Jak se liší nynější návštěva Billa Clintona od té v roce 1994?
Nedají se srovnávat. Bill Clinton už není prezident Spojených států, přesto je mu samozřejmě prokazována nejvyšší úcta, má nejvyšší stupeň ochrany a tak dál. Hlavně postavení naší země vůči Spojeným státům bylo tehdy úplně jiné, my jsme tehdy byli žadatelé o členství v Severoatlantické alianci. Bill Clinton byl velmi vstřícný vůči našim, řekněme, přáním, touhám a požadavkům.
Díky své ministryni zahraničí Madeleine Albrightové, která se narodila v Čechách, rozuměl problematice střední Evropy více než ostatní američtí politikové. V USA panoval v té době silný izolacionismus, to znamená snaha neangažovat se někde v zámoří kvůli nějakému Česku, Polsku nebo Slovensku. Bill Clinton pod vlivem Václava Havla začal přesvědčovat americkou veřejnost, že pokud NATO neobsadí prostor střední Evropy svými členy, tak ho dříve či později obsadí Rusko.
To bylo velmi silným argumentem, protože to už znamenalo i bezpečnost Spojených států, a proto v lednu v roce 94 prezident Clinton přijížděl s iniciativou, kterou nazval Partnership for Peace (Partnerství pro mír) a byl to takový předstupeň našeho členství v atlantické alianci.
Bill Clinton v Redutě zahrál na saxofon, který dostal darem od tehdejšího prezidenta Václava Havla.
Jak vzpomínáte na večer v jazzovém klubu Reduta před 30 lety?
Řekl bych, že složení účastníků bylo tehdy zajímavější, byli tam lidé z disentu, členové vlády, což v neděli bylo také. Ta atmosféra ale byla úplně jiná, protože tehdy to bylo krátce po revoluci. Je třeba si uvědomit, že my, kteří jsme se zúčastnili tehdy, jsme prožili celé své životy v tom zadrátovaném Československu s totalitním režimem, kdy jsme nemohli říkat, co jsme chtěli, cestovat, kam jsme chtěli.
A najednou jsme seděli v jazzovém klubu s prezidentem Spojených států, o kterém jsme leda tak četli v novinách nějaké ošklivosti, ten člověk hraje na saxofon a my jsme u toho. Tenkrát jsme všichni byli neuvěřitelně a hluboce dojati, měli jsme slzy v očích, protože něco takového jsme si za celý život nedokázali představit a najednou se to stalo. Vypadalo to jako absolutní zázrak.
V neděli se Bill Clinton do Reduty opět podíval a vy jste tam byl také. Bylo to jiné než tenkrát?
Nyní to bylo vzpomínkové shromáždění. Z účastníků, kteří tam byli tenkrát před těmi 30 lety, jsem napočítal tři: Michal Žantovský (bývalý velvyslanec ČR v USA, Izraeli a Velké Británii, pozn. red.), Alexandr Vondra (europoslanec a místopředseda ODS , pozn. red.) a já.
Atmosféra nebyla tak hluboce dojemná jako tenkrát, my jsme tehdy nevěřili svým očím, že se něco takového může stát. Nyní už to bylo takové milé vzpomínání a setkání s jedním z nejvýznamnějších amerických politiků. Všichni si toho nesmírně vážili, ale už tu nemohlo být takovéto porevoluční vzrušení, které jsme prožívali tenkrát.
Také nezahrál na saxofon, že?
Samozřejmě, že nemůže hrát, kam přijde. Ale narážky na to byly, saxofonistka Kateřina Janečková, která tam v neděli večer hrála, Clintonovi nabízela svůj saxofon.
Ale to bylo tehdy naprosto něco výjimečného, prezident Havel nechal vyrobit speciální saxofon v Amati Kraslice a ten mu tam předal na pódiu. Clinton prostě neměl vyhnutí, musel ho vyzkoušet. Fantasticky zahrál skladby Summer Time a My Funny Valentine.
Mluvili jste spolu?
Ano, krátce jsme se pozdravili. Přišly ale desítky lidí a nebyl prostor na velké rozhovory. Takže jsem se mu jen představil, protože bylo jasné, že si mě nemůže za ta léta pamatovat, i když jsme se setkávali několikrát do roka v Americe nebo na summitech NATO či OSN. Clinton je osobně neuvěřitelně charismatický, gentleman a skvělý společník.
Vídávali jsme se tehdy relativně často, protože Clinton s Václavem Havlem a Madeleine Albrightovou byli velmi dobří přátelé. Ve Washingtonu jsme vždy naplánovali večeři v domově Madeleine Albrightové v Georgetownu. Sice jsem na těch večeřích nebyl, byly privátní, ale viděli jsme se s Billem Clintonem nesčetněkrát.
Místo, kde v pražském klubu Reduta seděl Bill Clinton při setkání s Václavem Havlem 11. ledna 1994.
Clinton v neděli na Havla vzpomínal.
Bylo na něm vidět, že se vnitřní souznění s Václavem Havlem za léta nevytratilo. Přišlo mi, že byl dojat, měl Havla upřímně rád. Náš bývalý prezident zase věděl, že je Clinton jeho oddaným přítelem a klíčem k zabezpečení naší budoucnosti a bezpečnosti v Alianci. Pouto mezi nimi bylo nesmírně silné.
