Hned několik postav románu Za úplňku je těžce zasaženo tím, že své poslední setkání s blízkým člověkem za poslední vůbec nepovažovaly: „...nevšímáte si toho, co se děje každý den, a nevíte, kdy ve chvíli, kdy říkáte na shledanou, se loučíte navždy.“
Hlavním hrdinou románu je postarší inspektor vyšetřující vraždu devítileté Fátimy. Antonio Munoz Molina však v tomto ~ díle z roku 1997 také projevil velkou schopnost napsat ženské postavy, a proto není divu, že za něj získal francouzskou Prix Femina pro zahraniční román. Autorovi se nevyhýbají ani další ocenění. Největší úspěch dosud zaznamenal román Zima v Lisabonu (1987), jímž si vysloužil Národní cenu i Cenu kritiky. O hlavních hrdinech tohoto komplikovaného milostného příběhu se mimo jiné praví: „Nemohli spolu zůstat, protože každý z nich byl přesvědčen, že si nezaslouží toho druhého.“ Antonio Munoz Molina (* 1956) se narodil v Úbedě. V Madridu studoval žurnalistiku a v Granadě dějiny umění. Nejprve se věnoval novinářské práci, z níž také vzešly dva knižní svazky: Městský Robinson (1984) a Deník z Nautila (1985). Jako romanopisec pak debutoval knihou Beatus Ille (1986). Od té doby vydal více než deset dalších titulů, mezi nimi i román Beltenebros (1989), který se odehrává ve frankistickém Španělsku a pojednává o vraždě na objednávku: „Přišel jsem do Madridu, abych zabil muže, kterého jsem nikdy předtím neviděl.“ Tato próza se společně s knihou Za úplňku, právě přeloženou do češtiny, dočkala i filmového zpracování.
Zítra musí odevzdat ruční práci Román Za úplňku začíná větou: „Ve dne i v noci chodil po městě a hledal něčí pohled.“ Což je vzhledem k celku díla vstup poměrně razantní, neboť dále Antonio Munoz Molina navíjí lano příběhu až uhrančivě ladnými pohyby. Jeho vyprávění plyne v dlouhých, podmanivých souvětích. Však má také román více než čtyři sta stran. Není to ale na krimi příběh příliš? Je jeho zápletka tak košatá a obdivuhodně vystavěná?
V provinčním městě někdo v parku zavraždil holčičku Fátimu, motiv byl evidentně sexuální. Inspektor tedy začíná pátrat – a podle úvodní věty se zdá, že k vyšetřování přistupuje s notným patosem. Kdo však aspoň občas sleduje televizní detektivky, začne se obávat, aby román nesklouzl do nepřijatelné banality zabalené jako příběh boje dobra se zlem.
Klišé se postupně opravdu naplňují. Fátimin otec si velmi vyčítá, že byl tak klidný, když se dcerka nevracela z drobné pochůzky do papírnictví. Sama Fátima je pak líčena jako vzorná žačka: „Byla z těch dětí, které pošlou něco koupit a ony pevně svírají mince v dlani, a když pak v krámě zaplatí, má mince v sobě teplo lidské kůže: na to se paní z papírnictví pamatovala, na pětisetpesetovou minci, kterou jí holčička dala, vlahý a trochu zpocený kov, vysvětlila jí, že musí zítra odevzdat ruční práci, a rozloučila se, se stejně vážným a dobromyslným tónem jako jindy...“
Ale to by ještě ušlechtilosti a soucitu nebylo dost. A tak do hry vstupuje také Fátimina učitelka Susana Greyová. Ta se inspektorovi svěří: „Víte, proč kolikrát nemůžu usnout? Musím myslet na to, že kdybych jim nezadala tu ruční práci, nebyla by po smrti.“ Inspektor žije sám, neboť jeho žena je dlouhodobě hospitalizována v sanatoriu. Susana Greyová žije sama, neboť manžel od ní odešel nedlouho poté, co jejich svazek začal, a již dospívající syn se nedávno přestěhoval k otci. A když dva žijí osaměle, mohli by se dát dohromady, to by přece bylo pěkné, a v detektivkách se to tak stává, že se i osamělý inspektor, který se snaží vše podřizovat své práci, nakonec zamiluje. Rozkošný květ, který umí sugestivně vyprávět o tom, jak nedokázal odolávat manželově psychickému nátlaku, vyláká starého jezevce z nory.
