Některé evropské země jsou bývalé koloniální mocnosti s muslimskými državami v severní Africe, jiné jsou bývalé koloniální mocnosti s muslimskými državami v tisíce kilometrů vzdálené jihovýchodní Asii. Jiné země nikdy žádnou islámskou půdu nekolonizovaly. Různorodá je i politika, kterou jednotlivé země vůči přistěhovalcům uplatňují. Někde usoudili, že co nejhladší cesta k občanství usnadní jejich integraci, jinde bylo pro ně až donedávna prakticky nemožné občanství získat. Někde jim zakazují nosit burky, jinde by je to ani nenapadlo.
Jenže veškerá různorodost kupodivu všude neochvějně vede ke stejným problémům: muslimští přistěhovalci se víc než příslušníci jiných etnik ghettizují, konzumují sociální dávky, výrazně se podílejí na nárůstu kriminality a nesou s sebou nebezpečí terorismu.
Švédsko patří v Evropě k zemím s nejliberálnější politikou vůči přistěhovalcům a k nejnáruživějším vyznavačům multikulturalismu. Rovněž je hrdé na svou neutralitu a diplomatickou vstřícnost k zemím třetího světa. Po útocích 11. září 2001 napsal největší švédský deník Aftonbladet, že útočníci nebyli nepřátelé Švédska, nýbrž jen „amerického imperialismu“, což je „největší masový vrah současnosti“. Dánsko, které po roce 2001 zpřísnilo imigraci, viděli mírumilovní, vstřícní Švédi jako odstrašující příklad. Teď se tedy dočkali svého teroristy, který je nenávidí autenticky, po švédsku. Jen zdánlivě paradoxně se v zářijových volbách dostala do parlamentu extrémní Demokratická strana, agitující proti přistěhovalcům - protože vždy, když establishment tabuizuje nějaké reálné palčivé téma, jediný, kdo se ho může chopit, jsou extremisté. A tím tématem je, že problém není v západních zemích, ale v muslimech.
