Podle ní by média neměla publikovat snímky z místa útoku, protože to je traumatizující pro přeživší i pozůstalé. „Naopak portréty obětí jsou důležitým výrazem národní solidarity. Je to symbol – pocta konkrétním lidem i pocta mladému životu, který byl odebrán,“ říká konzultantka pracující v mezinárodních organizacích, které sdílejí zkušenosti v Evropě i v zámoří.
 Sigal Haimovová, izraelská psycholožka. SIGAL HAIMOVOVÁ
|
Lidovky.cz: Co vede lidi k tomu, že stále intenzivně hledají další a další informace o útoku střelce, když je to ještě více stresuje?
Po takové tragédii vnímáte hlavně náhlý chaos. Potřebujete se v něm zorientovat, a proto hledáte informace, abyste získali zpět kontrolu nad tím, co znáte. Váš mozek tu situaci vnímá jako problém, který je nutné rychle vyřešit.
Odmalička se učíme získáváním informací a uspořádáváme si tím svět kolem sebe. Když se stane něco tak neobvyklého, jako je masakr střelce, který zabil mladé lidi, najednou máte mnoho otázek. A proto čtete další a další články nebo posloucháte rozhovory.
Lidovky.cz: Jaký typ informací se vyhledává bezprostředně po nějakém útoku?
Nejdříve lidi zajímá motiv, protože je nepochopitelné, jak se to vůbec mohlo stát. Máte spoustu otázek, a média se snaží na ně odpovědět. Roztáčí se kolo informací, které ale většinou nepřinesou nic zásadního pro komplexní porozumění, proč dotyčný člověk zabíjel anebo podle čeho si vybíral, koho zabije.
Pokud si chcete zachovat mentální zdraví, pak byste měli omezit čtení zpráv, protože čím víc toho čtete, tím víc se trýzníte.
Lidovky.cz: V souvislosti se čtvrteční střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se ozývají také kritici, kteří řeší, zda se tragédii dalo nějak zabránit. Proč tomu tak je?
Od útlého věku se učíme, že když uděláme něco špatného, musíme za to zaplatit. A právě teď je doba, kdy vaše společnost přemýšlí, koho obvinit. Potřebujete najít někoho, kdo za tragédii nese zodpovědnost, aby to nebyl „jen“ ten vrah. Snažíte se přijít na to, jestli se něco nedalo udělat jinak a lépe.
Nyní jste ještě stále v šoku, což potrvá zhruba týden po útoku. Není možné, aby policie okamžitě zjistila, proč se to stalo nebo jaké byly varovné signály. Skutečně potřebují dostatek času, aby to mohli systematicky vyšetřit a až pak to sdělit veřejnosti. Tudíž moje rada zní: dejte odborníkům čas. Teď se opravdu nic nového nedozvíte.
Psychiatr: Odhaduju, že vraždil frustrovaný ubožák. Stále jsme jednou z nejbezpečnějších zemí světa |
Lidovky.cz: Filozofická fakulta vydala prohlášení s výzvou, aby novináři nepublikovali články o obětech, protože tím prohlubují smutek pozůstalých. Fotografie a příběhy se však sdílejí i na sociálních médiích. Jak toto působí na pozůstalé?
Média by měla maximálně respektovat přání jednotlivých příbuzných. Každý truchlí jinak – někdo má potřebu co nejvíc mluvit o tom, že přišel o svého blízkého, jiný chce truchlit o samotě a nepřeje si, aby se někde neustále objevovaly fotografie nebo texty o zesnulém.
Co se týká sociálních sítí, tak bych rozlišovala, kdo příběh zveřejní. Pokud je to rodina nebo přátelé, pak na tom nevidím nic špatného. Obzvlášť mladá generace je zvyklá sdílet i velmi osobní pocity na internetu. Avšak pokud tyto informace dává na sociální sítě někdo, kdo nijak nesouvisí s obětí, pak by si měl uvědomit, že tím může způsobit pozůstalým další trauma.
Minuta po minutě. Jak podle policie probíhal masakr na Filozofické fakultě |
Lidovky.cz: Po útocích 11. září 2001 ve Spojených státech nebo po střelbě v pařížském klubu Bataclan v listopadu 2015 vyšly portréty obětí na titulních stranách novin. Co si myslíte o této formě publicity?
Každá země má trochu jiné způsoby, jak informovat veřejnost. Třeba u nás v Izraeli je tato publicita běžná. Po každém útoku jsou v novinách zveřejňovány fotografie obětí, ale vždy je to po domluvě s pozůstalými. Čeho by se vaše média měla vyvarovat, je zveřejňování jakýchkoliv fotografií nebo videí místa, kde se stal útok – protože takový materiál je traumatizující nejen pro pozůstalé a přeživší, ale celkově pro vaši společnost. Naopak fotografie obětí jsou velmi důležitým výrazem národní solidarity.
