Úterý 10. prosince 2019svátek má Julie 4 °C polojasno Předplatné LN
29. října 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Polapený oxid uhličitý zamíří pod zem. Češi chtějí otestovat, jak funguje hlubinné úložiště v reálu

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy ilustrační snímek | foto: Shutterstock

PRAHA  Kvůli ambici na takzvanou uhlíkovou neutralitu hledá Evropa cesty, jak dostat ze vzduchu vypouštěný oxid uhličitý. Jednou z nadějných možností je uložit ho pod zem. Využitelné je to hlavně pro emise z průmyslu, což Česko potřebuje. Na tomto projektu už pár let dělá Česká geologická služba (ČGS) a teď se chystá ozkoušet, jak by úložiště fungovalo v reálu.

„Zaměřujeme se na menší vytěžené ložisko ropy a plynu, kde by mohlo pilotní úložiště být, aby se otestovala technologie,“ říká pro LN vedoucí projektu Vít Hladík z ČGS. Přípravná fáze je hotová.

Ukládání oxidu uhličitého pod zem se již využívá při těžbě ropy, aby ložiska vydala černého zlata víc. Kontext klimatické změny a potřeba dostat z ovzduší emise přišel až v posledních letech.

Velkých úložišť, kam se vejdou statisíce až milion tun CO2 ročně, je na světě 19; v Evropě dvě, obě v Norsku. S technologií počítá i ministerstvo životního prostředí s tím, že polapený oxid se promění v něco užitečného.

Podle Hladíka zatím Evropa s ukládáním CO2 zaostává.

LN: Zatímco o hlubinném ukládání jaderného odpadu se v poslední době mluví dost, o ukládání CO2 skoro vůbec. Proč to není téma?

Na to je vcelku jednoduchá odpověď. Úložiště jaderného odpadu potřebujeme, protože máme jaderné elektrárny. Úložiště CO2 zdánlivě nepotřebujeme, protože nemáme žádné zařízení, které by ho využilo. Aby to dávalo smysl, museli bychom mít zařízení, které by jej zachytávalo přímo ze zdroje emisí. V poslední době se objevuje i alternativa, že by se CO2 zachytával přímo ze vzduchu.

LN: To už někde funguje?

Existují asi tři firmy, které se tím zabývají. Švýcaři, Kanaďané a Američané. Mají pilotní instalace, avšak není to ve fázi, kdy by CO2 ukládali. Zachytávají ho a využívají na jiné účely, třeba ve sklenících na podporu růstu rostlin. Uvažuje se o jeho použití v potravinářství. Vše okolo toho teprve začíná. Naproti tomu technologický řetězec známý pod zkratkou CCS, kdy se CO2 zachytí a uloží, už funguje; ve světě jsou desítky průmyslových instalací. Těch opravdu velkých, kde se bavíme o emisích CO2 v řádu stovek tisíc až milionů tun ročně, ale není tolik.

Vít Hladík (57)

■ Dlouhodobě se zabývá geologickým ukládáním CO2 a technologií CCS (carbon capture storage), což je řetězec, ve kterém se oxid uhličitý zachytí a uloží.

■ Pracuje jako koordinátor výzkumu geoenergií v České geologické službě.

■ Vystudoval užitou geofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a řízení podnikání na Brno Business School.

■ Česká geologická služba letos slaví sto let od svého založení.

LN: Kde už taková úložiště mají?

Z devatenácti již provozovaných je jich nejvíc v USA a Kanadě. Jedno, zatím poměrně malé, je také v Číně. Dvě v Evropě, obě v Norsku, a pak v Brazílii, Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii, nedávno ho spustili v Austrálii. Spousta dalších zařízení je v různé fázi příprav. Evropa ale zaostává. Přitom když jsme s tím v roce 2003 začínali, byl starý kontinent na špici – věda i výzkum. Dle plánu jsme už měli mít deset až dvanáct velkých zařízení v provozu. Nic z toho se nestalo.

LN: Proč?

