Dvaadvacátého srpna oslavil v americké Atlantě sté narozeniny na Slovensku narozený architekt André Steiner, bonviván, technokrat, ale také muž, který za druhé světové války vyjednával s pravou rukou Adolfa Eichmanna o záchraně evropských Židů. Pro někoho je Steiner hrdina, pro jiného kolaborant, většina lidí o něm však v životě neslyšela. S Andrém (či Endrem nebo Andrejem - používá všechny verze jména) se znám od roku 1994, natočil jsem s ním několik interview a prožil pár týdnů na cestách, ale přesto si stále nejsem jist, jak chápat a interpretovat jeho fascinující životní historii. Přítel nepřátel Byl to kulturní rozhled, plynná němčina, ale také jistý snobismus, které sehrály důležitou roli v jeho osudech za druhé světové války. Když po okupaci zbytku Československa Steinera pro podezření z „valutových machinací“ zatklo brněnské gestapo, právě stavěl obytný dům na dnešní třídě Kpt. Jaroše.
Dům byl jako židovský majetek zabaven, ale podle Steinerovy interpretace nový německý majitel -také gestapák - potřeboval jeho podpis na bankovní šeky umožňující dokončení stavby. Steiner byl tedy po deseti dnech propuštěn, a s dotyčným gestapákem se dokonce spřátelil. Jak sám říká, v ten okamžik začala historie jeho přátelských styků s nepřáteli. S podpisem posledního šeku měl gestapák dokonce Steinera varovat, aby z protektorátu urychleně odjel na rodné Slovensko, a pomoci mu s dokumenty.
Na Slovensku Steiner zprvu pracoval v ateliéru bratislavského architekta Szonyie, ale s postupným zaváděním protižidovských zákonů byl pro „nevhodný původ“ propuštěn. Nové místo našel v tzv. Ústredni Židov, židovské samosprávě zřízené slovenským klerofašistickým režimem po zákazu veškerých židovských organizací. Tvrdí, že jej politické aspekty této organizace nikdy nezajímaly, že se věnoval pouze technickým otázkám a jejich řešení.
Jeho hlavním úkolem byla výstavba koncentračních táborů v Seredi, Novákách a Vyhních - stavba a provoz slovenských koncentráků byly financovány ze židovských zdrojů, ale pod dohledem státních orgánů. Steinerovi se podařilo z dílen v táborech vytvořit špičkově vybavené a ekonomicky soběstačné jednotky, jejichž produkty byly považovány za exkluzivní - a zaměstnanci těchto dílen dostali na oplátku příslib výjimky z nadcházejících deportací slovenských Židů.
Bratislavská Pracovní skupina Morální aspekty práce pro Ústredňu Židov začaly po čase znepokojovat i jinak chladného Steinera, i když to dodnes nerad přiznává. Přidal se ke skupince jejích zaměstnanců, která nechtěla pouze plnit příkazy slovenského ministerstva vnitra a jeho německých poradců - ke Gisi Fleischmannové, Dr. Oskaru Neumannovi, Dr. Tiboru Kováčovi a rabínům Weissmandlovi a Friederovi. Vzniká tak tzv. Bratislavská Pracovní skupina, unikátní fenomén v historii židovských samospráv za druhé světové války. Představitelé různých směrů slovenského židovstva od ortodoxních přes sionisty až po pokřtěné a asimilanty se v ní sjednotili, aby se pokusili ulehčit život desetitisícům lidí zbavených občanských práv a okradených o veškerý majetek. Na jaře 1942, se začátkem deportací Židů ze Slovenska do táborů smrti v Polsku, se tato snaha změnila v boj o holé životy.
