„Čte se to Zií, příjmení je Čang,“ vysvětlila mi křehká herečka, proslulá skvělými bojovými scénami, v úvodu rozhovoru, který se točil nejen kolem jejího nového filmu Gejša.
Je neuvěřitelně štíhlá - to je první, co člověka napadne, když pozoruje Ziyi při rozhovoru. Je soustředěná, trochu nervózní, hodně gestikuluje a neustále se usmívá.
Na ulici byste ji asi přehlédli. Tahle docela obyčejná dívka nevypadá jako hvězda filmů Tygr a drak, Hrdina nebo Klan létajících dýk. Sedí vzpřímeně v obrovském křesle jednoho z apartmánů londýnského hotelu Mandarin Oriental a vypadá jako dobře připravená školačka před zkouškou. V únoru jí bude sedmadvacet, ale směle může hrát patnáctileté dívky. Její dokonalá tvář, tvárné tělo a přirozený talent jí umožňují zahrát prakticky cokoli.
Režisér oscarového Chicaga Rob Marshall, který seděl v tomtéž křesle chvíli před Ziyi, prohlásil, že chtěl do filmu Gejša tu nejlepší možnou herečku: „Ziyi je jedinečná a je mi docela jedno, že je Číňanka a hraje japonskou gejšu. Američanka Renée Zellwegerová také hrála Angličanku Bridget Jonesovou, od toho jsou to herečky.“
Výkon Ziyi v titulní roli snímku natočeného podle bestselleru Arthura Goldena zatím kritika ocenila nominací na Zlatý glóbus. Po sérii asijských filmů, v nichž mladá herečka ukázala svou zběhlost v bojových uměních, teď předvádí docela jinou hereckou polohu ve velké dramatické roli. Tisk o ní píše jako o „čínském dárku Hollywoodu“, její tvář chce mít na titulu každý časopis (Pátek nevyjímaje), poslední měsíce nedělá nic jiného, než že jezdí po světě a propaguje nový film.
Zatímco její západní vrstevníci pod tíhou slávy a mediálního tlaku propadají drogám a opíjejí se svým egem, Ziyi způsobně říká: „Je to milé, vidět se v časopise. Milé, ale nic víc.“
Hned od začátku rozhovoru si dává záležet, aby působila skromně. „Když mě čekají rozhovory, začnou se mi zdát sny v angličtině,“ omlouvá se, že stále ještě nehovoří tak dobře, jak by si představovala.
Jak se změní život čínské dívky, když se z ní stane světová hvězda?
Nijak zvlášť. Stále bydlím s rodiči v Pekingu. Ne že bych byla tak vzorná dcera - ačkoli vlastně docela jsem - ale hodně cestuji. Jsem často pryč, takže když se vracím domů, chci být s rodiči.Hrajete v oscarových filmech, váš životní styl se musel hodně změnit. Koupila jste třeba dům?
To ne. Koupila jsem si auto. To jsem si hodně přála. Ale jinak žiju vlastně úplně stejně jako dřív. Nejsem zvyklá moc utrácet ani nežiju kdovíjakým společenským životem. Neumím si moc představit, že bych se každý večer chodila bavit někam do klubu. Jsem ráda doma, hodně času trávím se svým psem. Pocházím z tradiční čínské rodiny, v níž se léta udržují jisté zvyky, a ty je těžké měnit. Moje maminka třeba léta chodí na trh pro zeleninu ráno v pět hodin, to mají nejlepší, ale také nejlevnější zboží. Nemá zapotřebí šetřit, ale je na to prostě zvyklá. Stokrát jsem jí třeba říkala, ať nejezdí tím přeplněným autobusem, ať si vezme taxík, ale to už ji také nenaučím.
* Jsou na vás rodiče pyšní?
To ano. Ačkoli ze začátku nebyli moc nadšení tím, že jsem začala hrát ve filmech. Ale teď jsou schopni skoupit všechny časopisy, kde se objeví moje fotka.
* Jak jste si představovala svůj život, když jste byla malá?
Chtěla jsem být učitelkou v mateřské škole, jako moje matka.
* O kariéře herečky jste neuvažovala?
