Hrabě Sternberg: Nikdy nebylo tak dobře

„Á, paní Sternbergová vaří a pouští to do chodby,“ zavětří dvaaosmdesátiletý hrabě vůni houbové omáčky. „To budou zase Japonci čuchat!“ Narodil se jako dědic rodového jmění, ze dne na den se octl na společenském dně a pak se znovu stal hradním pánem.

Právě teď nás tento starý muž, vyzařující z výšky svých dvou metrů důstojnou laskavost, provází po svém Českém Šternberku, malebně se tyčícím na vysoké skále nad řekou Sázavou, a cestou narovnává křivě visící rytiny ze sbírky (545 kusů) svého otce. I nyní, mimo výletní sezonu, v útrobách hradu švitoří početné skupiny zahraničních turistů.

„Tohle je moje babička od Františka Ženíška,“ ukazuje na rozměrný olej na stěně. „A tady v tomto saloně jsem asi tisíckrát obědval a večeřel.“ V honosné místnosti plné starožitného nábytku a jiných cenností je prostřeno, jako by se tu za chvíli mělo objevit služebnictvo s kouřícími mísami polévky.

Přejdeme do pracovny jeho otce. Na stěně vidíme černobílou fotografii z 50. let - starý pan hrabě v čepici s kšiltem je na ní zachycen jako obyčejný kastelán, který díky přímluvě místních mohl dvanáct let provázet návštěvníky po svém hradě. „A tohle byl kdysi můj pokoj,“ usmívá se aristokrat, který loni 28. října dostal od prezidenta republiky medaili Za zásluhy o stát.

„Když mi hrad vrátili a počal jsem ho opravovat, na okenní tabulce jsem tady, ve svém pokoji, ještě našel své jméno. To mě potěšilo.“ Byla to dětská lumpárna. Malý Zdeněk, bylo mu tehdy tak deset, se tam vyryl křemenem.

* Jakou nejstarší vzpomínku z dětství si vybavujete?
To vím přesně. Kolik mi to bylo? Strašně málo, tak dva roky. Stál jsem v dětském pokoji za takovou velkou skříní natřenou matnou barvou. Plakal jsem, už nevím kvůli čemu, a slzami jsem na ni maloval obrázek, který si vybavuju ještě teď. Takže můj první dojem ze světa byl jaksi smutný.

* Co to bylo za obrázek?
Trojúhelník a z jeho rohů šly paprsky.

* Že by šternberská hvězda?
(směje se) Tu jsem tehdy ještě vůbec neznal.

* Narodil jste se jako nejstarší chlapec z devíti dětí. Byl jste vychováván jako dědic rodového jmění?
My jsme patřili do populační vlny po první světové válce, když se otcové vraceli z fronty, proto nás bylo tolik. Ale moje výchova nebyla nijak odlišná od výchovy ostatních sourozenců. Vůbec ne. (říká to důrazně) Taky nikdy jsem z úst rodičů neslyšel: „Ty to tady jednou zdědíš…“ Vychovávali nás dost rigorózně. A o některých zásadách se prostě nediskutovalo, byly absolutní. Dalo by se to shrnout do pojmu slušně se chovat. Samozřejmě žádná drzost, ale přitom otevřenost, poslušnost, mravnost - tedy nelhat, neubližovat jiným… Mně se pak stala taková příhoda, kterou si dodnes dobře pamatuju. Muselo mi být tak sedm osm let. Lezl jsem tamhle ve stráni (ukáže oknem) a uviděl paní, kterou jsem osobně znal, věděl jsem, že je z těch chalup dole. Měla sekyru a malou obloukovou pilu a zrovna pokácela soušku. Já si uvědomil, že je to les mého otce a že je to jasná krádež, opovrženíhodná neřest. Tak jsem té babičce pilu zabavil a řekl jí pěkně zostra, že krade. Ale když jsem tu trofej vítězoslavně přinesl otci, dostal jsem od něj první a poslední facku v životě, on jinak nikdy nikoho ze svých dětí neuhodil. Ale to ho tak namíchlo, že jsem kromě facky dostal i příkaz okamžitě jít dolů do té chalupy, omluvit se a pilu vrátit. Do toho lesa bych vás klidně mohl zavést, i v té mlze dneska bych to místo našel.

