Zatímco Norsko má jenom jedno jediné město osázené průmyslovými CCTV kamerami a Německo jich má třicet, v Británii nakupující a chodce sledují kamery v 500 městech. A letos v dubnu ministryně vnitra Jacqui Smith navrhla, aby byla zavedena databáze, která by monitorovala elektronickou komunikaci. Každý náš e-mail, každý náš telefonní hovor, každou naši textovku. Nakonec z toho sešlo, ale ministryně alespoň prosadila, aby telefonní a internetové firmy tyto záznamy uchovávaly.
Daňové poplatníky to bude stát dvě miliardy liber.
Současná britská policejní databáze obsahuje DNA vzorky jednoho milionu lidí, včetně sto tisíc dětí, z nichž naprostá většina se žádného zločinu ani přestupku nedopustila. Často byli jen jeho svědky.
V srpnu pak vláda oznámila, že chce dát do 20 000 sociálně problémových rodin na 24 hodin denně kamery přímo do bytů, aby zjistila, zda se v nich děti správně učí, správně jedí a jdou včas spát, zatímco jejich rodičům má dohled pomáhat v boji proti alkoholu a drogám.
Kam se to Británie řítí? A proč zrovna Británie tatíčka Churchilla? Odpověď možná spadá do 70. let, kdy byli Londýňané terorizováni výbuchy organizovanými členy IRA. Bezradná vláda tehdy vydala nařízení, aby majitelé obchodů uchovávali nahrané kazety z průmyslových kamer. Možnost zpětně dohledat inkriminované záběry pak často přispěla k polapení teroristů. Když pak padla železná opona, spolu s dychtivými turisty se na populární Oxford Street vyvalilo moře lapků. V zemi, kde dodnes stojí za to jít se zeptat, jestli někdo nevrátil vaši dvacetilibrovku, kterou jste ztratili v supermarketu (protože s největší pravděpodobností ji nálezce poctivě vrátí!), najednou nešlo projít hlavní londýnskou třídou bez toho, že by vás okradli. Policie zamořila Oxford Street kamerami a do pár měsíců bylo po kapsářích.
Když v roce 2005 – po brutálním útoku v centru Londýna – američtí bezpečnostní experti sledovali anglické složky v akci, museli jen závistivě žasnout. Teroristé byli sice mrtví, ale ze záznamů svých nestydatě hustě rozmístěných CCTV kamer Angličané dokázali identifikovat tváře muslimských fanatiků, způsob, jakým přenášeli bomby, a dokonce mohli potvrdit fakt, že byli viditelně oholeni, tedy rituálně připraveni ke krvavé sebevraždě ve jménu Alláha. To, že o pár týdnů později bomba umístěná teroristy na frekventovaném místě nevybuchla, pak nebyla náhoda.
Aktivista a spisovatel Henry Porter se rád nechává slyšet, že pokud s tím něco neuděláme, naše generace bude po mnoha staletích v britské historii první, která svým následovníkům předá nesvobodnější společnost, než byla ta, kterou jsme zdědili. Bojím se, že pro většinu občanů zvýšení pravděpodobnosti, že dorazí do práce a zpátky domů v bezpečí, je něco, za co jsou připraveni zaplatit ztrátou soukromí. Pro britskou veřejnost dnes není téma to, zda je na každém kroku sledována, ale jak velká část rozpočtu na to padne.
Představa, že byrokrat nebo policista může mít volný přístup ke všem mým soukromým materiálům mi samozřejmě vadí. Ale utěšuju se, že nás jsou desítky milionů. A tudíž nejenom v době krize je nemyslitelné, aby všechny ty sbírané informace někdo vyhodnotil, a to natolik detailně, že by měly znepokojovat i občana, který se právě nezabývá sestavováním bomb.
Skloňování Securitas nebo Stasi v souvislosti s Británií dnešních dní je velmi efektní a autorům těchto výroků zajistí automatickou pozornost médií. Jenom mi, drahý Timothy, vrtá hlavou, zdali kdy rumunský nebo východoněmecký diktátor musel regulovat udělování víz tak jako dnes vláda v Londýně, protože zájemci z celého světa se předháněli, aby získali pas a právo obývat jejich nesvobodné republiky.
autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
***
Rodná zem George Orwella zachází ve sledování občanů podivuhodně daleko. Ale je tohle nová totalita?
***
anastázie harrisová, autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
