí jen u těchto jmen. Každý, kdo se, byť jen nepatrným dílem, na procesu ustanovení samostatného státu podílel, si zaslouží náš respekt a obdiv a měl by nám být příkladem.
Měli bychom být hrdí na své kořeny, na naše předky, díky kterým máme možnost žít v samostatném státě. A to nejen v tento den, ale i v další významné dny, kdy se projevil skutečný charakter našeho českého národa. Charakter, díky kterému ani po více než 40 letech totality, útlaku, nezákonnosti a bolesti statisíců nevinných občanů a jejich rodin, nebyl během sametové revoluce roku 1989 zmařen jediný lidský život.
A stejně tak bychom na sebe měli být pyšní po událostech roku 1992, kdy nedlouho od vyslovení požadavku na samostatnost Slovenska, začaly existovat dva samostatné státy, Česká a Slovenská republika. Po vzoru předešlých událostí jistě nikoho nepřekvapí, že vyjednávání o suverenitě Slovenska bylo rychlé a bez větších komplikací. A to i navzdory tomu, že Češi se se společným státem ztotožnili již v roce 1918 a brali ho za svůj, na rozdíl od Slováků, kteří ho vnímali spíše jako spojenectví dvou národních celků. A opět, stejně jako u revoluce, můžeme mluvit o sametovém rozdělení jedné země na dva státy.
Pevně věřím, že vlastnosti a charakter českého národa, na který jsem tak pyšný, nám nezůstanou cizí ani v budoucnosti. A že osobnosti spjaty s 28. říjnem či 17. listopadem si vezmeme za příklad. Každý z nás může bojovat za celou naši společnost, jakkoliv se můžeme lišit v jednotlivých postojích na různá témata, můžeme svými činy náš malý národ stmelovat, a ne jej rozdělovat.
