Tam se ale vzpomínání přece jen neubránila. Na filmové začátky s českými režiséry i na to, jak diváci v Čechách slovenské herce vždycky upřímně vítají. Už spoustu let cestuje mezi Bratislavou a Prahou. V obou metropolích úspěšně účinkuje na jevištích předních scén. A to přesto, že herečkou prý být rozhodně nechtěla.
LN Herecký svět je dost nemilosrdný. Přesto asi natolik lákavý, že jste mu věnovala celý život. Navzdory tomu, že se vám do herectví nechtělo. Mnohokrát jste prohlásila, že jste chtěla být čímkoli jiným, bavila vás matematika, jazyky, ale „z kádrových důvodů“ byste se na takové školy byla nedostala. Už jste se s profesí herečky smířila?
Jestli chcete slyšet, že kdybych se podruhé narodila, stala bych se opět herečkou, tak rovnou říkám, že rozhodně ne. Neumím zodpovědně říct, jestli zrovna tohle povolání bylo pro mě to nejlepší. Nechci urazit kartu, tak bych to ani neměla říkat. Ale možná právě proto, že jsem to opravdu nechtěla dělat, tak proto jsem s touto profesí prožila velmi zajímavý život.
LN Co se vám na herectví nelíbilo?
Je to povolání velmi málo vhodné pro ženy. Oni kdysi v alžbětinském divadle dobře věděli, proč ženské postavy hráli muži. I když my ženy máme rády všelijaké ty cirkusy, máme k nim blízko emocionálně, rády hrajeme i v životě - přesto nemyslím, že bych tuto profesi preferovala.
LN Obecně se ale považuje za exkluzivní a je o ni pořád velký zájem - přes všechna varování.
Ano, je to dost exkluzivní povolání, navíc nikoho nezabíjíme, nikomu neublížíme, když se zmýlíme, nic se nestane, jen že o nás napíší špatné kritiky, a to člověk může přežít. Mnoho lidí do něj jde s velkým nadšením a falešnou představou. Pokud člověk i na tom jevišti něco udělá, je to dost velká dřina, dost velká askeze, dost velké odříkání. Pokud to má za něco stát, pokud to není jen nějaká povrchní reprodukce, kdy jdu na jeviště a odříkám si nějak ty svoje věty. Herec je vystavený na jevišti všemu napospas - režisérovi, divákům, kolegům, indispozici...
LN Tohle přednášíte studentům?
Studentům říkám, že hraní není třeba brát vážně, ale že je třeba ho vážně dělat. A že všechna sláva polní tráva a tak dále. No, trochu se snažím, pokud je to zajímá, naučit je techniku. Vidím na nich, jak jsou zaskočeni a překvapeni, když mluvíme o tom, jak musí pracovat s fantazií, probouzet vlastní představivost, jak si ji mají pěstovat, jak se věnovat svému tělu, poznat ho, naučit se, co s ním dělat, jak dýchat, jak myslet, jak mluvit - to jsou pak strašně překvapení, ale o tom by měla být ta profesionalita herectví. Nejen nadání, ale také řemeslo, vzdělání. Já uznávám nadaného, vzdělaného herce, který má dětskou dušičku, který chce ještě všechno poznat, je dychtivý. Nemám ráda takové ty komtury sošné, a ty v divadle často vidíte.
LN Uvedla jste se v Jasného filmu Až přijde kocour - a hned tak výrazně, jako partnerka Jana Wericha a dalších známých herců. Film dostal cenu na festivalu v Cannes. Ještě na něj vzpomínáte?
Po dlouhém čase jsem při příležitosti stého výročí narození Jana Wericha viděla Kocoura znovu. Ten film má stále svou poetickou, snovou rovinu, svůj zvláštní humor, ale co mě nejvíc i po letech oslovilo, byly takové drobnosti, které glosovaly tehdejší režim, realitu, v níž jsme žili. A byly tam výborné výkony herců, Jiří Sovák například v roli ředitele školy mi přesně připomíná tehdejšího prezidenta Novotného. Jistě díky tomu, že Jan Werich na scénáři s režisérem Jasným úzce spolupracoval, dosáhli jisté ambivalence - aktuální politikum i obecnější přesah. I kdyby se třikrát změnil režim, tento film bude mít nadčasovou hodnotu. Jako měly třeba antické hry.
LN Tehdy jste se jako mladá adeptka herectví ocitla na Barrandově - sama a už mezi velkými jmény.