Nikdy. Vrcholem mých fantazií byla letuška. Ale rodiče vlastně rozhodli za mě. Když mi bylo jedenáct, poslali mě do baletní školy. Nebylo to zrovna idylické dětství. Denně jsem musela vstávat v pět hodin na gymnastiku, pak do školy, na taneční trénink... Během dne byl tak nabitý program a tolik povinností, že jsem se dostala do postele až v jedenáct hodin. Ve škole byla hodně soutěživá atmosféra, všechny holčičky chtěly být ve všem nejlepší a učitelé v nich ty ambice podporovali. Mně to ale nepřipadalo normální. Nesnášela jsem to.
* Vzbouřila jste se?
Jednou jsem utekla. Nemohli mě najít, museli zavolat policii. Přitom jsem byla jen kousek od školy, jenže jsem ve své skrýši usnula.
* Docela to připomíná osud dívky, kterou hrajete v Gejše. Také za ni rozhodli, co bude dělat, také byla nespokojená a pokusila se utéci…
Já bych ale nikdy doopravdy neutekla. Navíc mě nikdo neprodal, v tom je hodně velký rozdíl. A nakonec dělám to, co mě baví.
* Takže jste po herectví přece jen zatoužila…
Ani ne. Nebylo to tak, že bych chtěla být herečkou, ale nechtěla jsem být baletkou. Jako tanečnice jsem strašně moc dřela, a pak jsem stejně mohla vystupovat jen jako jedna z mnoha ve sboru. Když mi bylo devatenáct, využila jsem příležitost. Režisér Zhang Yimou hledal herečku do reklamy na šampon. Přihlásila jsem se a on si mě vybral. Pak mi nabídl, abych hrála v jeho filmu.
* Vaše druhá filmová role byla v oscarovém akčním hitu Tygr a drak. Jaké jste do té doby měla zkušenosti s bojovým uměním?
Žádné. O bojovém umění jsem nevěděla prakticky nic. Ani dnes nemám k bojovému umění bůhvíjaký vztah a jako divák tyhle filmy nijak zvlášť nevyhledávám.
* A jaké filmy vás tedy baví?
Třeba Tanec v temnotách. To byl skvělý film. Moc se mi líbila ta zpěvačka, co hrála hlavní roli… Björk se jmenuje, že ano.
* Při natáčení akčních scén jste si tedy vystačila se svou baletní průpravou?
To byl dobrý základ, na který navázal tvrdý trénink. Do každé scény jsem šla s tím, že je to hodně těžké, ale že to musím zvládnout. Nepřipouštím si, že by něco bylo nemožné. Při natáčení Gejši to bylo zrovna tak. Tahle role byla nesmírně náročná. Nejen fyzicky, ale i herecky. Jsem Robu Marshallovi hodně vděčná, že si mě vybral, dal mi šanci dokázat, že mám na víc, nejen na akční filmy.
* V Gejše máte hodně náročný kostým. Pomáhal vám, nebo naopak překážel?
Všimla jste si těch bot? Mají třicet centimetrů vysoké podrážky! Když mi to přinesli, vůbec jsem netušila, že to jsou boty a že v nich budu muset tančit. To bylo peklo, tenhle tanec jsem nacvičovala až nakonec. Kostým mi naopak pomáhal, díky němu jsem měla ten správný pocit, uměla jsem si představit, jak se gejša cítí. Ale hodně mi to komplikovaly kontaktní čočky. Moje postava musí mít modré oči, je to pro ni důležité, takže to nebylo možné vynechat. Jenže já jsem čočky snášela hodně těžko, měla jsem každé ráno oteklé a slepené oči… Nemohla jsem chodit, nic jsem neviděla, kvůli vrstvě kimon jsem skoro nemohla dýchat a měla jsem ze sebe dostat nějaký herecký výkon!
* Spousta velkých herců přiznává, že své postavy příliš nestudují, že se nesnaží zjistit a pochopit každý detail z jejich života, ale jednoduše spoléhají na intuici. Jak to děláte vy?
