Polský prozaik Miroslaw Nahacz se narodil v roce 1984 v polském Gladyšově v Nízkých Beskydech. Jako jedna z mála rodin ze vsi neměli Nahaczovi pole, a tak měl MirosBaw odmalička čas na čtení. Knihy si chodil půjčovat k Andrzeji Stasiukovi do sousedního Volovce a právě Stasiuk, známý prozaik a nakladatel, rozpoznal Nahaczův talent.
Když mladík přinesl první rukopis, nebyl prý spisovatel nejdřív nijak nadšený, protože nakladatelství Czarne, které vede spolu s manželkou, je jimi zahlceno. Alespoň že to nejsou verše, povzdychl si prý tehdy nad prózou sotva plnoletého kluka, než se ponořil do čtení. Co následovalo, je jako z pohádky. Stasiuk volá Nahaczovi s nadšením jen dvě hodiny poté a druhý den mu nabízí smlouvu na vydání jeho prvotiny.
Generace trip Když Nahaczův debut Osmdesát čtyři v roce 2003 vyšel, Polsko mělo postaráno o literární senzaci. Autorův portrét generace narozené jako on v roce 1984, pro niž je komunismus dávno pasé a syntetický trip jediný vzrušující výlet, zaujal kritiku především jazykově. Nahacz byl přirovnáván k Burroughsovi a strhujícím tokem hovorové mluvy zase k Dorotě Maslowské, Nahaczově pozdější spolužačce. Nahacz a MasBowská spolu s Agniezskou Drotkiewiczovou z téhož ročníku varšavské kulturologie se v Polsku vzápětí etablovali jako čelní představitelé nejmladší spisovatelské generace.
Během čtyř let po vydání debutu Osmdesát čtyři napsal Nahacz další tři romány. V Bombelovi překračuje roli generačního mluvčího a prostřednictvím vnitřního monologu představuje šedesátiletého alkoholika z vesnické zastávky autobusu. Předobrazem mu bylo několik důvěrně známých pijanů z rodného Gladyšova.
Román Čáp a Lola, jenž u nás právě v překladu Barbory Gregorové vydává nakladatelství Dybbuk, je svědectvím o psaní jako povznášejícím i nebezpečném drogovém opojení, kdy jediným záchytným bodem je vztah k milované osobě (kniha je věnována Nahaczově dlouholeté přítelkyni Aně).
Poslední román, ne zcela dokončená divoká sci-fi Neobyčejná dobrodružství Roberta Robura, vyšel v roce 2009 už posmrtně. Miroslaw Nahacz se dva roky předtím oběsil ve sklepě domu ve Varšavě, kde bydlel.
Knihy, cigára a píšťaly Když jsem se s Mirkem poprvé setkala, měl román Čáp a Lola téměř dopsaný, pracoval na posledních opravách. V pokojíku utopeném v cigaretové mlze, z níž jako píšťaly varhan trčela řádka flašek s alkoholem, seděl za stolem kluk s výraznou jizvou nad rtem. Jeho veřejné čtení si pamatuji dodnes. Nervózně potahoval z cigarety, sebejistý se cítil jen v polštině a ve chvíli, když přišla řeč na literaturu. O možnosti jiné životní cesty se Miroslaw Nahacz nikdy nezmínil.
Ač byl Nahacz představitelem mladých polských trendy literátů, co místo usrkávání kávy paří po klubech a v literatuře se vyznají stejně jako v hip hopu, psaní pro něj nebyla postmoderní hra se čtenářem, odkazy či sebou samým. V tom byl stará škola. Pamatuji se, jak při jedné z debat zapochyboval, zda lze vůbec trvale vydržet to neustálé psychické vypětí, strachy a nejistotu, která k psaní patří. Tehdy jsme se nad vyhlídkou „kariéry“ spisovatele dali společně do smíchu. Možná už tehdy se někde za Mirkovým hlasitým chechotem šklebil umrlec.
Zatímco Nahaczova vrstevnice Dorota Maslowská je v Čechách poměrně známá prostřednictvím vynikajících překladů Barbory Gregorové, na Miroslawa Nahacze jsme si museli počkat až do letoška. Jeho napojení na současnou českou literaturu je přitom pozoruhodné. Mezi motty Nahaczova románu Čáp a Lola je úryvek ze Sestry Jáchyma Topola, k jehož další knize napsal Mirek předmluvu, přičemž také udržoval přátelství s dalšími českými literáty. Jen proto si ale naši pozornost nezaslouží.
Svět, co se zdá Čáp a Lola je totiž především zvláštní syntézou starého a nového. Ač autorem halucinační prózy, jsou Nahaczovy hodnoty ve své podstatě bolestně tradiční. Hlavní hrdina vyprávění v první osobě putuje světy na hranici snů a skutečnosti nikoli jako experimentátor, ale jako Odysseus, který touží po návratu domů. Dobrodruhem jako by byl proti své vůli. Nahaczův jazyk rozkývaný jako paluba Odysseovy lodi nás unáší do míst, kde vzduch vydává zvuky, prostor se roztahuje a čtverhranné místnosti mají jen tři kouty. Čáp tu z knih vaří měniče času a Lola má tělo pokryté háčky, jež se při milování zachytávají o kůži.
Jednoho podzimního dne roku 2005 zazvonil telefon. Byl to Mirek Nahacz a byl v Praze. Přijel si pro sako, které mi v létě zapůjčil, a v ruce držel polské vydání románu Čáp a Lola. Na obálce je muž, který drží knihu s obrázkem muže, který drží v ruce knihu s obrázkem muže, který drží v ruce knihu. Svět se nám zdá a MirosBaw Nahacz nám ukazuje, jak moc.
***
Generace 1984
Miroslaw Nahacz „Skutečnost dostala chuť se vypovídat a vybrala si k tomu Nahacze, který souhlasil s tím, že ji vyslechne a zapíše. Ano, Miroslaw Nahacz je vyvoleným. To člověk zkrátka slyší. Něčemu takovému se nelze naučit, protože není od koho...“ píše o Nahaczovi vynikající polský spisovatel Andrzej Stasiuk. Miroslaw Nahacz se oběsil ve Varšavě 24. července 2007 ve 23 letech.