Musíte si uvědomit, že tohle není smrt někoho po autonehodě, která se týká jedné nebo dvou rodin. Toto je vražda mladých lidí, kterou velmi silně vnímá celý váš národ. Je to podobné jako například po útoku v červenci 2011 v Norsku na ostrově Utøya, kde útočník zabíjel dospívající. Vaše společnost si do těch mladých projektuje to, že myslí na své děti nebo vnoučata. Ač jste třeba přímo na té fakultě v Praze nikoho neznali, tak tam mohl studovat někdo z vašich známých. Najednou truchlí celý národ a to je i důvod, proč jsou důležité konkrétní fotografie. Je to symbol – pocta konkrétním lidem i pocta mladému životu, který byl odebrán.
Lidovky.cz: Zkusíte odhadnout, jaký bude návrat studentů a studentek na fakultu?
Toto je také velmi individuální. Někteří se budou chtít co nejdřív vrátit k normálnímu životu, a budou se vyhýbat hovorům o tom masakru. Pro jiné bude traumatizující už jen představa, že by měli znovu vstoupit do budovy, kde se stala tato tragédie.
Co ale pokládám za naprosto klíčové, je, aby univerzita zajistila na začátek semestru tým psychologů a dalších expertů, kteří budou k dispozici nejen přímo na fakultě, ale i v jejím bezprostředním okolí. Myslím, že někteří studenti budou potřebovat odborníky, aby je doprovodili ke škole.
Lidovky.cz: Co byste doporučila kolegům nebo spolužákům, jak s přeživšími či pozůstalými komunikovat?
Pokud je to člověk, kterého znáte, tak většinou víte, jak reaguje, když ho něco trápí. Jestli se spíš stáhne do sebe, anebo naopak potřebuje mluvit. Vždy radím, ať se nebojíte zeptat, co by dotyčný v tuto chvíli chtěl. Například: „Vím, že jsi smutný, protože jsi přišel o kamaráda. Můžu ti nějak pomoct? Chceš o tom mluvit? Můžeme jít ven, budu s tebou, ale nemusíme mluvit, pokud nechceš.“ Určitě je dobré naslouchat tomu, co ten konkrétní člověk potřebuje. Když se ho zeptáte, a on odpoví, že neví, pak prostě řekněte „Budu s tebou, jestli potřebuješ.“
Policii před útočníkem měla varovat jeho matka. Měla za to, že chce spáchat sebevraždu |
Lidovky.cz: Ještě něco dalšího, co je třeba zohlednit?
Dejte jim najevo, že je naprosto o. k. nebýt o. k. Možná budou mít pocit, že se nechovají „normálně“, anebo, že „blázní“, ale to je naprosto v pořádku. Lidé se s takovou nenormální situací vyrovnávají odlišně. Každý truchlí jinak. A také každému trvá truchlení jinak dlouho.
Důležité je, abyste přeživší nebo pozůstalé nenechávali v těch prvních dnech a týdnech samotné. Jestli vidíte, že dotyčný člověk několik dnů nekomunikuje, nechce jíst, nemůže spát, pak je vhodné nabídnout profesionální pomoc. Někdo bude natolik smutný, že to povede až k sebevražedným myšlenkám.
Lidovky.cz: Někteří pozůstalí po útoku na bruselském letišti v roce 2016 požádali, aby jim policie ukázala záznam výbuchu bomby a také to, jak pak umírali jejich blízcí. Proč chtěli vidět něco tak bolestného?
Mluvila jsem například s Češkou Zorou Vansteenkiste, které při útoku v Bruselu zahynula švagrová. Na videu viděla, jak její příbuzná umírá desítky minut bez pomoci, protože záchranky přijely příliš pozdě. Ptala jste se, proč je pro ně to video tak důležité?
Zora mi říkala, že pro ni, ale také pro ostatní, kteří o záznam požádali, bylo podstatné, že se tím zastavil neustálý tok myšlenek, kdy si představovali, jak jejich blízký zemřel. Toto je velmi specifická záležitost, kterou určitě nelze vztáhnout na všechny pozůstalé. Většina příbuzných obětí bude chtít informace, ale pro mnohé by bylo zhlédnutí videa příliš traumatizující.
Podstatné je, aby policisté a další profesionálové v České republice sdělili pozůstalým detailní informace o útoku. Pokud bude někdo chtít vidět fotografie či videozáznamy z místa střelby na filozofické fakultě, pak mu dobře vysvětlete, jaká jsou pro a proti, protože když tohle uvidí, pak už to nepůjde „smazat“ z paměti.
Lidovky.cz: Spolupracujete s mezinárodními organizacemi, které pomáhají obětem útoků. Jste také v kontaktu s odborníky v České republice?
Hned poté, co jsem se dozvěděla o střelbě v Praze, jsem kontaktovala právě zmíněnou Zoru, která koordinuje pomoc stovkám přeživších a pozůstalých v Belgii, ale spolupracuje také s experty v Česku. Já i moji kolegové z mezinárodních organizací jsme kdykoliv připraveni sdílet naše dlouholeté zkušenosti s vašimi odborníky. Předpokládám, že v okolí útoku byli také cizinci, kteří se nyní vracejí domů, a budou též potřebovat psychickou podporu. Můžeme je propojit se zástupci organizací v jednotlivých zemích.