* Váš otec tady na svém hradě v padesátých letech pracoval jako kastelán. Jaký to byl pocit, když se vám najednou po vašem domově proháněli návštěvníci?
My jsme zavedli prohlídky hradu už po válce, bez vstupenek, byla tu jen pokladnička na dobrovolné příspěvky na udržování hradu. A když to pak bylo zestátněno, otec dostal čepici s výsostným znakem socialistického Československa a musel před každou prohlídkou přečíst takový politický výklad o vykořisťování pracujícího lidu šlechtou a o třídním boji. Teprve pak směl provést turisty po hradě. Lidi často namítali: „Nechte toho, prosím vás...“ A otec: „Nenene, jenom si to vyslechněte.“

* Chodily kontroly, zda to opravdu čte?
To nevím, ale myslím, že kdyby to nedělal, jistě by to bylo okamžitě známo na příslušných místech.

* Vy dnes se svou paní znovu bydlíte na hradě. Jaké to je žít v budově, kam chodí ročně víc než sto tisíc lidí? Není stresující nemít soukromí?
No je, samozřejmě. Neřekl bych stresující, ale omezuje to náš normální pohyb. Navíc ono to je ještě horší, než si myslíte, protože přímo přede dveřmi, kde trávím skoro celé dny, projde těch sto tisíc lidí. Stačí jenom takhle šáhnout na kliku… A taky už se stalo, že jsem ze svého pokoje jednou na chvíli přešel za manželkou do kuchyně, a když jsem se vrátil, seděli tu v křeslech tři Italové a hned spustili: „Bon giorno!“ To mě trochu vyděsilo. Ale usmíval jsem se a zdvořile jsem je vyprovodil.

* Ukazují vás průvodci jako hradní atrakci?
No to taky. Než s manželkou vyjdeme z našich místností ven, vždycky posloucháme, jestli zrovna není někdo za dveřmi. Protože jinak se většinou prozradí, kdo jsem. A pro lidi, já nevím proč, je to, jako bych byl nějaká zvláštní zoologická species. Hned začnou blýskat foťáky a musím podepisovat pohlednice nebo vzít vnoučátko za ruku. To člověk nemůže odmítnout.

* Dodržujete dnes ještě něco z aristokratických způsobů?
Samozřejmě zůstalo to, že jsme byli drezírovaní, jak se máme chovat při jídle. Ale polívka chutná úplně stejně, ať se jí hliníkovou nebo stříbrnou lžící, to mi věřte. Navíc stolní stříbro, co tady bylo, komunisti zabavili.

* Oficiálně u nás šlechta neexistuje od roku 1918. Má podle vás ještě dnes nějaký smysl?
Šlechta dnes nemá vlastně vůbec žádný význam. Zůstala jen jména některých rodin, které v historii hrály významnou roli. A jsou mezi nimi vzácní lidé, ale i nechci říct… padouši… (směje se), jako v jiných rodinách. Teď dostali v restitucích část majetku. A odpovědnost k němu je, myslím, téměř ve všech těch rodinách přítomná. Oni nejsou podnikatelé v současném slova smyslu, ale spíš hospodáři, kteří cítí povinnost k zděděnému majetku.

* Patříte k jednomu z nejstarších českých šlechtických rodů, urozeností se rovnáte Jiřímu z Poděbrad. V čem byste řekl, že se ta urozenost vlastně projevuje?
Sternbergové a pánové z Kunštátu byli na téže úrovni jako Jiří z Poděbrad, dokud ovšem nebyl Jiří z Poděbrad, shodou okolností Zdeňkem ze Sternberga, prohlášen českým králem - pak byl o několik etáží výš. Urozenost je pojem archaický, historický, v současnosti už vůbec není relevantní. Ani to, že znám své předky do hluboké minulosti, není moje zásluha. Můj otec byl amatérský genealog, byl to jeden z jeho koníčků. Jeho zásluhou tady máme celý jeden pokoj plný záznamů a vývodů předků.

* Je pravda, že mezi vaše předky patřili i Slavata a Martinic, vyhození v roce 1618 z okna Pražského hradu?
Dokonce i jejich sekretář Fabricius. (Čeští stavové, nespokojení s habsburskou politikou, tehdy defenestrovali spolu s císařskými místodržiteli i sekretáře Filipa Fabricia. Všichni přežili, dopadli do odpadků.) Já rád říkám, že kdyby se jeden z nich v tom hradním příkopu zabil, tak bych tu teď neseděl.