Byla jsem nezkušená, bála jsem se lidí a toho nového, bohémského prostředí. Ale měla jsem štěstí, že jsem na vlastní kůži zažila tehdejší atmosféru, onu novou vlnu českého filmu v šedesátých letech, byla jsem šťastná, že jsem u toho trochu mohla být. Jsou to stále dobré filmy i proto, že tak přesně reflektovaly dobu, ve které jsme žili.
LN K filmu vás ale pozval už dříve jiný proslulý český režisér Jiří Krejčík. Jaké to bylo - poprvé?
Asi to bylo štěstí, že jsem poprvé stála před kamerou právě pod dozorem Jiřího Krejčíka. Bylo to při natáčení Půlnoční mše podle Karvaše.
Nevím, proč si mě pan Krejčík vybral, zato vím, že měl se mnou velkou starost. Bylo mi tehdy osmnáct let, netušila jsem toho moc o životě, nic jsem nevěděla o nějakých velkých láskách. Při tomhle natáčení jsem vlastně poprvé dostala polibek od muže. A to se mi přihodilo před kamerou! Mým partnerem byl Ivan Mistrík. Já do té doby neměla nějakou vážnou známost a režisér Krejčík mě učil, jak se to dělá. Ležela jsem na Mistríkovi a ten mě uklidňoval, ať se nebojím...
LN Jestli tohle byla jediná starost, jakou s vámi Jiří Krejčík měl, tak to nebylo zas tak zlé, na studentku...
To, co nás na škole učili, se absolutně neshodovalo s tím, co ode mě chtěl režisér Krejčík. A vím, že ještě ani po tom se mi dost dlouho nevyjasnilo, o čem to herectví vlastně je, ale aspoň jsem nedělala chyby, na které mě on upozornil, takže mě určitě trochu posunul. A navíc právě on mě pak doporučil na Barrandov, Vojtěchovi Jasnému...
LN A tím to všechno začalo?
Ještě ne tak docela. Až asi ve třetím ročníku ve škole jsem dostala první příležitost v televizi. Představte si, točilo se naživo a naživo jsme i dabovali, to byly neocenitelné zkušenosti. Asi týden jsme zkoušeli a pak přímo, jak se film vysílal, jsme ho dabovali. Ale na těch filmech jsme se jako studenti velmi mnoho naučili. Pamatuji se, že to byla taková velká vlna skvělých polských filmů, jeden lepší než druhý.
LN Televizními inscenacemi jste se pak významně prosadili. Slovenské pondělky byly v Československu pojmem.
To je pravda, a možná málokdo tehdy věděl, že vznikly jako jakýsi tichý protest. Skvělí dramaturgové vymysleli takovou drobnou lest -skrze díla světové literatury nebo dramatiky, což mimochodem byla pro nás úžasná příležitost zahrát si ve všech těch dobrých románech, se mohly sdělovat myšlenky, které by v současných hrách neprošly. Ty dramatizace byly velmi dobré a skvělí autoři mají vždycky co říci. Plno českých autorů, kteří doma nesměli pracovat, psalo scénáře pro slovenskou televizi. Pro mě to bylo mnohdy zajímavější než filmovat.Oni na to soudruzi nakonec přišli a dramaturgy odvolali. Ale přesto se mnohé podařilo.
LN Na slovenské pondělky lidi čekali a díky tomu vás dobře znali i v Čechách a na Moravě...
To bylo úžasné období, když jsme sem pak přijeli hrát třeba se Slovenským národním divadlem, mívali jsme až manifestačně vřelé přijetí...
Pamatuji se, jak jsme s kolegy Kvietikem nebo Mistríkem či Kukurou, s nimi jsem hrávala velmi často nějaký ten trojúhelník, vždycky putovali po Praze. Představte si, že jsem v jednom obchodě dostala jen tak, z přátelství, obrovský servis a Kukura nějaké sklenice, a když jsem se ptala, jak jsme si to zasloužili, řekli, že je to za hru, kterou teď zrovna viděli v televizi. Už viem, čo urobím se ta adaptace jmenovala. No, teď už se na Slovensku netočí nic, to u vás se herci aspoň uplatní v seriálech. Oni tak jdou z jednoho do druhého, ale někteří jsou opravdu dobří.
LN Vy sama si ale na nedostatek příležitostí jistě stěžovat nemůžete. S všemi zkušenostmi, co máte, a s popularitou, která vás po všechna léta neopustila...