Věčný zápach rybiny K hodnocení románu Za úplňku ale naštěstí takovéto ironické poznámky není potřeba. Ať už si Antonio Munoz Molina poměrně chudou zápletku vybral záměrně, či naopak tato zápletka byla jen nutným zlem při ponoru do hlubin lidské duše, výsledek je vynikající. Román by dokonce mohl vzorově demonstrovat, že nezáleží ani tak na příběhu jako na jeho podání. Ostatně Antonio Munoz Molina se čtenářem nehraje ani hru na tajemství. S Fátiminým vrahem se v románu setkáváme daleko dřív než sám inspektor.
Ani postava vraha, reprezentující zlo, není konstruována nijak originálně: mladík frustrovaný menšími než malými rozměry svého penisu, za což sklidil v době vojákování nemálo posměchu. Kvůli otcovu onemocnění musel zanechat studií a začít pracovat. Prodává ryby, od nichž věčně páchne. Jedináček, který si netroufá na dospělé ženy. A navíc jako by se mu práce pletla se „sexuálním životem“, jako by si žábry a rybí tlamy pletl s vagínami a ústy holčiček. Je to typický outsider, který v životě neuspěl, což se bohužel „vyrovnává“ zločinem a následným zbabělým sváděním svého činu na jiné: „...opil jsem se a měsíc mi napovídal podivné věci.“ Stalin jako papež Přestože se román odehrává v nejmenovaném provinčním městě, jeho zasazení do Španělska odvodíme nejen od autorovy národnosti. V příběhu Antonia Munoze Moliny totiž hraje svou nezastupitelnou roli historie. Inspektorův otec byl za Frankova režimu vězněn, a tak se jeho syn dostal do církevního internátu, „jelikož jeho matka je bez prostředků a pro nemoc práce neschopná, a otec si odpykává výše uvedený trest“. Tyto „španělské ingredience“ známe z poslední doby třeba z Almodóvarovy Špatné výchovy či z česky vydaných knih: Ještěrčích ocásků Juana Marsého nebo Stínu větru Carlose Ruize Zafóna.
V internátu také vzniklo inspektorovo přátelství s páterem Ordunou, který je rovněž outsiderem – málokdo chodí na jeho mše, protože býval „rudým knězem“. A inspektor? Ten po studiích začal pracovat u policie, tedy v aparátu, který perzekvoval jak jeho otce, tak pátera Ordunu... Přesto neváhá být kritický: „Vy jste vždycky hledali zrádce a odpadlíky, lidi, které byste mohli vyobcovat... Kněží i strana. Otec považoval Stalina, Fidela Castra a Ho Či Mina za stejně neomylné jako vy papeže.“
Inspektor si však jinak na minulost a na vzpomínání nepotrpí. Z mnoha důvodů se mu vzpomínat nechce. Dětství šťastné neměl, poté pracoval u frankistické policie, nyní se nechal přeložit po čtrnácti letech služby v Bilbau, kde byl neustále vystaven útokům baskických teroristů.
Zdá se tedy, že vyšetřování případu zavražděné Fátimy a milostné vzplanutí k Susaně Greyové je pro něj oázou v poušti neblahé minulosti a tíživé budoucnosti. I proto se zřejmě inspektor věnuje případu Fátiminy vraždy s takovou důkladností – odsouvá tím řešení svých problémů. I proto se nebrání lásce k Susaně Greyové – překrývá tak ztrouchnivělé manželství. A také tuší, že musí využít prostor, který se mu nakrátko otevřel díky pobytu jeho ženy v sanatoriu.
Patrně to vůči inspektorově manželce není morální, ale nejen smrt, ani láska si nevybírá. Inspektor je tedy nakonec velmi uvěřitelnou postavou – nejednoznačnou. Snad i proto, že ví, že říkáme-li „na shledanou“, ještě tím nezabráníme možnosti, že se loučíme navždy. Ostatně životy všech postav románu Antonia Munoze Moliny jsou jedno velké provizorium. Jako měsíc v úplňku.
KNIHA TÝDNE
Antonio Munoz Molina Přeložil Vladimír Medek. V edici Transatlantika vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2008, 424 strany.
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