Víte, když jsem točila svůj první film, tak mi režisér ani nedal přečíst scénář. Jednoduše mi říkal, co mám dělat, a já jsem vůbec netušila, proč to dělám. Ale fungovalo to. Neměla jsem tehdy žádné herecké zkušenosti a on chtěl, abych byla co nejpřirozenější. Ale hrát gejšu a nechápat, kdo to gejša je, to jednoduše nejde. Musíte vědět, že je to věčně opuštěná bytost, která se za všech okolností musí chovat jako profesionálka. Život gejši je jedno nekonečné sebeobětování. Gejša je jako umělec, který musí být ve všech směrech dokonalý a často musí popřít sám sebe. Ale nestačí všechno o gejšách vědět, musí se to dostat do vás. V tom mi právě pomohl kostým. Když vás svážou do těsného a těžkého kimona, nemůžete skoro ani dýchat. Tohle sešněrování není jen fyzické, ale i psychické. A vysoké boty vám zas brání v rychlé chůzi, v rozletu. Musíte být pomalá, důstojná, vzpřímená, schovaná za maskou a nikdy nedat najevo své emoce. Po jedné těžké scéně jsem byla psychicky i fyzicky tak vyčerpaná, že když mě vymotávali z kimona, tak se mi klepala kolena a sotva jsem stála na nohou. Ale říkala jsem si, že to je asi dobře, že takhle gejši skutečně žily a takhle se cítily.
* Mnoho lidí považuje gejšu za takovou lepší prostitutku…
To je ale nesmysl. Gejši byly nesmírně ctěné a na společenském žebříčku stály hodně vysoko. Byly vzdělané, dokonale kontrolovaly své city, ale dokázaly i manipulovat ostatními a uměly přežít za každé situace. Jejich profesí bylo předstírat. Normální člověk má nárok na to dělat chyby, gejša ne. Hodně jsem si o gejšách přečetla, ale setkala jsem se i s několika gejšami v Kjótu. Ta profese dodnes existuje, gejši v sobě nesou japonskou tradici. Leccos se ale změnilo, už je k tomu nikdo nenutí, samy si takový život vyberou a také mohou mít děti. To dřív bylo nemyslitelné. Když gejša otěhotněla, tak ji vyhnali, jednoduše už nebyla gejša. Pak jí obvykle nezbylo nic jiného než být prostitutkou.
* Jak si představujete svou budoucnost? Plánujete, že se přestěhujete do Hollywoodu?
Vůbec ne. V Hollywoodu se mi líbí, ale v Číně žiju ráda. Navíc Hollywood je plný asijských hereček, které čekají na příležitost. Přitom v Číně je spousta výborných režisérů.
* A také spousta politických omezení…
To je pravda. Filmaři často nemohou točit to, co by opravdu chtěli. Pokud něco takového natočí, nemohou to pak propagovat a lidé film nevidí. Ale dost se toho změnilo. Co se týká čínské kinematografie, jsem velmi optimistická. Ačkoli jsem se narodila po čínské kulturní revoluci, osobně jsem žádné dramatické změny nezažila, ale vždycky jsem žila docela pohodlný život. Nejsme uvěznění v kleci. Dnešní Čína už není tak izolovaná od okolního světa, máme přístup k informacím, máme internet.
* Některé vaše filmy byly skvěle přijaty po celém světě, ale v Číně to zdaleka tak vřelé nebylo, třeba Tygr a drak.
Tehdy mě to opravdu hodně štvalo. Ale už jsem se přes to přenesla. V Číně je spousta herců, kteří dvacet let tvrdě pracovali, a nejsou zdaleka tak slavní jako já. Proto musím pracovat ještě tvrději, abych všem dokázala, že si úspěch zasloužím. Zezačátku se psalo, že mám prostě štěstí. Ale štěstí můžete mít jednou, dvakrát, možná třikrát, ale když vás popáté vyberou do velkého filmu, tak už to nemůže být jen díky štěstí. Nějaký čas mi trvalo, než jsem získala odvahu říci: Není to jen štěstí, jsou to i mé schopnosti.
* Co vás teď po Gejše čeká?
Odmítla jsem asi pět scénářů. Bylo to vlastně poprvé, co jsem si mohla dovolit odmítnout práci. Byly to akční filmy, takové ty laciné akční filmy. A od těch chci mít klid. Alespoň na pár let.
