O ČEM SE MLUVÍ
Na první pohled slibnou metodu zpomalení klimatické změny představuje včerejší vydání časopisu Science: Oxid uhličitý vznikající při spalování se má „lapat“ a ukládat do podzemí. Profesor geologie Stuart Haszeldine z univerzity v Edinburghu například uvádí, že by metoda označovaná jako CCS (Carbon Capture and Storage – zachytávání a ukládání uhlíku) mohla snížit emise CO2 vznikajícího při výrobě energií až o dvacet procent. Metoda má ale ve vědeckém světě i početné odpůrce.
Jak se takové „lapání“ provádí? Tak například metodou aminové vypírky, kterou v Science přibližuje profesor chemie Gary Rochelle z Texaské univerzity v Austinu. Všechna fosilní paliva obsahují uhlík. Ten při jejich spalování reaguje s atmosférickým kyslíkem a vzniká oxid uhličitý. Amin – zapáchající a ve vyšší koncentraci jedovatá organická sloučenina – při teplotě 40 až 50 stupňů Celsia pohltí oxid uhličitý. K jeho následnému oddělení se využije pára. Takto získaný CO2 se stlačí a míří pod zem.
Vědci by chtěli oxid uhličitý zachytávat hlavně v tepelných elektrárnách. Ty nově postavené by vybavili speciálním separačním zařízení, potrubí by pak CO2 odvádělo do úložiště. Zachytávání oxidu uhličitého ze zplodin a jeho následné ukládání se už testuje, například od loňska v malé experimentální elektrárně Schwarze Pumpe na východě Německa, od letoška ve francouzské elektrárně Lacq.
Sázka na ropné vrty Metody CCS mají ovšem k dokonalosti ještě daleko. Jejich nejzásadnějším problémem je velká energetická náročnost. „Většinou se uvádí, že čistý výkon elektrárny vybavené technologií CCS klesne o dvacet i více procent,“ říká Vít Hladík z České geologické služby, který koordinuje mezinárodní výzkumné projekty zaměřené na CCS. Náklady na tunu zachyceného a uloženého oxidu uhličitého se podle něj pohybují mezi 30 a 90 eury. Tři čtvrtiny z této částky přitom připadají na zachytávání CO2. „Jeho vylepšení tak povede k výraznému zefektivnění celého procesu,“ věří Vít Hladík.
Druhou otázkou je cena emisních povolenek. Pokud by poplatek za vypuštění jedné tuny CO2 do vzduchu přesáhl náklady na její zachycení a uložení, stane se metoda ekonomicky zajímavou.
Vědci se také snaží vytipovat dostatek vhodných úložišť. Nabízejí se například vytěžená ložiska ropy a zemního plynu. „U nich máme k dispozici dostatek geologických dat,“ upozorňuje na jednu z výhod Vít Hladík. Vědci s pomocí těchto údajů nashromážděných během průzkumu a těžby snáze odhalí případná rizika úniku CO2 z podzemní lokality.
Z hlediska rozsahu jsou ovšem mnohem zajímavější porézní horniny hluboko v podzemí, které obsahují slanou vodu – takzvané slané akvifery. K jejich minusům patří menší geologická prozkoumanost. „Provádění průzkumných vrtů do hloubek kolem tisíce metrů je velmi nákladné a investice poměrně riziková,“ podotýká Vít Hladík. Může se totiž ukázat, že se místo pro úložiště nehodí. U nás se vědci s nadějí dívají na středočeské permokarbonské pánve. Táhnou se severně od Prahy, zhruba mezi Žatcem a Mnichovým Hradištěm.
Zachycování a ukládání CO2 má však i své odpůrce. Klimatolog Vít Květoň z Českého hydrometeorologického ústavu ho považuje za nesmyslné. „Měli bychom se zajímat spíše o metan, další skleníkový plyn, který má na změnu klimatu zásadnější vliv než CO2,“ říká Vít Květoň. Upozorňuje také, že je celý ekonomický systém nastaven neekologicky, třeba oblečení používáme jen půl roku. Šetřit se ovšem nikomu nechce.
„Chybný je už základní předpoklad,“ uvádí Miroslav Kutílek, profesor půdní fyziky a pedologie, autor knihy Racionálně o globálním oteplování. Stuart Haszeldine v úvodu své studie v Science píše ve shodě s Mezivládním panelem pro klimatické změny (IPCC), že je oxid uhličitý vzniklý spalováním uhlí, ropy a zemního plynu hlavním faktorem způsobujícím globální oteplování. „Změna klimatu je ale důsledek působení několika faktorů. Jednotlivé procesy jsou vzájemně a pro nás složitě propojeny,“ upozorňuje profesor Kutílek. Kromě skleníkových plynů, jako je vodní pára, metan a nejméně účinný oxid uhličitý, hraje roli změna sluneční aktivity a s ní je spojena proměna intenzity kosmického záření. Vliv mají jemné částice, aerosoly vznášející se v atmosféře, možná i změny mořských proudů, a tím i výměna energie mezi tropickou zónou a polárními oblastmi. A dalo by se pokračovat... Omezením působení jednoho faktoru tedy nemůžeme docílit žádné významné změny v klimatických cyklech.
„V problematice globálního oteplování se prosadila skupinka, která nepřipouští objektivní diskuse a plete si skleníkový efekt, což je vědecky ověřený fakt, s hypotézou o vlivu skleníkových plynů na globální oteplování,“ upozorňuje Miroslav Kutílek. Tato skupina podle něj v zájmu „čistoty odhlasované hypotézy“ nepřipouští jiný pohled, byť důkladně dokumentovaný.
„Realizace podzemních úložišť by jen pustila žilou celosvětové ekonomice,“ varuje profesor Kutílek. Proti tak komplexnímu přírodnímu procesu, jako je změna klimatu, podle něj nemá smysl bojovat.
***
NEPŘEHLÉDNĚTE Příloha Věda&Výzkum o rozsahu čtyř tiskových stran vychází v Lidových novinách každé úterý.
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