* Taky jste prý spřízněn s britskou královnou Alžbětou...
Jo. Ale to už není tak vzdálené, to jde přes moji matku. Taky moje matka ještě jako dítě z povinnosti musela na Vánoce psát blahopřání do Londýna. Ale já už si s britským panovnickým dvorem nepíšu.

* Když jste přičiněním komunistů přišli o všechno a pracoval jste jako horník, jak se k vám lidé chovali?
Ti stejně postižení v PTP oddíle (Pomocný technický prapor) se chovali naprosto normálně, dodnes se s některými scházíme. Utěch šarží… tam byly různé typy. Byli takoví, kteří se chovali slušně, ale jiní zase měli radost z našeho ponižování.

* V čem to ponižování spočívalo?
Například když mě odveleli do Hrdlovky u Duchcova, na důl Gottwald, tak tam nám velitel naplno říkal, že jsme vyvrhelové a třídní nepřátelé. A že jedině těžkou prací se můžeme rehabilitovat. No a takové podobné řeči. Jenže my jsme si z toho dělali víceméně legraci. On byl Moravák, jmenoval se nadporučík Řehořek. Žili jsme v dřevěných barácích, které byly v strašném stavu. Kolem byl plot s ostnatým drátem, aby se nedal přelézt. A nadporučík Řehořek nám povídá: „Soudruzi, ten ostnatý plot tu nemáme kvůlevá temu, abyste nemohli chodit ven. Vy budete chodit ven, dennodenně půjdete na šachtu pod zem pracovat. Ale ten plot tady máme kvůlevá temu, aby nám psi semka nechodili obscávat chalupy.“ Tenhle jeho výrok do smrti nezapomenu.

* Ze dne na den se vám zhroutil svět, ve kterém jste žil. Měl jste strach? Pociťoval jste to jako tragédii?
Z práce nebo z budoucí existence jsme strach vůbec neměl, i když jsme samozřejmě dřív žili úplně jinak. Jakékoli fyzické práci jsem se velmi rychle přizpůsobil, to mi nevadilo. A existovala taky velká sounáležitost ostatních, byli jsme mladí, všechno nám vlastně připadalo směšný, zábavný. Vadilo mi později, když mě začala obtěžovat Státní bezpečnost.

* Jako bagrista jste prý plnil normy na sto padesát procent, dokonce jste dostal diplom Vzorný pracovník. Proč jste se tak snažil? Vlastně jste pomáhal budovat socialismus...
Ten diplom mám dodnes schovaný nahoře v jednom pořadači. Dělal jsem tenkrát v Karviné na odvalu hlušiny, na obrovském bagru. Já jsem se ale nijak zvlášť nesnažil. Plnil jsem prostě svoji povinnost, nebral jsem to tak, že se tím vlastně pomáhá režimu, když se pracuje. A taky na šachtě souvisí všechno se vším. Řeknu vám příklad: Na Hrdlovce jsem jednou, jak jsem přisouval vagon pod násypník a na něm byla budka pro brzdiče, násypník nevytáhl úplně nahoru a utrhl ho. A z rezervoáru, kde bylo asi osm vagonů mouru, se všecko vysypalo na koleje. Obrovská hora. Důsledek byl, že se zastavila třídírna, protože by to stále přibývalo. A když třídírna nebrala uhlí, tak se zastavila těžní věž, prostě strašlivá katastrofa. Dorazil štajgr, viděl moje zoufalství. V tu chvíli se objevilo asi dvacet pétépáků, kteří tam porůznu pracovali, a ručně jsme tu hromadu tak rychle zvládli, že než přišel ředitel, bylo všechno v pořádku.

* Když na tu dobu dnes vzpomínáte, bylo na ní, kromě solidarity, ještě něco dobrého?
Na tom bylo moc dobrého. Já bych skoro řekl, že víc dobrého než špatného. Víte, když mi bylo tak šestnáct, už jsem věděl, co mě čeká - že jednou budu dědicem panství. Lépe než já to ale věděli ti lesmistři, hospodářští správci a další lidé, kteří, jak je zvykem, se přiměřeně chovali k budoucímu šéfovi, tedy tak trošku mi jako nadbíhali. To jsem samozřejmě cítil. No a pak najednou jsem byl ten poslední úplně dole a poznal jsem zespoda, jak se chovají lidi, kteří jsou mocensky nade mnou. Ta zkušenost byla velice cenná a jinak bych ji nezískal. Já jsem poznal tvrdou práci, ale poznal jsem taky situace, kdy bylo úplně běžný, že si lidi pomáhali, skoro se ani neříkalo děkuju, prostě se to udělalo. To dneska už není moc představitelný.