Slovenský štát nabízel unikátní možnosti korupce státních úředníků pověřených správou koncentračních táborů: několik členů Pracovní skupiny bylo předválečnými spolužáky vysokých představitelů režimu a náchylnost převážně primitivních nižších úředníků ke korupci byla až neuvěřitelná. Steiner za ústupky ulehčující život v táborech vyplácel nejen desetitisícové částky v hotovosti, ale také navrhnul a realizoval interiér bytu pro ministra vnitra Alexandra Macha; modernistický domek postavený jako úplatek pro vrchního komisaře židovských táborů Júlia Pečúcha stojí v Ivánce dodnes.
Deportacím Židů ze Slovenska však úplatky již zabránit nemohly. Podplacení vládní úředníci Vašek, Pečúch a Koso schopnému a výkonnému architektu Steinerovi vysvětlovali, že možnost zastavení deportací je již pouze na německé straně a že o věci rozhoduje berater, německý poradce slovenské vlády pro židovskou otázku Dieter Wisliceny. Po marné snaze využít k pokusu o jeho podplacení kolaborující část Ústredně Židov se hlavní spojkou mezi Pracovní skupinou a Wisliceným stal právě uhlazený a německy plynně hovořící Steiner.
Na křiklouna zakřičel O vzniku přátelství mezi Steinerem a Wisliceným koluje mnoho fám a neověřitelných pověstí, od tvrzení, že Steiner se již v Brně stal německým agentem, až po spekulace o Wisliceného oblibě společnosti pohledných mužů. Sám Steiner vzpomíná, jak již při prvním setkání s nebezpečným esesákem nastavil parametry budoucího vztahu: na křičícího Wisliceného zakřičel neméně pohoršeně, že je důležitou osobou vyjednávající s nejvyššími představiteli slovenské vlády, že na takové jednání není zvyklý, a pokud se snad pan berater neumí chovat na úrovni, tak on může klidně odejít. Od toho okamžiku jednali jako rovný s rovným.
Steiner předstíral, že jedná jménem světového židovstva, a že za ukončení německého tlaku na pokračování deportací ze Slovenska nabízí skutečně velké peníze v dolarech. Výsledek prvního setkání s hauptsturmführerem SS shrnuje slovy: „Řekl jsem mu, co chceme, co za to nabízíme, a on na to řekl: dobře.“
Kolik peněz Wisliceny skutečně obdržel a od koho, je dodnes sporné. Nesporné však je, že koncem roku 1942 se deportace Židů ze Slovenska skutečně zastavily - a Pracovní skupina byla přesvědčena, že se tak stalo díky úplatkům Wislicenému.
I když skutečné důvody nepokračování deportací byly pravděpodobně souběhem mnoha faktorů, rabín Weissmandl přesvědčil Steinera, že po úspěchu ve věci deportací ze Slovenska by se jeho přátelství s Wisliceným mělo využít v ještě větší hře: zastavení deportací v celé okupované Evropě. Steiner se vypravil za Wisliceným se šíleným návrhem: za dva až tři miliony dolarů mělo Německo zastavit celý program tzv. konečného řešení židovské otázky, tedy vyvraždění evropských Židů. „Překvapivě jeho reakce byla pouze: Musím se o tom poradit s nadřízenými, s Eichmannem a dalšími. A na příští schůzce mne informoval, že Eichmann proti jeho vyjednávání s námi, tedy se zástupci mezinárodního židovstva, nic nemá. Byl přesvědčen, že ve skutečnosti zastupujeme Ameriku nebo americké židovstvo s nekonečnými zásobami peněz a moci,“ vzpomíná Steiner. Plán Evropa Steiner je dodnes přesvědčen, že celý plán, přezdívaný „Plán Evropa“, byl ve skutečnosti pouze strategickou hrou. A že skutečným praktickým výsledkem měla být záchrana několika tisíc lidí v souvislosti s vyjednáváním, a za částky mnohem menší. Když Pracovní skupina nedokázala sehnat ani zlomek slíbených peněz, Steiner například sdělil Wislicenému, že Amerika nevěří v reálnost německé nabídky a že by jako gesto dobré vůle měl za pár set tisíc zorganizovat transport židovských dětí z Polska do Palestiny. Takový transport Němci skutečně zorganizovali a dopravili do Terezína -ale peníze na úplatek se získat nepodařilo a děti byly nakonec zavražděny v Osvětimi. Renomovaný historik Jehuda Bauer věří, že jednání o Plánu Evropa autorizoval Heinrich Himmler a že německému vedení šlo hlavně o kontakty s Američany. Plán však zcela ztroskotal, protože Pracovní skupina nebyla schopna včas získat peníze.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání Steiner s celou rodinou utíká do Banské Bystrice a po porážce povstání dále do hor. Se ženou a malým synem bloudili zasněženými horami, spojili se s jinými Židy schovávajícími se v lesích, až byli na pokraji smrti zachráněni vesničany z osady Medveďovo u Čierného Balogu.