Příležitostí mám opravdu velmi mnoho, spíš zvažuji, kolik sil mi na to všechno ještě zbývá. Jsem stále ještě naplno zaměstnaná ve Slovenském národním divadle, učím ve škole, a to dojíždění z Bratislavy do Prahy a zpět - zvládám to už deset let celkem ještě elegantně, ale když je taková zima jako letos, cítím se každou chvíli ohrožená na životě.
LN Podle čeho vybíráte, který úkol přijmete a který ne?
Dost si hlídám, aby ta role byla dobrá, aby bylo co hrát a nejdu do toho, když není zajímavá, když se na ní nedá nějak pracovat. Nemám ráda takové ty snobárny, když se přes moc vymýšlí cosi zajímavého, a ono to pak zajímavé vůbec není, jen křečovité. Záleží mi na tom, aby to byl pravdivý charakter, ne vymyšlený. Snažím se vybírat pro mě zajímavé autory, kteří mě k něčemu inspirují. A jsou-li současní, o to je to zajímavější. Ráda pracuji s mladými režiséry, baví mě pozorovat jejich názory na život, diskutovat, povysávám z nich trochu té jejich energie, a sama se snažím vrátit, co zase můžu já. Je to lákavé, teď zrovna mám nabídku od režiséra Čičváka, s ním se mi moc dobře pracovalo.
LN Ve čtvrtek máte premiéru v Divadle Kolowrat. Je Josef a Marie ten případ, který vás k něčemu inspiroval?
Nerada mluvím o nové hře před premiérou. Hlavní zkoušky už máme za sebou, hrajeme jen sami dva s Bronislavem Poloczkem - on je Josef a já ta slovenská Mária, jsou to zajímavé charaktery, byla to taková intimní milá spolupráce i s režisérem a dramaturgem. Ale v divadle člověk musí počítat se vším, třeba se ukáže, že jsme vedle. Dopředu se nedá nic říct. Uvidíme.
LN Vybavíte si nějaké omyly, které se přes všechnu snahu staly?
Nepěstuju si nějaké trpkosti, nezapisuju si, co se nepodařilo, a je toho jistě víc než absolutních úspěchů, ale to se v našem povolání stává. Vždycky je ale za tím obrovská práce. Někdy po premiéře kritici napíší, že se to nepodařilo, a ten kus má pak obrovský úspěch. Vlastně se to pozná teprve za pár týdnů, až se inscenace usadí. Divadlo je tvůrčí proces.
LN Podle všeho nejste typická marnivá hvězda, nenosíte po kapsách svoje fotografie. Díváte se aspoň na své starší filmy?
Ne, nemám to ráda, dívat se na sebe ani na své blízké. Cítím nějaký ostych. Ani nemám vyvěšené své fotografie v šatně, ani si je nesbírám. Kdysi dávno, když jsme s Magdou začínaly, tak to otec sbíral. Ale on brzy zemřel, tak všechno zůstalo v krabicích...
LN I když o svém povolání mluvíte s odstupem, není vám jedno, co hrajete. Součástí vaší práce je vciťovat se do osudů postav, které ztělesňujete. Je to pro vás obtížné?
V tom je právě ta profesionalita, člověk se musí naučit, jak tu roli k sobě současně pustit a jak ji zároveň od sebe odstavit a dívat se na ni s odstupem, svrchu, je to taková zvláštní schizofrenie. Jsou i herci „naturščici“, neškolení, intuitivní. Většinou zazáří a skončí, speciálně v divadle. Když člověk nezvládá techniku, znamená to všechno odevzdat jedné roli a zahynout s ní. Je to působivé, je zajímavé vidět takového amatéra před kamerou, a mnohokrát bývají tisíckrát lepší než profesionální herci, ale právě to technické vybavení, jak nakládat sám se sebou, by mělo zabránit, aby to člověka nepohltilo. Naopak, pokud se natrefí na dobrého autora a režiséra, aby mu ta role dala něco i pro vlastní život.
LN Máte takové příklady?
Před pár lety jsem hrála v Mistrovské lekci Maria Callas - to je hra o životě velké jedinečné divy. Hrála jsem ji tři a půl roku, když jsem s ní skončila, byla jsem úplně vyčerpaná a docela mi to stačilo, už jsem cítila, že moje fyzické síly jsou na hranici. Ta hra mi ale strašně moc dala, je skvěle napsaná, jako lekce herectví. Je v ní autentický záznam, jak v době, kdy už nemohla zpívat, učila mladé adepty. To mi například pomohlo pochopit, jak bych mohla před svými studenty vystupovat, o čem to učení je. Někdy se přistihnu, že její pravdy o naší profesi cituji.