Projekty se měly financovat z prodeje emisních povolenek. Když se to chystalo, stála jedna třicet eur za tunu. Kdyby se jich za tuto cenu prodalo plánovaných 300 milionů, byl by z toho velký objem peněz. Jenže během přípravy programu cena jedné povolenky spadla pod tři eura za tunu a peněz bylo najednou strašně málo. Státy, jejichž podpora byla potřeba, se zalekly, a nikdo na to nechtěl dát peníze. Politická podpora a tlak ze strany průmyslu nebyly dostatečně velké.

LN: Mění se to teď?

Díky Pařížské dohodě (podepsána 177 členskými státy v roce 2015 v rámci úmluvy OSN o změně klimatu, jež má omezit emise skleníkových plynů po roce 2020 – pozn. red.) se zvýšil tlak na redukci emisí. Řeší se otázka, zda by Evropa měla být v roce 2050 uhlíkově neutrální, tím pádem se zájem o ukládání CO2 pod zem zase zvedl. Ale kontext je teď nový. Dřív se o tom mluvilo v souvislosti s výrobou elektřiny, s elektrárnami, zejména pak s těmi na uhlí. To je dnes – alespoň na starém kontinentě – passé; elektrárny jsou většinou staré a v dohledné době se zavřou. Ne tak ve světě; v Asii je mají relativně nové a nikdo je hned tak zavírat nebude.

Evropa se teď koncentruje na průmyslové procesy, například na výrobu oceli, železa, cementu či na chemickou výrobu třeba amoniaku a vodíku. To vše produkuje CO2 ve velkém, ale zároveň neexistuje alternativní řešení. Na rozdíl od elektřiny – u té když zavřete uhelnou elektrárnu, postavíte větrníky, solární panely, jaderný blok. Záměr je tedy především dekarbonizovat průmysl a hledá se řešení pro celou průmyslovou oblast, připravují se klastry (místní koncentrace vzájemně propojených firem a institucí v konkrétním oboru – pozn. red.), kde je zdrojů emisí několik velkých a řada menších. Dělá to Rotterdam, tři klastry mají vytipované v Británii, další je třeba u Antverp.

Ukládání CO2 pod zem

LN: Říkal jste, že v souvislosti se změnou klimatu se zájem o ukládání CO2 zvedl. To je první krok, jaké jsou ty další?

Důležitá je intenzita státní podpory. Vždyť i obnovitelné zdroje se rozjely jen díky masivní podpoře. Také solární panely byly zpočátku drahé, ale daly se do nich peníze a vytvořilo prostředí, kde se s nimi dalo podnikat. Tím, že se technologie masově rozvinula, se snížily náklady. V případě zachytávání a ukládání CO2 toto ještě nenastalo. Pokud se to ale podaří rozjet, dojde k tomu.

LN: To ale není všechno, že?

Záleží i na cenách povolenek; teď zase rostou a firmy začínají cítit, že je to pro ně zátěž. Česko je relativně chudý člen EU, firmy tady díky solidaritě dostávají část povolenek zdarma, ten podíl se ale snižuje. V EU rovněž funguje opatření v podobě výjimek, které je reakcí na obavy, že firmy odejdou třeba do Číny. Dostanou úlevy a větší část povolenek neplatí.

Velká ocelárna vyprodukuje ročně i milion tun CO2, za emisní povolenky tak ročně zaplatí až 25 milionů eur... Logicky se tedy začínají zajímat, co by se dalo dělat.

Cena povolenky se musí protnout s křivkou klesajících jednotkových nákladů na tunu zachyceného a uloženého CO2, teprve pak bude „byznys case“.

LN: A co tlak ze strany států?