* Komunisti měli v plánu šlechtu převychovat tvrdou prací. Myslíte, že se jim to podařilo?
No já nevím, jestli šlechtu nechtěli spíš zlikvidovat. Možná ne přímo fyzicky, ale aby prostě ten fenomén zanikl, stejně jako třeba církev nebo víra v Boha. Ale ta převýchova, to byla fráze úplně dutá. Já jsem přesvědčen, že z těch desítek tisíc pétépáků nepřevychovali nikoho, že by třeba někdo začal věřit v jasné zítřky, to vůbec ne. Byli výjimečně někteří, kteří předstírali loajalitu, protože si tím chtěli usnadnit svůj život. Ale uvnitř se nezměnili.

* Po roce 1948 jste mnoha lidem pomohl dostat se „za kopečky“. Proč jste sám emigroval až v roce 1968?
Já jsem opravdu měl možnost odejít. Taky první, kterým jsem pomohl ven, byli moji dva bratři. Ono to fungovalo skoro hravě. Ne že bych byl hrdina, spíš mě to bavilo, jako když si kluci hrajou na indiány. To víte, v tom věku nemá člověk zábrany a nebojí se. Až pak se to zkomplikovalo, když utíkal jeden optik z Jindřišské ulice. Nesl dítě a to začalo někde v noci u Tachova plakat. A on ho přikryl kabátem, aby ten křik utlumil, a při tom mu vypadla peněženka s doklady. Našli ji, prostředníka zatkli a mě pozval k rozmluvě jeden kapitán Československé armády, kterého jsem znal: „Já bych vám radil, abyste radši dneska než zítra zmizel.“ Zrovna začaly politické procesy. To jsem se trochu vylekal a jel jsem sem do Šternberka říct rodičům, že musím utýct. Dorazil jsem posledním vlakem, v půl dvanáctý, rodiče už leželi v posteli. Ale když jsem viděl zoufalství svýho otce… Ono to zní tak banálně, viďte, ale já jsem se v tu chvíli spontánně rozhodl, že neodejdu. Já jsem mu to nemohl udělat. Protože já s ním měl výjimečně blízký vztah, bližší než ostatní děti. Načež jsem šel za plukovníkem Klasem, který byl na ministerstvu obrany a kterého jsem dobře znal, a řekl mu, že bych chtěl narukovat prezenční službu. Divil se, každý spíš chtěl od něho odklad. Tak jsem 1. října 1950 tímhle způsobem zmizel z povědomí, a tím se asi zachránil. Věděli, že jsem na šachtě u PTP, aměl jsem klid.

* Když jste nakonec po srpnu 1968 emigroval, zakotvil jste ve Vídni. Jak vám připadali Rakušani v porovnání s Čechy?
Já vnímal Vídeň jako německy mluvící Prahu. Ta mentalita je téměř totožná. A taky není divu, protože ve Vídni v telefonním seznamu je víc Nováků než v Praze. Já se pamatuju, že při jedné schůzi v koncernu, kde jsem pracoval, nás sedělo asi deset kolem stolu a těch devět, to byl Rambousek, Svoboda, Slavík… Jediný německý jméno jsem měl já, Čech.

* Ve Vídni jste udělal kariéru v potravinářském koncernu, dotáhl to až na zástupce generálního ředitele. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí vrátit se po revoluci do Čech?
Ne, to bylo zcela jasný! Ale já jsem už před listopadem tady byl párkrát na vízum, dlouho mi ho nechtěli dát, až pak najednou, v 80. letech, jsem ho dostal. Ale na hranici hned: „Vystupte si, všechny zavazadla dejte sem.“ Ta prohlídka trvala dvě a půl hodiny. Oba nás s manželkou svlíkli donaha, doslova. Zvedněte pravou nohu, levou nohu, jestli tam asi nemám něco přilepeného, pak ještě, to nechci ani říct, kam se mně dívali… Bylo to tak ponižující a současně má člověk strach. Rozebrali i auto. Přesto jsem se chtěl vrátit domů.

