O co šlo? Jednalo se o dnes polozapomenutý pokus, který měl po předpokládaném rozpadu Rakouska-Uherska sdružit dvanáct většinou středoevropských národů. Unie sice vznikla, fungovala ovšem pouhých pár dní. Pak ji zahubily vzedmuté nacionální vášně a vzájemné spory jejích národů.
LN přetiskují pozvánku, kterou Masaryk poslal 31. října 1918 své podporovatelce a mecenášce Lillian D. Waldové. „Drahá paní: Demokratická středoevropská unie složená ze zástupců dvanácti utlačených národností... si považuje za čest sejít se na večeři 6. listopadu (1918) v půl osmé večer v hotelu Plaza,“ stojí na pozvánce, kterou Masaryk poslal Waldové 31. října 1918 jako prezident unie.
Pozvánka je dnes uložena na Kolumbijské univerzitě v USA. LN ji k použití poskytl hudební historik Ladislav Řezníček. Unie v čele s Masarykem vznikla 3. října 1918 a jen o měsíc později se rozpadla.
Největší akcí unie se stal její kongres, který probíhal 23. až 26. říjnem v Síni nezávislosti v pensylvánské Filadelfii. Do čela unie se postavil Masaryk a slavný polský klavírista a politik Ignacy Jan Paderewski.
Duší unie ovšem nebyl Masaryk, Paderewski ani jiný Středoevropan, ale kupodivu americký sociolog Herbert A. Miller. Ten se o sdružení středoevropských národů pokoušel minimálně od jara 1918 a po založení unie se stal jejím výkonným ředitelem.
„Věříme, že naše ideály a cíle by měly své úsilí o zajištění vlastní svobody sjednotit k prosazování společného prospěchu, pokud tato jednota bude přispívat k míru a prospěchu nezávislosti,“ cituje historik Tomáš Zahradníček ve své knize z Prohlášení společných cílů nezávislých středoevropských národů. Prohlášení, podepsanému během kongresu perem namáčeným v kalamáři, který posloužil už před 142 lety při tvoření Deklarace nezávislosti USA, se dostalo v USA široké publicity.
Tvrdé spory ještě před založením unie
Americké noviny halasně oslavovaly vznik bratrské federace středoevropských národů. Realita ovšem byla jiná a unie vydržela fungovat jen zhruba měsíc. Ještě před jejím založením ji limitovaly tvrdé spory mezi představiteli jednotlivých národů. Navíc kromě Masaryka a Paderewského v jejím vedení neseděli vrcholní představitelé národů. A od začátku nebylo jasné ani to, jak těsně mají zúčastněné národy spolupracovat - tedy zjednodušeně řečeno nakolik má jít o federativní státní útvar a nakolik jen o mezivládní organizaci spolupracujících států.
Unie měla především zkoordinovat plány středoevropských národů tak, aby na očekávané mírové konferenci dokázaly obhájit své zájmy. Teprve v druhém plánu se měla stát i základem pro poválečné uspořádání. Sám prezident unie Masaryk byl k vytvoření široké federace dost skeptický. Svědčí o tom další důležitý dokument unie - Souhrn zásad Demokratické středoevropské unie, který napsal právě Masaryk. Podle něho nešlo čekat velkou federaci všech zúčastněných, ale spíš několik spolupracujících bloků. „Je promýšlena balkánská federace, těsný svazek Čechoslováků a Poláků a další podobné unie,“ psal v říjnu 1918 Masaryk.
Dnes, poté co byla střední Evropa svědkem řady sporů mezi jednotlivými národy, vypadá možnost dlouhodobého a harmonického fungování unie zcela nereálně. Stačí jen vyjmenovat všechny její členy. Základ tvořili Čechoslováci a Poláci. K nim se přidali zástupci Jihoslovanů, Ukrajinců, uherských Rusínů (později Zakarpatská Ukrajina), Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků, Albánců. Na poslední chvíli přibyl i podpis zástupců Arménů a sionistických aktivistů z Palestiny.
Národnostní řeže také unii v listopadu 1918 definitivně pohřbily. Už 1. listopadu se totiž do sebe kvůli Lvovu pustili Poláci a Ukrajinci. Poláci hned nato z unie vystoupili a organizace se z této rány již nevzpamatovala. Masaryka sice ještě unie pověřila, aby v Paříži založil její pobočku. Neexistují ovšem žádné důkazy, že by tak učinil.
