Za to, že nám teče teplá voda, máme ústřední topení a do zaměstnání se dopravujeme automobilem, musíme platit. A nejen penězi. Moderní doba a stále se rozvíjející civilizace působí i na lidskou psychiku. Lidé se stávají úzkostnějšími, trpí fobiemi, které jsou projevem neurotického chování, a mají větší sklon k depresím, než tomu bylo dříve. „Podle Světové zdravotnické organizace neohrožují lidstvo nejvíce kardiovaskulární choroby ani onkologická onemocnění, ale právě úzkosti a deprese. Ty často stojí v původu všech ostatních chorob,“ říká Zuzana Spurná, primářka Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně.
„Z kulturní antropologie se zjistilo, že národy, které jsou více méně ještě přírodní a které nemají nastavená striktní pravidla, nemají znaky neuroticizmu,“ říká dále Spurná. Je to tedy dáno tím, že nejsou svíráni tím, co můžou a co ne. A nejsou na ně kladeny takové nároky týkající se dokonalosti a úspěchu jako na lidi v civilizovaných zemích.
Fobie v. úzkost „Fobie je projevem úzkosti.
Když budete slyšet divné zvuky, budete pociťovat úzkost, protože nebudete vědět, co je způsobuje. Proti tomu je fobie strach z něčeho konkrétního,“ vysvětluje Spurná. Trpí jimi mladí lidé, ale i staří. U těch se ale úzkost projevuje kvůli úbytku neuronů v mozku. Úzkost a deprese jsou pak projevy demence.
Podle ní lidé obecně trpí nejvíce asi klaustrofobií - strachem z uzavřeného prostoru, hydrofobií - strachem z vody, arachnofobií - strachem z pavouků a akrofobií - strachem z výšek. Tyto druhy strachů jsou zakotvené v dějinách lidstva. Měly svůj význam. Ochraňovaly lidi před tím, co bylo nebezpečné. „Pavouk vás mohl zabít, pokud jste neuměli plavat, voda vás také mohla zabít, a umřít jste mohli i v malém prostoru kvůli nedostatku vzduchu. Tyto fobie byly v pořádku. Chránily člověka před ztrátou života,“ říká primářka Zuzana Spurná.
Fobii v nás může vzbuzovat cokoliv.
Třeba barvy nebo jablka Problémem je, že lidé dnes netrpí jen fobiemi, které by jim pomáhaly přežít, ale vytvářejí si fobie i z nejrůznějších rostlin, zvířat, předmětů - vlastně z čehokoliv, co je nemůže ohrozit. Odborníci se v dnešní době setkávají nejen s fobiemi z nemocí, bakterií, nebo třeba z hmyzu, ale také třeba se strachem z určitých barev, nebo dokonce potravin.
„Jeden panovník kdysi trpěl fobií na jablka,“ říká primářka s tím, že je to jedna z nejnetypičtějších fobií, o kterých slyšela. Stejnou fobií trpí možná i „Jovo Miks“ z jedné internetové diskuze. Píše, že ho rodiče jako malého nutili jíst pořád - a často za trest - jablka. „Deset jabloní na zahradě, někdo to musel sníst, když už nefungovalo rozdávání,“ stěžuje si na internetu muž. „U nás to bylo takto: místo toho, abys byl v hudební škole, byl jsi za školou, musíš sníst tři jablka. Nesnědl jsem je a raději klečel hodinu na podlaze v koutě. Po dvaceti letech mi táta prozradil, že zkoušel moji osobnost,“ vypráví dále Jovo Miks. Vztahy s rodiči to prý nenarušilo, ale nechuť k jablkům přetrvává. Když vidí jablko, dělá se mu zle.
Přestože můžeme mít geneticky daný sklon k úzkostem, s fobií jako takovou se nerodíme. Tu často získáváme v dětství. Ačasto prostřednictvím našich rodičů.