Vzpomínám si, že jsme s Havlem za ním jednou letěli do USA. Věděli jsme, že Clinton miluje obrazy rakouského malíře Gustava Klimta. Nám se podařilo koupit kravatu s obrázkem Klimtova obrazu Polibek. Takové kravaty jsou spíše legrácka, tak mu ji prezident Havel mu ji věnoval jako dar. Když jsme pak za rok opět přiletěli do Bílého domu, ve dveřích nás Clinton vítal s tou kravatou na sobě.
Bylo neobvyklé, že Havel v roce 1994 vytáhl Clintona na pivo ke Zlatému tygrovi?
Ano, a to bylo něco absolutně šíleného. Když se taková státní návštěva plánuje, většinou probíhá večeře na Pražském hradě a potom šup do postele, protože je další den náročný program. Václav Havel ale přišel s návrhem, že by po večeři vzal Clintona do nějaké typické pražské hospody a že bychom pak ještě mohli jít do Reduty, kde by zahrál na saxofon.
Když jsme kontaktovali americkou stranu, tak nám řekli, že to je úplně vyloučené. Měli problém i s tím, jak by v úzké Husově ulici zajistili bezpečnost amerického prezidenta. Jenže neznali Václava Havla, který byl tak tvrdohlavý, že nakonec návštěvu pivnice i Reduty prosadil.
Clintonovi jsme museli zaručit, že se žádný záznam z Reduty nedostane na veřejnost, protože mu pár dní předtím zemřela matka a americká veřejnost by mu hraní na saxofon v pražském klubu neodpustila. Clinton váhavě souhlasil, ale nakonec toho nelitoval, protože ten večer byl nádherný. Sám teď v neděli vyprávěl, jak to pro něj bylo povznášející.
Ale veřejnost ví, že Clinton v Redutě na saxofon hrál.
Prozradím vám ještě jednu pikantní historku. Poté, co jsme se večer dojatí rozešli, mi ve tři hodiny ráno zazvonil telefon. Volal mi kamarád z Německa, že Clinton večer hrál v jazzovém klubu na saxofon. Ptal jsem se ho, jak to ví. Odvysílala to totiž německá televize ZDF.
Ukázalo se, že někdo ze zvukové kabiny natočil část Clintonova vystoupení a ještě v noci to prodal německé televizi. Naštěstí tím, že to bylo pozdě nad ránem, tak ta nahrávka zapadla. Ale já měl pár bezesných nocí, protože jsem slíbil Clintonovi, že se to nikdo nedozví.
Jak vypadalo plánování Clintonovy návštěvy?
Všichni jsme byli velmi nervózní, nejvíce Václav Havel, protože musel vést s Clintonem jednání, a nebyli jsme si jistí, jak to dopadne. Velká výhoda je, když si státníci sednou, protože pak se mohou domluvit přímo, neposílat si vzkazy přes ministerstvo zahraničí a nepředvolávat si velvyslance.
Amerika vůči nám a dalším východoevropským postkomunistickým zemím měla přirozeně samozřejmě velkou nedůvěru a bylo na Václavu Havlovi, aby USA a Clintona přesvědčil, že je dobré, abychom vstoupili do NATO. Bylo to náročné z hlediska protokolárního, bezpečnostního i politického.
Zároveň si nedovedete představit, jak jsme se těšili. Byl to sen. Nejen, že jsme viděli amerického prezidenta, pozdravili ho a prohodili pár slov, ale pak jsme prožili pivo u Zlatého Tygra a Redutu. To je nezapomenutelný zážitek.
Jaká tehdy byla bezpečnostní opatření?
Americký prezident je nejvýznamnější muž na této planetě, má neustále vedle sebe kufřík, který může zahájit jadernou válku. Takový člověk pochopitelně musí být chráněn těmi nejdokonalejšími možnými prostředky. Takže v okamžiku, kdy Bill Clinton byl na Pražském hradě na večeři nebo na jednání, na kontrole se podílela i americká tajná služba.
Sice podle diplomatických pravidel za bezpečnost návštěvy zodpovídá vždycky hostitelský stát, tedy naše Ochranná služba Policie ČR, kteří o něj pečují a ručí za jeho bezpečnost, ale má s sebou stále své příslušníky tajných služeb.
Je nějaký rozdíl mezi opatřeními americké a české ochranné služby?
Pamatuji si, že jsme jednou šli s Clintonem do jazzového klubu ve Washingtonu, to nás pozval na oplátku za Redutu. Dvě hodiny předtím ulici, ve které ten klub byl, uzavřeli, přijelo tam 10 pancéřových aut, ze kterých vyskákalo nespočet příslušníků, kteří kontrolovali každého, kdo chtěl vstoupit.
Naše je spíše decentnější, nenápadná. Když potkáte prezidenta Pavla, téměř si jeho ochranky nevšimnete, pokud tomu nebudete věnovat speciální pozornost. Jednou mi volal na Hrad nějaký pán a stěžoval si, že Havla vůbec nehlídáme, protože ho potkal na Karlově mostě a šel úplně sám. To jsem šel kluky z ochranky pochválit.
