Přirážka tisíc procent Dlouhá léta jsem to tak nějak trpěl. Člověk si prostě zvykne, že v kavárně platí nejen za kávu, ale také za minerálku. Ovšem na začátku léta jsem si skočil s kamarádem po práci na skleničku vína. Bylo krásně, seděli jsme na zahrádce a usrkávali průzračný sylván. „Dáte si také vodu?,“ optala se servírka a my jako staří oslové jenom kývali. Probrali jsme poslední novinky, slíbili si brzkou večeři a požádali o účet.
A tehdy moje osobní číše trpělivosti přetekla. Za skleničku vína jsem zaplatil 26 korun, třetinka vody vyšla na 40. Přitom její nákupní cena činí zhruba čtyři až pět korun. To znamená, že mi ji prodali s přirážkou tisíc procent. Báječné. Tolik by mohla stát na Mount Everestu, ale proč v Praze v Rytířské? A tak jsem si řekl dost.
V celé Evropě je přece naprosto normální, že když člověk chce k jídlu či k vínu obyčejnou vodu, bez mrknutí oka mu ji přinesou. Někde dokonce automaticky. Tak proč mám sakra podporovat tenhle obludný byznys, který je klasickou ukázkou české neúcty k zákazníkovi? Majitel hospody tu není od toho, aby člověku za úplatu posloužil dobrou službou, ale aby z něj co nejrychleji vyždímal balík peněz.
A tak jsem vstoupil do války a začal jsem být drzý. Ano, dám si vodu, ale z kohoutku. Můžete mi prosím natočit sklenici? Nemůžete? A proč nemůžete? Šéf vám to zakázal. A proč vám to zakázal? Ach tak, protože se to nesmí... Ono se to nesmí? A kdo vám to řekl?
Servírky i číšníci bezostyšně lžou. Někteří tvrdí, že vodu z kohoutku nemohou podávat, protože to zakazují hygienické zákony Evropské unie. Spousta zákazníků, kteří vědí, že úředníci v Bruselu přijímají všemožné koniny, se s podobným tvrzením smíří a objednají si balenou vodu. Jenže je to jeden velký nesmysl. Čeští hygienici dosvědčili, že proti podávání čerstvě natočené vody z vodovodního kohoutku v restauraci neexistuje žádný zákaz. Vždyť ze stejné vody dělají kávu nebo čaj, ze stejné vody vaří, případně v ní omývají zeleninu. A stejná voda z kohoutku je běžně rozlévána ve francouzských, italských či řeckých restauracích. Objednáte si večeři, víno a vodu přinesou automaticky.
Začal jsem z restaurací odcházet. Zvedal jsem se uprostřed objednávky, pochopitelně bez kávy a bez oběda. Jenže to nebylo vůbec k ničemu. A tak jsem vymyslel jiný fígl. Nosím si do hospod vodu vlastní. Nejprve slušně požádám, zda by mi nepřinesli vodu z kohoutku, a když odmítnou, začnu pít tu svou. Samozřejmě, že mi nadávají. Prý běžte si tu vodu pít jinam. Ale já jsem tu na kávě, proč bych ji nemohl zapít vodou? No protože jste si ji tu nekoupil. Podívejte se, vedle u stolu kouří a cigarety si tu také nekoupili, tak proč bych já nemohl pít svou vodu?
Na nože ještě nedošlo, ale do některých hospod zřejmě pár let nevkročím. Na druhou stranu jsem už objevil řadu podniků, kde mi vodu přinesou, a také jednu, kde je karafa připravena na stole již předem. Prapor točené vodovodní vody hrdě nese indické fastfoodové bistro Beas v Týnské ulici. Kdo by to byl řekl, že se ve 21. století budeme pohostinnosti učit od Indů.