Například pokud bude matka v rodině neustále omílat, jak se bojí pavouků, jak jsou oškliví, může tento názor přejmout i dítě a časem si z něj vypěstovat stejnou fobii, jako má jeho matka. Když se bude rodič bát hluboké vody, protože se kdysi topil a bude to dítěti ze strachu o něj neustále připomínat, vypěstuje tuto fobii i v něm.
Ale také nemusí. „Některé děti kašlou na to, že se jim maminka někdy topila, a některé to berou vážně. Je to spojené s tím, jaký mají sklon k úzkostem,“ vysvětluje Zuzana Spurná.
K fobii může vést určitý zážitek Další možností je, že si dítě vytvoří fobii zcela samo nezávisle na rodičích. Popisuje to například Jana z Prahy. Když byla malá, všichni kolem ní se něčeho báli a povídali si o tom. Aby se necítila osamoceně, vymyslela si také něco, z čeho má strach, a pak o tom s kamarády hovořila. Nakonec si tím ale vypěstovala skutečnou fobii, která jí dnes komplikuje život.
Fobii můžeme získat také prostřednictvím určitého zážitku. „Kamarádce se stalo, že uvízla ve výtahu. Trčela v něm několik hodin,“ vypráví dvacetiletá Soňa s tím, že se na základě této zkušenosti - a nikoli vlastní - začala jízdy výtahem bát. Nejprve jen v domě, kde bydlela kamarádka, postupně ale i v jiných budovách. Když potřebovala jít na zubní pohotovost, kde bylo uzavřené schodiště, rozhodla se, že s fobií musí skončit. A začala se výtahům naopak vystavovat. „Nejprve jsem měla divný pocit, ale snažila jsem se nemyslet na to, že by se mohl zaseknout. A po několika jízdách už to bylo v pořádku. Dneska už mi žádný výtah nevadí,“ libuje si Soňa, jak nad fobií nakonec vyzrála.
Takový způsob léčby - takzvanou behaviorální psychoterapii -může vyzkoušet každý člověk, který trpí fobií, sám.
Blízká osoba může pomoci Další možnost je využít podpory někoho blízkého. To je případ studentky Kateřiny, která trpí natolik silnou klaustrofobií, že si odmítá zavřít (nikoli jen zamknout, ale skutečně i zavřít!) v restauraci dveře od toalety. Podle Spurné by měl s ní jít na toalety například její přítel, nebo jiný člověk, ke kterému má důvěru. A počkat za dveřmi záchodu. Postupně může jít od dveří dál, až by nakonec měl zůstat sedět u stolu a Kateřinu ujistit, že kdyby se dlouho nevracela, půjde ji hledat.
Možná se ptáte, proč se Kateřina bojí, když může mít u sebe mobilní telefon a v případě, že by se ze záchodu nemohla dostat (což je logicky velmi nepravděpodobné), by si mohla zavolat pomoc. „Úzkost je afektivní porucha, při níž nerozhoduje rozum,“ říká Spurná.
Magnetická rezonance vyvolává fobii i v těch, kteří jí jinak netrpí Jak již bylo řečeno, jednou z nejčastějších fobií je klaustrofobie. Občas se projeví i u lidí, kteří se běžně za klaustrofobiky nepovažují. Stává se to hlavně u vyšetření, jako je CT, scintigrafie, nebo třeba magnetická rezonance, při níž pacient leží ve zvláště stísněném prostoru. „Je to spojeno i s tím, že na vyšetření jdete v okamžiku, kdy mají lékaři podezření, že jste nemocní. A pocit, že jste nemocní, ve vás evokuje ohrožení vaší existence. A z toho může pramenit úzkost,“ vysvětluje Spurná, proč mnoho lidí jinde klaustrofobií netrpí. Pokud máte klaustrofobii, řekněte to před vyšetřením lékařům. Dají vám uklidňující léky. V extrémních případech za podmínky, že to doktorům sdělíte opravdu včas - je možná i anestezie. Ve vyšetřovacím přístroji zavřete oči, zhluboka a pravidelně dýchejte, snažte se myslet na něco jiného a klidně si i něco příjemného představujte.