LN Takže to nebyly promarněné roky?
Doufám, že ne. Mnohokrát jsem hrála ženy, které umírají, ženy, které páchají sebevraždy, ženy v krajních situacích a určitě mě to vedlo k tomu, že jsem přemýšlela, jak bych se já sama asi v takových situacích zachovala. Je to svým způsobem jakási psychoterapie, když o tom potom přemýšlím. Možná ani ne v době samotného procesu toho tvoření, ale až poté mi docházelo, jak mě to v životě někam posunulo. Jakmile roli dokončím, ať už je to ve filmu nebo v divadle, v tom momentě zapomenu všechny texty, ale ty osudy zůstávají.
LN Po roce 1989 jste se načas ocitla ve veřejném životě. Nelitujete, že jste nezůstala v politice?
Ne, velmi brzo jsem zjistila, že se pro ni nehodím. Nemám o politice valné mínění, ani se už o ni nezajímám. Ale ocením, když vidím, že se objeví profesionál - například teď se u nás stala ministryní pro sociální věci profesorka vysoké školy, myslím, že učí sociologii, paní Iveta Radičová, obdivuji ji, když ji poslouchám.
LN Tehdy jste říkala, že by politiku měli dělat profesionálové. Ale moc se jich zatím neobjevilo, nebo je to na Slovensku jinak?
Snad se to ještě všechno zprofesionalizuje, je to zatím krátká doba. Kdoví, co ty lidi vždycky semele, touha po moci, intriky s tím spojené, schopnost myslet jen na svůj vlastní prospěch, asi je nám lidem tohle sobectví dané. Nemám čas to sledovat ani trpělivost, politické debaty už ani neposlouchám. Jsem třeba tři měsíce tady v Praze, nevidím slovenskou televizi, a když se vrátím, zjišťuji, že se vůbec nic nezměnilo, jsou tam možná jiní lidé, ale říkají zase totéž. U nás se tomu říkalo panské huncútstvo. Nic nového pod sluncem.
LN Ono i divadlo je pořád o tomtéž. Všechno už bylo řečeno, zahráno - a přece lidi znova chodí a čekají, co jim z jeviště povíte...
Ano, máte pravdu, všechno už tu bylo, ve starém Řecku a ve starém Římě, my lidi se neměníme. Tady na Febiofestu jsem slyšela mluvit režiséra Lelouche, kterého mám ráda, jeho film Muž a žena jsem zbožňovala, dokonce jsem Anouk Aimeé dabovala do slovenštiny. Lelouche říkal, že všechno na světě se mění, jen v lásce jsme nic nového nevymysleli a že má pocit, že je jí čím dál míň. Asi je to tak. V nenávisti, v lásce, v podrazech - všechno zůstává, jen technika se mění a řítí se kamsi, kam nedohlídneme.
Já uznávám nadaného, vzdělaného herce, který má dětskou dušičku, který chce ještě všechno poznat, je dychtivý. Nemám ráda takové ty komtury sošné, a ty v divadle často vidíte.
Emília Vášáryová
(*1942)
Dlouholetá členka činohry Slovenského národního divadla vystudovala herectví na VŠMU v Bratislavě.
Vytvořila kolem stovky divadelních rolí, průběžně hrála ve filmu a v televizních inscenacích. Proslavila se už jako Diana ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). Režiséři ji vyhledávají pro její tvárné herectví, eleganci a mnohoslibnou přitažlivost. Má bohatou filmografii (například Polnočná omša, Bláznova kronika, Lidé z maringotek, Medená veža, Prípad krásnej nerestnice, Červené víno, Orbis pictus, Pelíšky, Návrat ztraceného ráje, Horem pádem). Režisér Hřebejk ji obsadil i do svého nového filmu Kráska v nesnázích.
Často hostuje na pražských scénách - v Divadle Na zábradlí (její výkon v Bernhardově hře Ritter, Dene, Voss byl označen za výkon roku 1996) nebo v Činoherním klubu (Návrat do pouště, Koza aneb Kdo je Sylvie?). Loni a předloni ztvárnila chůvu v Hubově inscenaci Romea a Julie na Letních shakespearovských slavnostech. Nyní se představí v české premiéře hry Petera Turriniho Josef a Marie v Divadle Kolowrat. V roce 1990 byla poslankyní Federálního shromáždění. Dostala medaili Za zásluhy I. stupně (2003) i Českého lva (2005).
