Všem Čechům, kteří si odpracovali své, by stát garantoval minimální důchod. Ten by se hradil ze státního rozpočtu. A celé sociální odvody by se promítly do zásluhové složky. Dnes je systém financovaný výhradně ze sociálního pojištění, stát ho dokrmuje z eráru, jen když se ocitne v deficitu. „Aktuálně je důchodový systém v přebytku, ale v minulých letech, kdy v něm peníze chyběly, se to stejně dofinancovávalo z obecných daní.
Nebylo to přehledné a bylo by dobře vnést do systému přehlednost a nový zdroj financování,“ sdělila LN. Průběžný pilíř by stál na výkonu ekonomiky. Tím by se odclonily hrozby související s rostoucím počtem seniorů. Zároveň by se zvýraznil motivační efekt pro pracující: čím víc by si vydělal, tím víc by se mu započetlo do zásluhové složky. Na takových parametrech stojí starobní zajištění například v Nizozemsku či Irsku.
Maláčová začíná o své „důchodové adaptaci“ jednat s koaličním partnerem, hnutím ANO. Lze předpokládat, že největší střet se případně odehraje nad tím, který daňový výnos vázat na financování minimální zaručené penze. Ve světě to bývají daně z příjmů, ale to ministryně odmítá. Nový zdroj by měl dle ní plynout ze zdanění zisku a kapitálu.
Typově třeba ze sektorové daně, kterou ANO zatím odmítá, či digitální daně, na níž už je vládní shoda. „Otázka finanční udržitelnosti důchodového systému je otázka přerozdělování. Je spravedlivé, aby 80 procent příjmů v rozpočtu šlo ze spotřeby a práce? Neměli by pomáhat spíš ti velcí?“ říká.
Rozdělení na zaručený důchod, o který plně pečuje stát z daňových výnosů v eráru, a pojistný důchod patří k tradičním sociálnědemokratickým řešením, po kterých levice ve světě volá nebo sahá, je-li u moci. V praxi se to pak liší v tom, kdo všechno má na solidární rovný důchod nárok – někde stačí, aby to byl rezident, někde musí mít odsloužen předepsaný počet let v práci, jinak se výměra krátí. Různá je i výše takového starobního zajištění.
Austrálie dává 60 procent příjmového mediánu, na Novém Zélandu je to padesát procent. Britové mají komplikovanou strukturu starobního zajištění, nicméně lze říci, že státní důchod činí 25 procent průměrné celostátní mzdy, takže se zdůrazňuje důležitost pojistné – čili zásluhové – složky.
Prezident Zeman podepsal zákon o zvýšení důchodů. Vzrostou o 900 korun měsíčně |
Tuzemská vláda hnutí ANO a sociální demokracie si už vyjasnila, že těžištěm tu nadále zůstane průběžný první pilíř. Stojí na tom, že stávající pracující vydělávají na penze aktuálních důchodců a doufají, že bude dost budoucích daňových poplatníků, kteří systém nakrmí zase pro ně. Tohle mentální i věcné břemeno by se v modelu, k němuž směřuje ministryně Maláčová, zmírnilo, notabene když by krmičem solidární rovné penze byly ve značné míře zdaněné zisky velkých firem.
O placení sociálního odvodu, zatím jediného zdroje prvního pilíře, se dělí pracovník a firma, pro niž pracuje, a to ve výši 6,5 procenta a 24,8 procenta (je v tom i nemocenské pojištění). Kdyby se měnila role odvodů v rámci oddělení rovného a zásluhového důchodu, je dost možné, že by se měnily i sazby. Takové detaily ale vyplynou na povrch až v avizovaném prosinci.
Děti jako benefit
Před patnácti lety, kdy se revizí penzijního systému zaobírala takzvaná Bezděkova komise, sociální demokraté už s podobným principem koketovali.
Počítali i s pomyslnými individuálními účty, kde by každý pojištěnec průběžně viděl, s čím bude muset vyjít, až se stane penzistou. Nešlo o faktické oddělení důchodových účtů, natožpak o založení několika milionů podúčtů – byl to hlavně popularizační a motivační nástroj. Zdejší penzijní systém byl na financování ze státního rozpočtu neboli obecných daní postaven do roku 1993. Pak reforma zavedla důchodové pojištění, později se počítalo, že se penzijní účet skutečně fyzicky oddělí a bude mít vlastní správu. K tomu nikdy nedošlo, i když premiér Andrej Babiš (ANO) pro tu myšlenku projevuje sympatie.
Stejně jako pro někdejší návrh Jiřího Rusnoka, expremiéra a nyní guvernéra České národní banky, kde se výše sociálního odvodu diferencuje podle počtu vychovaných dětí. Maximální výhody plynou těm, kdo dodají do systému tři čtyři daňové poplatníky. S úvahami ministryně práce se to nevylučuje, podporu rodin přes výši sazby sociálního pojištění lze klidně integrovat do duality rovné a pojistné penze.
Vedle toho se nadále počítá s existencí třetího pilíře, doplňkového spoření. O to pečují soukromé fondy, stát přihazuje příspěvek. V reálu to ale moc efektivní není, protože zhodnocení takových úspor horko těžko pokryje inflaci. To by se v rámci chystané změny Maláčové mělo rovněž napravit.
Zmizelý druhý pilíř
S reformou důchodů je zatím ta potíž, že se všichni političtí aktéři shodnou, že je jí nevyhnutelně potřeba, ale do krve se pohádají a kategoricky se liší, jak to udělat.
Nejdál se dostala vláda Petra Nečase (ODS), která v roce 2012 přes třeskutý odpor tehdy levicového hegemona ČSSD protlačila zavedení druhého pilíře. Část peněz se vyvedla z průběžného „průtokáče“, přihodil se státní příspěvek a společně se to zhodnocovalo u speciálních fondů. Když se sociální demokraté úvodem roku 2014 chopili Strakovy akademie, jako jednu z prvních věcí učinili to, co celou dobu avizovali – druhý pilíř zrušili.
Zájem o něj byl mizivý, v čemž svou roli hrálo i neustálé oranžové avizování. Od té doby se dělají drobné a dílčí úpravy, na kterých se vláda s opozicí svede dohodnout. Gros v tom tvoří mimořádné přilepšování k penzi.