* Překvapuje vás teď po návratu něco na české mentalitě?
Byly věci, které mě velmi překvapovaly. Například že při každém problému je tady taková váhavost. Jenom nepřevzít odpovědnost, jenom neříct jednoznačně svůj názor. To bylo vždycky: Jo, ale… Radši ne… Na to jsem nebyl zvyklý.

* Co myslíte, že Čechům nejvíc chybí?
Myslím, že jim chybí zdravá demokracie, což je dáno historickým vývojem. A dosud chybí zralost jednak v politice, jednak ve vzájemných vztazích. Něco vám povím. V neděli jsem byl tady nedaleko v kostele v Čestíně. A tam je vždycky zvykem, že po mši před kostelem postávají místní fotři a chvíli se diskutuje. A já povídám: „V Evropě, zejména ve střední Evropě, se obyvatelstvu ještě nikdy v minulosti tak materiálně dobře nedařilo jako v současné době. Nikdy tu ještě tak dobře nebylo. Nebylo nikdy tak málo chudých, jako je teď.“ Oni mi samozřejmě namítali zdražováním elektřiny a shnilým masem v supermarketech. Ale já věřím tomu, že je všechno na dobré cestě.

* Řekl jste, že je česká politika nezralá. V čem se ta zralost projevuje, v etice?
Jistě. V katolické mravouce je desatero přikázání, což je vlastně prapůvodní kodex každého trestního práva. Ale pak ještě existuje těch takzvaných sedm hlavních hříchů, a to jsou neřesti, které trestní zákony nepostihují: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Žádný soud neodsoudí někoho za lenost nebo za závist. A tady se ustálilo takové přesvědčení, že to, co zákon nezakazuje, je dovoleno. Bohužel vymizela mravnost, kterou měli třeba staří sedláci. Oni věděli, že i když to nikdo nezakazuje, nedělá se to, nesluší se to.

* Vaši předkové zanechali nepřehlédnutelnou stopu v historii této země. Co byste si přál, aby jednou zůstalo po vás?
Nerad bych vyčníval nějakými svými vlastnostmi, které zanechávají stopu. Já se snažím a po pravdě řečeno mi to ani nedělá velký problémy, žít jako slušný člověk. Jiným pomáhat, plnit svoje povinnosti, já nejsem konfliktní typ. To jsou vesměs dobré vlastnosti, za které ale nemám žádnou zásluhu, protože mě Pánbůh tak stvořil, jaký jsem. (směje se) Já bych chtěl, aby se třeba deset let po mý smrti řeklo: „No on ten Zdeněk Sternberg přece jenom něco udělal pro ten hrad, vypadá to tu hezky.“ Nebo tak nějak. O to se snažím, hrad stále opravujeme. Manželka mi vyčítá, že máme v bytě neopravené komody a skříně, zatímco v expozici je už všechno v pořádku. Já ale myslím, že to, na co koukáme my nebo nějaká naše návštěva, není důležitý. Ale do expozice přijde za rok přes sto tisíc lidí. Tak ať něco vidí!

* Existují lidé, kteří si stále myslí, že nejlepším uspořádáním by u nás byla monarchie. V tom případě byste jako příslušník možná nejstaršího českého šlechtického rodu mohl kandidovat na českého krále…
Ano, to by mi tak ještě scházelo. To je jediný, co mi chybí ke štěstí… (směje se) Jsou spolky, které se snaží se o mě otřít, tedy teď mluvím moc triviálně. Kontaktují mě, mají dopisní papíry s erby. Já to vždycky zdvořile odmítnu. Podívejte se, všechno je věc historického vývoje. V Anglii monarchie trvá, protože to zřejmě vyhovuje jejich konzervativní povaze. Ale jinak je to podle mě vývojově překonáno.

* Co vám proběhlo hlavou, když jste letos 28. října dostal na Pražském hradě od pana prezidenta medaili Za zásluhy o stát?
Já se akorát divil, proč zrovna já? Tam byli skuteční hrdinové, letci z Royal Air Force, vědci nebo pan Smotlacha, který rozezná všecky houby. A já? Řekl bych, že ty moje zásluhy jsou asi na posledním místě v řadě lidí tam. Svůj život hodnotím jako rutinu 20. století, není na něm vůbec nic zvláštního.