Někdy je třeba navštívit odborníka... Ne vždy se podaří nad fobií bez odborné pomoci vyzrát. Pak je důležité si uvědomit, jak moc daná fobie ovlivňuje náš život. Pokud někdo trpí strachem z hluboké vody, stačí, když se jde koupat tam, kde došlápne na dno. V takovém případě je vystavovat se stresové situaci zbytečné, protože taková fobie neovlivňuje každodenní život.
S fobiemi se nežertuje Někdy ale problém může způsobit vaše okolí. Kamarádi se nad cizí fobií mohou bavit až do té míry, že člověka vystaví stresové situaci. Například přinesou pavouka. Podle primářky takové chování ale není vůbec bezpečné. Ublížit si může nejen vystrašený, ale nechtěně může ublížit i ostatním. Člověk, který jedná v afektu, má v sobě vyšší potenciál než v běžné situaci. „Když běžíte ze startu do cíle, tak běžíte, co vám svaly dovolí. Ale ve chvíli, kdy za vámi poběží býk a v tu chvíli vaše emoce, nikoli rozum, zhodnotí situaci jako maximálně životu nebezpečnou, začne se vám vyplavovat adrenalin, do svalů bude proudit více krve a budou lépe okysličené. Budou více pracovat a vy poběžíte rychleji,“ vysvětluje Spurná.
Úzkost si po čase může najít jiný podnět a projeví se jako jiná fobie Některé fobie tedy můžeme zvládnout sami. Léčbou jiných se nemusíme zabývat. Pokud ale někdo trpí fobií, která ovlivňuje jeho každodenní život - například fobií z dopravních prostředků, nemocí, nebo třeba sociální fobií - tedy strachem z lidí, je na místě, aby navštívil psychologa či psychiatra. Odborník pak může zkusit s pacientem opět behaviorální psychoterapii, nebo se léčba může ubírat psychodynamickou cestou, při níž se pátrá po příčině úzkosti. Tato metoda je ale časově náročnější. K úplnému vyléčení dochází často až po několika letech.
U behaviorální metody sice dělá pacient často pokroky již během několika měsíců, ale zase se ve více případech se úzkost nevyléčí, ale pouze zaléčí. V praxi to znamená, že se pacient sice zbaví klaustrofobie, ale po čase začne pociťovat strach třeba z pavouků. „Úzkost, jejíž množství zůstává, si po čase najde jiný podnět,“ říká Spurná.
To, za jak dlouho lze fobii vyléčit, závisí na její příčině, ale také na její síle. Někdo se může při pohledu na hada jen otřást odporem, jiný ale může omdlít. Někdo může mít hysterický záchvat. Časté jsou také tachykardie či stavy, které se podobají infarktu.
Antidepresiva na fobie nepomáhají Pokud máte strach například z létání, tedy z něčeho, čemu nejste vystaveni pravidelně a často, můžete zajít za lékařem, aby vám předepsal takzvaná anxiolytika, což jsou léky proti úzkosti (například Neurol, který mnozí lidé považují za antidepresivum), které jsou na rozdíl od antidepresiv návykové. Antidepresiva by vám nepomohla. „Deprese je něco jiného než úzkost. Je to reakce na ztrátu,“ vysvětluje primářka. V některých případech je nutná i intenzivní léčba v psychiatrické léčebně. A to například hlavně u lidí, kteří trpí sociální fobií a mnozí kvůli ní prakticky nemohou vyjít na ulici, protože se bojí ostatních lidí. To, jakým způsobem těmto lidem pomoci, zda je potřeba intenzivní léčba, určí odborníci podle toho, zda potřebují stále větší dávky léků, nebo jestli mají opakované záchvaty.
Přestože můžeme mít geneticky daný sklon k úzkostem, s fóbií se nerodíme. Tu získáváme až v dětství. A často prostřednictvím rodičů.