Ten už samozřejmě existuje. Členské státy EU musely do konce loňského roku předložit plány dekarbonizace do roku 2030, čehož se dá dosáhnout řadou způsobů. Emise se mají snížit asi o čtyřicet procent, pak už zůstanou jen ty zdroje, u kterých lze emise omezit nejhůře. Zároveň se debatuje, že v roce 2050 by se emise měly snížit na nulu. Sice se Česko, Polsko, Estonsko a Maďarsko proti tomu postavily a zablokovaly to, odpor však podle mě nevydrží dlouho a cílem pro rok 2050 bude ta vzpomínaná uhlíková nula. Přesto však zůstanou sektory, u kterých to půjde těžko. To znamená, že se bude hledat řešení, co s dopravou, dodávkami tepla a se zemědělstvím.

LN: Zachytávání a uložení CO2 v těchto uvedených případech není možné?

V případě průmyslu výhodou je, že emise jsou koncentrované v jednom místě. U výroby vodíku nebo čpavku je to téměř ideální, protože odpadní plyn je CO2 v koncentraci 90 až 95 procent. U elektráren je to horší, u uhelné to je koncentrace třeba 12 procent. U plynové ještě méně, ale pořád to jsou jednotky procent. Zatímco když jede auto, produkuje CO2 z výfuku, což je malý zdroj. Oxid uhličitý se dostane do atmosféry, kde je koncentrace 415 částic z milionu, což je koncentrace titěrná. Separovat ze vzduchu se sice dá, jenže tím, že jde o tak malou koncentraci, je to složitější a samozřejmě dražší.

LN: Vypovídá postoj Česka a dalších zemí k nulovému bezuhlíkovému cíli také o jejich přístupu vybudovat úložiště pro CO2?

Ne až tak úplně. Technologie zachycení a uložení tady nehraje významnější roli. My sice máme v politice ochrany klimatu zpracovaný scénář na zachytávání a ukládání, ale je nesmyslný, protože počítá s obří kapacitou uhelných elektráren vybavených CCS, což je nereálné. Nejsme tak daleko, že bychom se zabývali využitím pro průmysl.

LN: Ale stát se o to zajímá, že?

Zajímá, ministerstvu pro životní prostředí i resortu průmyslu dáváme podklady, výsledky našeho výzkumu a jsme s nimi v pravidelném kontaktu. Ale zatím to není technologie, jež by měla prioritu.

LN: Co se tedy v Česku v souvislosti s ukládáním CO2 děje?

Pracuje se na tom zhruba patnáct let. Začali jsme mapováním úložného potenciálu, zhodnotili jsme geologii, vytipovali vhodné oblasti a posuzovali tamní struktury. Teď se snažíme o přípravu pilotního úložiště, s tím jsme začali v projektu, který skončil před dvěma lety a byl financován z Norských fondů. Máme za sebou první etapu. Teď čekáme na nové kolo Norských fondů s nadějí, že budeme moci pokračovat.

LN: Vše se odvíjí od peněz, že?

Levné to není. Hloubka takového úložiště je osm set metrů a víc. Když chcete do takové hloubky udělat jen vrt, jsou to náklady třeba čtyřicet milionů korun. Přesahuje to rámec klasického výzkumného projektu, kde je rozpočet tři až pět milionů. Vrt potřebujeme, abychom dostali informace o struktuře, k tomu pak musíte udělat nějaké výzkumné práce.

LN: Lze k tomu využít průzkum, který se dělá kvůli úložišti jaderného odpadu?

O tom, zda se dají využít zkušenosti z obou výzkumů, se diskutuje dlouho. Úložiště jaderného odpadu ale chceme v Česku vybudovat v tvrdých krystalických horninách, zatímco úložiště CO2 musí být v sedimentech, v pískovcích a podobně. Je to úplně jiný typ horniny, takže to bohužel využít nejde.

LN: Je v Česku vhodná lokalita?

Z mapování potenciálu víme, že máme vhodné oblasti i vhodné lokality, kde by úložiště mohlo být. Teď chystáme to pilotní úložiště, přičemž pilotní znamená, že jde o projekt řádově desetkrát menší než ten, který je vhodný k průmyslovému využití.

Jsou vytipovány i struktury, kde by mohlo být větší úložiště průmyslového rozsahu. Vychází to tak, že bychom u nás mohli mít jednotky velkých úložišť.

