PRAHA „V dubnu roku 1919 konala místní Osvětová komise šetření ohledně zřízení stálého biografu v Modřanech a dne 26. září byla udělena koncese k provozování biografu. Obecenstvo našlo v biografických představeních nový zdroj zábavy a poučení. Předtím odbývaná kinematografická představení kočovnými umělci byla velmi nedokonalá,“ oznamuje dobový zápis z pamětní knihy Modřan.
Oněmi potulnými umělci je míněn například klempířský pomocník pan Poláček, který vlastnil koncesi již od roku 1913 a se svým projekčním přístrojem putoval v letních měsících po zahradách místních hostinců a promítal krátké grotesky. Málokdo mohl při dobovém hodnocení těchto potulných nadšenců tušit, že jsou de facto předchůdci dnešních videoartistů a soukromých projekcí na různých party a budou mít možná zásadní význam pro zachování malých kin stojících v konkurenci jako malí Davidové vedle multiplexových Goliášů. Modřanský biograf má zvláštní genius loci. Při čekání na film na návštěvníky silně působí nádherně dochovaný interiér z počátku sedmdesátých let, kdy kino prošlo zásadní rekonstrukcí a dostavbou. V hale připomínající samoobsluhu posedávají u umakartových stolů dámy středních let, kolem pendlují s pivem na zahrádku dámy sotva dospělé s černě obarvenými vlasy. Po stěnách jsou rozvěšeny filmové plakáty tuctových i náročnějších filmů, kterým momentálně vévodí pozvánka na Jánošíka. Do kinosálu se pomalu začínají trousit diváci a z pootevřených dveří sem vane typická vůně starého kina, jejíž hlavní pilíř je pach šelaku z dřevěných lavic. Před vchodem na kinozahrádce posedávají u stolů potenciální návštěvníci a v družných hovorech popíjejí své nápoje.
Hnací motor s culíkem Od jednoho takového stolu se oddělila postava asi třicetiletého mladíka s vlasy svázanými ledabyle do copu. Je to hnací motor modřanského kina Jiří Kučera. „Nebýt zahrádky a toho, že fungujeme trochu jako nádražní hostinec, tak by kino dávno zkrachovalo,“ naráží na nedalekou železniční zastávku a hned v úvodu s trochou nadsázky naznačuje nelehkou finanční situaci malého jednosálového kina, která by se též dala popsat souslovím „z ruky do huby“.
Kučera nastoupil do kina na začátku roku 2005, kdy tehdejší nájemce musel činnost z ekonomických důvodů skončit a kinu hrozil už definitivní zánik. Tehdy se ale jako resuscitační jednotka objevila na obzoru Pražská umělecká společnost a Kučera se postupně propracoval z brigádníka přes barmana až se v lednu 2007 stal hlavním provozním. „Nebylo to tenkrát vůbec jednoduché, nikdo to už nechtěl dělat, a tak jsem to vzal. Začali jsme tehdy jako deset spoluprovozovatelů, každý jsme dali nějaký peníz na start, aby bylo za co nakoupit do baru, zaplatit topení a zbytek na výplaty,“ vzpomíná modřanský patriot. Je totiž reprezentantem oné v Čechách tolik podceňované tvůrčí vrstvy společnosti, která se stará o jejího ducha. V tomto případě peníze jakožto forma energie nejsou cílem, ale prostředkem k realizaci vize. „Vidím tady zahradní nebo, chcete-li, letní kino a na vyvýšené betonové autostrádě, která vede hned vedle biografu ve výšce střechy, chceme billboard coby filmové plátno, na které budeme jako upoutávku promítat nejlepší sekvence z filmů, nebo může posloužit jako galerie ve veřejném prostoru pro videoartisty.“ Ejhle, jaká připomínka dávných kočovných umělců se svými mobilními projekcemi v plenéru. „A co na tom, že tak 4–5krát za rok tady dostanu přes hubu,“ stvrzuje své odhodlání, když popisuje nelehkou situaci, která nastává po zavíračce místních pajzlů a periferní opilci se mu začnou táhnout do kina, kde prostředí z podstaty svého charakteru není na agresivní ptáčky zařízeno.
Popcorn zakázaný A nevadí ani monopolní chování multiplexů, které zjevný kasovní trhák klidně nepustí dál do menších kin, ačkoliv jim to smlouva s distributorem neumožňuje. „Prostě to lidem vysvětlíme na rovinu, proč nemůžou vidět svůj film v avizovaném termínu, a oni si mohou obrázek o těchto pseudokulturních mastodontech udělat sami,“ říká Kučera. A aby stvrdil svůj postoj, přestože jsou v modřanském biografu kdykoli při projekci jídlo a nápoje dostupné, popcorn jako symbol multiplexu je zakázán.
Zdá se ale, že Modřanský biograf má svou šťastnou hvězdu a vždy byl schopný konkurovat moderně vybaveným pražským kinům, což dokládá i dobový výrok ředitele filmového podniku, který by nejraději kino po rekonstrukci v roce 1971 „vzal a posadil na Václavské náměstí jako reprezentativní vzorek“. Onou šťastnou hvězdou je podle všeho současná majitelka Bohuslava Gregerová, která spolu se Stanislavem Šemberou kino restituovala a v duchu přání svého dědečka Stanislava Drážného, který kino koupil od lidového domu ve 30. letech minulého století, ho nenechala zaniknout. Drážného přání má takovou moc, že jeho vnučka při velké povodni v roce 2002 nenechala kino utopit (voda v předsálí dosáhla 195 centimetrů), ale naopak ho zvedla z bahna, vysušila, vydrhla a vrátila původnímu účelu, přestože se dům mohl při generální opravě přestavět na cokoli lukrativnějšího.
Původní Bio Lido – za protektorátu z politických důvodů Viktoria, po válce krátce Vlast – neslo po znárodnění okřídlený název Modřany. Nyní je to Modřanský biograf a dnes slaví devadesátku. Od šesti hodin večer se budou promítat nejstarší němé grotesky, později pak film ze zlatého fondu české kinematografie, který si diváci ze tří možností sami vyberou. K tomu navíc hudba, zpěv, jídlo, nápoje, vše, co k pořádným kulatinám patří. I hodně sil do dalších dekád.
***
lidovky.cz
Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura
