Takže to selhání politiky je spíš iluze než realita. Politika byla taková, jak ji nadefinoval volič v roce 2006. Dokud bude politika reflektovat vůli voliče, bude to dobré. Dramatické, a mnohdy i doslova nechutné scény z minulého roku vedly, doufejme, u těch osvícenějších politiků (jsou-li tací) k „tušení reality“. Sklonek roku byl ve znamení propadu osobní popularity šéfů dvou nejvýznamnějších politických stran – jaká by to musela být větší rána do jejich kotrb, aby se jim rozjiskřilo? A v této souvislosti pozitivní je i vzestup alternativní strany TOP 09. Třebaže je personálně staronová (s akcentem na „staro“ a ne „nová“), daří se jí prodávat naději. To je politikův artikl, hlavně před volbami. A že řádově deset procent voličů přijímá její program „potu, krve a slz“, to je dobrá zpráva roku 2009.
Evropský mindrák Český potížista je prý pro smích, i tohle jsme četli ve steré obměně. Pád vlády, zosnovaný dvojicí Paroubek–Klaus uprostřed předsednictví unie, a Klausovy veletoče kolem podpisu Lisabonské smlouvy hodně zatěžují robinsonskou černou misku vah. Jenže se ukázalo, že si nás Evropa nenamazala za trest na chleba. Žádná hlava nepadla. Společnost svobodně diskutuje a názory se štěpí. Osa mezi centralismem a decentralismem, to je odvěká osa politického myšlení a bylo by špatné a nepřirozené, kdyby se nevytvořila i v téhle kauze. Oba pohledy mají své opodstatnění a bylo by velmi špatné, kdyby jeden zahladil ten druhý. Kdekdo vyčítá prezidentovi, že svým vystupováním škodí dobrému jménu naší země. Jenže svět už je takový, že neviditelnost je mnohem horší než viditelnost. Navíc to, co jeden pokládá za chybu a ostudu, ten druhý třeba i obdivuje a chválí. Vždyť i ta „Evropa“, vůči níž se jedni vymezují kriticky a druzí (například já) by se chtěli přiblížit, není jednolitý útvar, monolit postojů a názorů. Zvenčí jsme upoutali pozornost a uvnitř upevnili poznání, že „Evropa“ je kauza jako každá jiná, že to není nic mytického, že se na to dá hodit vajíčko a vyvěsit Entropa.
Role krize Ekonomický propad samozřejmě patří na misku černou. Ale nezkrachovali jsme, tohle konstatování by Robinson dal na misku bílou. Mráz krize přišel zvenčí a odjinud přichází i obleva. Statečně a racionálně se zachoval soukromý sektor, který šel cestou racionalizace a mnohdy drastických úspor. Státní aparát, věren své povaze, šel cestou opačnou, ale jinak to asi nemůže být, je to útvar parazitní, nikoli hodnototvorný. Přežili jsme v podstatě ve zdraví. Nicméně zde bych asi nejobtížněji hledal kamínky pro zatížení bílé misky. Zdroj krize je návyk žití na dluh. A ničím jiným než dalšími obludnými dluhy nebyla krize zažehnána – tedy jen na čas. Je to jev obecný, žádná česká specialita. A že se podařilo uniknout z pasti dalšího ekonomického zatížení a že ideologicky laděná konference o klimatu v Kodani ztroskotala, že hned tak nebudeme poroučet větru dešti, to je nejlepší zpráva, kterou rok 2009 přinesl.
***
Selhání politiky je spíš iluze než realita. Politika byla taková, jak ji nadefinoval volič ve volbách v roce 2006.
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel
