Cesta k odškodnění válkou postižených Romů má být snadnější. Ale co ti, kdo už byli odmítnuti?
Nejvyšší správní soud (NSS) se v těchto dnech zastal Romů, kteří se za druhé světové války museli ze strachu z perzekuce ukrývat, a nyní žádali o odškodnění podle zákona (261/2001 Sb.) o poskytnutí jednorázové částky účastníkům národního boje za osvobození.
Soud verdikt zveřejnil v novém čísle sbírky svých klíčových rozhodnutí. Téměř nesplnitelné podmínky Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) by podle soudců NSS neměla požadovat přehnaně mnoho důkazů a svědectví, protože pronásledování Romů je historicky nezpochybnitelná skutečnost. Nepříliš vysoké finanční odškodnění, několik desítek tisíc korun za tři měsíce prokázaného ukrývání, by měla bez větších překážek vyplácet.
Jenže ČSSZ se řídí podle zmíněného zákona, který stanovil mimořádně těžké a téměř nesplnitelné podmínky romským žadatelům o odškodnění. Nutnou a nezbytnou podmínkou pro odškodnění bylo udělení statusu politického vězně, který uděloval ministr obrany rovněž na základě zmíněného zákona. Ačkoliv tuto podmíněnost ministerstvo popíralo, ČSSZ se jí držela jako klíště. Romští žadatelé tedy museli překonávat dvoustupňové administrativní překážky, a to je v českých poměrech záležitost nepřekonatelná. Kdo přiměje úředníky České správy sociálního zabezpečení k tomu, aby respektovali verdikt Nejvyššího správního soudu a byli shovívavější?
Martyrium, které několik tisíc romských žadatelů bylo již nuceno absolvovat, bylo zcela zbytečné a marné.
Řízení je v podstatě již skončeno.
Do počtu romských žadatelů patří i původně slovenští Romové, kteří se mezitím stali českými občany. Ti si prožili v období války martyrium ukrývání před perzekucí Hlinkových gard, vypalování romských osad pro spolupráci s partyzány, nasazování do pracovních táborů a podobně. Zatímco moravské a české Romy čekala jednoznačně jen konečná stanice Osvětim a tam plynové komory. Úniku nebylo. Kdo by v té době podal ruku Cikánovi?
Ze sedmi tisíc žadatelů byly do dnešního dne odškodněny snad jen necelé dvě stovky. Pro negramotné nebo pologramotné žadatele po 60 letech ve věku kolem sedmdesátky bylo nemožné sehnat důkazy o přesném místě a čase ukrývání, když navíc místní kroniky „své“ Romy do záznamů nezahrnovaly.
Jsem o této záležitosti dobře informován, už jen proto, že naše organizace stovkám těchto lidí žádosti vyřizovala, včetně odvolání, a dokonce v několika případech je i zastupovala u krajských soudů formou žalob o prokázání neoprávněnosti negativního rozhodnutí ČSSZ o odškodnění, ovšemže marně. Dokonce i kancelář ombudsmana v této věci intervenovala, marně.
Přilepšení se nedožili Poslanecká sněmovna vyrobila, po kolikáté už, mimořádně špatný zákon, ačkoliv Muzeum romské kultury jako vládou stanovená instituce pro analýzy historie Romů předložilo úplný a vyčerpávající rozbor tohoto období. V jeho závěru bylo konstatování, že jakákoliv žijící bytost romského původu, včetně míšenců a kojenců, neměla šanci na záchranu, pokud se jí nepodařilo ukrýt a uniknout pozornosti nacistických, případně protektorátních institucí. Plně dostačující zákonnou podmínkou mohlo být jedině datum narození do poloviny roku 1942 a prokázání původu. Cokoliv navíc bylo špatně.
Jak nyní odškodnit ty, kteří nárok mají podle soudců NSS a byli již dříve odmítnuti?
Škoda dvakrát pro ty, kteří již stačili zemřít a nedočkali se ani malého přilepšení k životu plnému útrap.
Tento zákon byl mnohými z nás nazýván institucionálním popíráním romského holocaustu. Nejvyšší správní soud nám dal nyní za pravdu.
***
Martyrium, které několik tisíc romských žadatelů bylo již nuceno absolvovat, bylo zcela zbytečné a marné. Řízení je v podstatě již skončeno.
O autorovi| Karel Holomek, e-mail: holomek@srnm.cz Společenství Romů na Moravě