LN: Kdy by pilot mohl být?

To právě záleží na těch zmíněných fondech. Měli jsme scénář, že v roce 2020, ale to už je teď nereálné. Při troše optimismu by to mohlo být v roce 2025. Naskýtají se určité možnosti využít i peníze z EU, ale to zase musíte soutěžit ve velké konkurenci. Je v tom zatím hodně neznámých.

LN: Jak dlouho trvá vybudovat velké úložiště CO2? Jsou to desítky let jako u jaderného úložiště?

Tolik času potřeba není. V případě vytěženého ložiska už je znalost geologie dobrá, zkoumalo se tam, těžilo, ledacos se ví. U nás jsou však ložiska bohužel malá. Takže se spíš hledají hlubinné struktury, jež obsahují slanou vodu. Znalost je v tomto případě malá. V některých místech je třeba vrt, který se udělal jako součást naftového průzkumu; zjistilo se, že tam nic není a šlo se pryč. K vybudování úložiště je potřeba minimálně šest let, přičemž do toho nepočítám čas na získání všech možných povolení.

LN: Jen v Česku se lidskou činností ročně uvolní do ovzduší 127 milionů tun CO2, celosvětově pak 30 miliard tun. Dočetla jsem se, že ukládáním CO2 by se dala uložit asi pětina z množství, o které se emise mají snížit. Je to řešení, které by pomohlo radikálně?

Ta čísla se samozřejmě mění. V nynějším scénáři, který má pomoci udržet nárůst teploty do konce tisíciletí do dvou stupňů, je to asi čtrnáct procent. U dalšího scénáře, který se zaměřuje na to, aby se teplota zvýšila jen o jeden a půl stupně, a ne více, je přínos ukládání poměrně velký. Je to technologie, která může pomoci, a troufám si říct, že dokonce musí.

Celosvětová kapacita úložišť CO2 je obrovská, ale technologie se vyvíjí pomaleji, než by měla. Má-li mít takové úložiště nějaký význam z hlediska klimatu, pak musí mít kapacitu v milionech tun. Pomalý rozvoj technologie je příčinou, že se její podíl ve scénářích snižování emisí nezvyšuje.

LN: V případě jaderného odpadu si každá země buduje své úložiště, CO2 bychom mohli odvážet jinam?

Lze předpokládat, že by se CO2 z Německa mohl ukládat třeba v Norsku, mimo pevninu, pod mořským dnem. Norové připravují projekt na národní úrovni, potenciál úložiště je ale velký, takže ostatním evropským zemím nabízejí, že by „jejich“ CO2 za příslušný obnos uložili. Úložiště mají pod mořem a je možnost tam CO2 odvést potrubím nebo pomocí tankerů. Norsko je jasný lídr v Evropě. První úložiště tam funguje od roku 1996. Technologie je tam ve všech směrech, včetně vědy a výzkumu, podporovaná.

Eliška Nová

Autor

Eliška Nováeliska.nova@lidovky.czČlánky
Premium

Osudové jídlo: genetická odolnost je důležitější než trendy ve stravování

MUDr. Josef Jonáš je lékař působící v některých oblastech alternativní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bílé jedy, maso a pšenice. Potraviny, které jsou součástí našeho běžného jídelníčku, procházejí revolucí. Během...

Premium

Kdo bojuje – vyhrává. Blogerka porazila rakovinu, teď je nemoc zpět

Jana Ryšánková z Přerova se pustila do boje se smrtelnou chorobou, aby se jí... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V pátém měsíci těhotenství se dozvěděla, že má rakovinu. V průběhu léčení si Jana Ryšánková založila blog „Kdo bojuje –...

Premium

Chybí mi u nás výchova k práci. A vůle nechat lidi dělat, říká Pohlreich

Zdeněk Pohlreich v kuchyni své restaurace Divinis oceňované opakovaně... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chod jeho restaurací už na něm nestojí, může se víc věnovat rodině, vlastnímu vydavatelství i sobě. Udržuje se v...