André Steiner zůstal v Československu až do roku 1948, ale k architektuře se nevrátil. Společně se ženou vedl ozdravovnu pro děti, které přežily koncentrační tábory. Svědčil také v bratislavském procesu s Dieterem Wisliceným.
Po komunistickém převratu s rodinou odlétá na Kubu a dva roky čeká na vstupní vízum do USA. Na Kubě se vrací k architektuře a staví modernistické vily pro představitele Batistova režimu; libí se mu podnebí, do politiky se neplete a místní doutníky mu velmi chutnají. V roce 1950 se rodina stěhuje do USA.
Odstřižený V americké Atlantě se Steiner stal úspěšným urbanistou, je autorem dostaveb dvou tamních univerzit a vyprojektoval celé nové čtvrti. Učil architekturu, mezi jeho žáky byl i Frank Gehry. Na konzervativním americkém jihu se díky svým neotřelým názorům na moderní urbanismus a nesmazatelnému přízvuku stal veřejně známou postavou. V rámci svého nového života za oceánem odmítal komunikovat se starými přáteli, někteří z nich dokonce do poloviny 90. let věřili fámě, že na cestě do USA zahynul.
„Od své minulosti jsem se úplně odstřihnul. Vzpomínání způsobuje jenom problémy,“ vysvětluje Steiner svůj nezájem. Přitom by si v dnešní době mohl užívat statusu hrdiny: jeho kontakty se špičkami Slovenského štátu, umožňující zřízení dílen v koncentračních táborech, zachránily před deportací na smrt nejméně 4000 lidí. „Co bylo, to bylo, dnešek je dnešek,“ říká muž, který se celý život vyhýbal sentimentu a emocím tak, jako se v architektuře bránil ornamentům a preferoval užitnost. Dnes je mu sto let a žije v pečovatelském domě. Pravidelně cvičí, čte, hraje bridž, jen doutníků se již na doporučení lékařů vzdal.
***
Jeho hlavním úkolem byla výstavba koncentračních táborů v Seredi, Novákách a Vyhních - stavba a provoz slovenských koncentráků byly financovány ze židovských zdrojů
André Steiner
Narodil se roku 1908 v Dunajské Stredě, v maďarsky hovořící středostavovské rodině. V letech 1925-1932 vystudoval brněnskou německou techniku. Již za studií se stal příznivcem moderní architektury, dokonce spoluvydával magazín Forum. Jeho projekty zprvu vznikaly v rámci ateliéru Arnošta Wiesnera, později si v Brně otevřel vlastní kancelář. Ta se sice věnovala hlavně tvorbě interiérů, ale i tak můžeme dodnes obdivovat okolo deseti Steinerových předválečných staveb, např. na Kamenném náměstí v Bratislavě či v Čápkově ulici v Brně. Za války na Slovensku zprvu pracoval v ateliéru bratislavského architekta Szonyie, pak v tzv. Ústredni Židov. Po roce 1948 emigroval přes Kubu do USA, kde se stal úspěšným urbanistou.
O autorovi| Martin Šmok, dokumentarista