Dějiny běžely jinak a Masaryka v jeho nepřítomnosti zvolilo 14. listopadu 1918 Revoluční národní shromáždění československým prezidentem. Domů se vrátil až 21. prosince. Oslavy jeho příjezdu byly velkolepé a na unii si tehdy již nikdo nevzpomněl.
LN přetiskují pozvánku, kterou Masaryk poslal 31. října 1918 své podporovatelce a mecenášce Lillian D. Waldové. „Drahá paní: Demokratická středoevropská unie složená ze zástupců dvanácti utlačených národností... si považuje za čest sejít se na večeři 6. listopadu (1918) v půl osmé večer v hotelu Plaza,“ stojí na pozvánce, kterou Masaryk poslal Waldové 31. října 1918 jako prezident unie.
Pozvánka je dnes uložena na Kolumbijské univerzitě v USA. LN ji k použití poskytl hudební historik Ladislav Řezníček. Unie v čele s Masarykem vznikla 3. října 1918 a jen o měsíc později se rozpadla.
Největší akcí unie se stal její kongres, který probíhal 23. až 26. říjnem v Síni nezávislosti v pensylvánské Filadelfii. Do čela unie se postavil Masaryk a slavný polský klavírista a politik Ignacy Jan Paderewski.
Duší unie ovšem nebyl Masaryk, Paderewski ani jiný Středoevropan, ale kupodivu americký sociolog Herbert A. Miller. Ten se o sdružení středoevropských národů pokoušel minimálně od jara 1918 a po založení unie se stal jejím výkonným ředitelem.
„Věříme, že naše ideály a cíle by měly své úsilí o zajištění vlastní svobody sjednotit k prosazování společného prospěchu, pokud tato jednota bude přispívat k míru a prospěchu nezávislosti,“ cituje historik Tomáš Zahradníček ve své knize z Prohlášení společných cílů nezávislých středoevropských národů. Prohlášení, podepsanému během kongresu perem namáčeným v kalamáři, který posloužil už před 142 lety při tvoření Deklarace nezávislosti USA, se dostalo v USA široké publicity.
Tvrdé spory ještě před založením unie
Americké noviny halasně oslavovaly vznik bratrské federace středoevropských národů. Realita ovšem byla jiná a unie vydržela fungovat jen zhruba měsíc. Ještě před jejím založením ji limitovaly tvrdé spory mezi představiteli jednotlivých národů. Navíc kromě Masaryka a Paderewského v jejím vedení neseděli vrcholní představitelé národů. A od začátku nebylo jasné ani to, jak těsně mají zúčastněné národy spolupracovat - tedy zjednodušeně řečeno nakolik má jít o federativní státní útvar a nakolik jen o mezivládní organizaci spolupracujících států.
Unie měla především zkoordinovat plány středoevropských národů tak, aby na očekávané mírové konferenci dokázaly obhájit své zájmy. Teprve v druhém plánu se měla stát i základem pro poválečné uspořádání. Sám prezident unie Masaryk byl k vytvoření široké federace dost skeptický. Svědčí o tom další důležitý dokument unie - Souhrn zásad Demokratické středoevropské unie, který napsal právě Masaryk. Podle něho nešlo čekat velkou federaci všech zúčastněných, ale spíš několik spolupracujících bloků. „Je promýšlena balkánská federace, těsný svazek Čechoslováků a Poláků a další podobné unie,“ psal v říjnu 1918 Masaryk.
Dnes, poté co byla střední Evropa svědkem řady sporů mezi jednotlivými národy, vypadá možnost dlouhodobého a harmonického fungování unie zcela nereálně. Stačí jen vyjmenovat všechny její členy. Základ tvořili Čechoslováci a Poláci. K nim se přidali zástupci Jihoslovanů, Ukrajinců, uherských Rusínů (později Zakarpatská Ukrajina), Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků, Albánců. Na poslední chvíli přibyl i podpis zástupců Arménů a sionistických aktivistů z Palestiny.
Národnostní řeže také unii v listopadu 1918 definitivně pohřbily. Už 1. listopadu se totiž do sebe kvůli Lvovu pustili Poláci a Ukrajinci. Poláci hned nato z unie vystoupili a organizace se z této rány již nevzpamatovala. Masaryka sice ještě unie pověřila, aby v Paříži založil její pobočku. Neexistují ovšem žádné důkazy, že by tak učinil.
Dějiny běžely jinak a Masaryka v jeho nepřítomnosti zvolilo 14. listopadu 1918 Revoluční národní shromáždění československým prezidentem. Domů se vrátil až 21. prosince. Oslavy jeho příjezdu byly velkolepé a na unii si tehdy již nikdo nevzpomněl.
