Kromě bílých vlasů a pár ortéz nic nenapovídá, že v březnu mu bude padesát a že v dubnu už mu potáhne na šedesát. Vějířky vrásek kolem očí prozradí, jak rád se směje, šibalské plamínky v modrých očích zas, že tak trochu zůstal klukem. Kdybyste jej neznali ze stovek filmů a bezpočtu reklam, nenapadlo by vás, že před vámi stojí hvězda. Když se objevil ve dveřích cukrárny, musel jsem uznat, že – nebýt mužem – schovala bych – být vdanou – snubní prstýnek. Tak tohle je On. Jak jej popsat jedním slovem? Asi - sympaťák. Podal mi ostře řezanou květinu a se sotva znatelným začervenáním se omluvil za své malé zpoždění: „Musel jsem se podepsat několika svým fandům…“. Jak jinak. Tomáš Hanák.
Dělá vám to ještě vůbec radost?
Ty autogramy? Ale ano. A nevěřím těm, co říkají, že je popularita netěší. Víte, ono smět rozdávat radost už svým výskytem, to je dar. Dar, ale i služba. Protože my, tváře známé z plátna, obrazovky či z nějakého barevného týdeníku, máme dnes nové poslání: nahrazujeme lidem to, co ztratili - Boha.
To je tedy začátek! Vy se cítíte být Bohem?
To ne! (rozesměje se nakažlivým smíchem, takže už za chvilku se smějeme oba. Pak ale zvážní) Když, tak spíš knězem. Víte, cokoli řeknu, třeba v rozhovoru, to si lidé berou k srdci, přemýšlejí o tom, jejich život se často změní. Už proto se snažím říkat samé moudré věci – pokud to jde, samozřejmě.
Na co se vás novináři nejvíce ptají?
To je široká škála. Na parfém, co nejraději jím, kam pojedu na dovolenou, jestli jsem už zkusil lesbický sex, jaké mám životní krédo…
A jaké ho máte?
Jakého mám? Pěkně dlouhýho! (vyprskne, ale pak zvážní) Tak přesně tenhle druh humoru doslova nesnáším!
Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Pátek 25. srpna 2006
