Lidovky.cz: Problematika nepřetržité přítomnosti rodiče u dítěte v případě hospitalizace se řeší dlouhodobě, zákonná úprava také existuje dlouho. Vy osobně se tématu věnujete z pozice vymahatelnosti práva. Proč?
V mnoha oblastech máme slušně nastavenou legislativu, ale reálné uskutečňování práva pak vypadá jinak. Sama jsem máma a mám dvě menší děti. S tématem přítomnosti rodičů u nemocných dětí jsem se setkávala často ve svém okolí. Rodič přitom není návštěva. Bohužel jsme dodnes částečně poznamenáni socialistickým nastavením systému ústavní péče a do jisté míry jsme zapomněli na to, že rodič patří k dítěti. Téma je ale daleko širší, nejde pouze o děti.
Nejen děti mají mít vedle sebe v nemocnici blízké. I seniorům se má dopřát blízkost rodiny, když ji potřebují |
Lidovky.cz: O koho ještě?
Leckomu se určitě děje to, že potřebuje některého ze svých stárnoucích rodičů či prarodičů doprovodit k lékaři či případně dotyčný musí být hospitalizován. Starší lidé mohou být dezorientovaní a je často zapotřebí, aby měli po boku osobu blízkou. U dětí a jejich zákonných zástupců se řeší ona nepřetržitá přítomnost, u ostatních pak obecně úprava o osobě blízké. Ta se týká každého, kdo chce někoho podpořit a povzbudit.
Ačkoliv nejde přímo o toto, podobný princip můžeme sledovat i v hraničních případech mezi životem a smrtí, kdy někteří záchranáři říkají, že již raději nechávají při resuscitaci osoby blízké u toho, pokud sami chtějí, protože pak ta rodina vidí, že ten záchranářský tým udělal vše, co mohl. Pokud situace nedopadne dobře, tak se s tím pozůstalí lépe vyrovnávají.
Ve školkách chybí 20 tisíc míst. „Leckde to 20 let zanedbávali,“ říká poslankyně Richterová |
Lidovky.cz: Jaké jsou výhody toho, že je u dítěte v nemocnici přítomen rodič?
V rámci vztahu rodič-dítě je přítomnost extrémně důležitá. Malé děti se plně spoléhají na svého „dospěláka“. A náhle nevědí, proč jsou samy. Není jim dobře, ať už je sužuje cokoliv, a do toho jsou navíc zoufalé z toho, že je maminka a tatínek opustili. Nechápou, že rodič třeba spí někde za rohem na ubytovně. Chci podotknout, že nejde vždy výhradně o matku, ale může jít často i o otce - třeba v případech, kdy doma zůstává maminka s druhým kojeným dítětem. Přitom ve většině případů jsou zákonnými zástupci oba rodiče a oba tedy spadají pod zmíněné ustanovení zákona - a mají nárok zůstat s dítětem.
Na Západě se již hodně dbá na to, aby byla možnost k posteli hospitalizovaného pro rodiče přidat lůžko či alespoň jednoduché rozkládací křeslo. Narušená důvěra je totiž významným stresorem. Děti se například lépe hojí, pokud nejsou ve stresu - spousta těchto věcí je vědecky doložená.
Lidovky.cz: Jsou ještě nějaké další obdobné situace?
Třeba vstup do anestezie. Kupříkladu operace mandlí, to je velmi běžný zákrok a asi každý si dokáže představit, že je potřeba dítě takzvaně uspat. Naprostá většina rodičů si u svých dětí přeje, aby mohli svého potomka předat takzvaně z náruče do náruče. Chtějí být při tom, když jejich dítě začíná usínat. Vědecky opět víme, že je to mnohem lepší pro samotné dítě, které není tolik ve stresu. Podobné je to pak opět i u probouzení z anestezie. Víme, že určitě existují limity tohoto přístupu – například když rodič nesplní nějaký jasný požadavek, například že se bude k personálu chovat slušně, nesmí být ničím intoxikovaný, ale to jsou naprosté základy.
Když zákony v nemocnicích neplatí. Stát musí přijít s nařízením, které ale neplatí všude |
Lidovky.cz: Čím je dítě menší, tím je toto, co jste nyní popsala, důležitější. Rozumím tomu správně?
Ano, přesně tak, ale i starší dítě potřebuje péči rodiče. Ta hranice kdy už dítě situaci zvládne samo nelze přesně určit. Někdy to je v pohodě pro desetileté dítě a naopak i patnáctiletý puberťák může mámu potřebovat. Bavíme se zde samozřejmě i o novorozencích. Lze pozorovat značné rozdíly u vývoje pásma neuronů v mozku mezi dětmi, které byly v nepřetržitém kontaktu s matkou, a těmi, které byly od matky – případně v dnešní době i od otce – odděleny. Viděli jsme na kulatém stole, že ten rozdíl je zhruba dvojnásobný ve prospěch těch, které odňaty nebyly. A nemusí jít jen o primární poporodní bonding (z ang. připoutání, propojení, pozn.red.), ale důležité je i následné mazlení, hlazení a kojení. Zkrátka vše, co novorozenec potřebuje. Dříve se nevědělo, jak velké to má dopady, dnes je ale již zřejmé, že oddělení od matky je velmi neblahé.
Speciální kategorií jsou pak děti z dětských domovů či z pěstounské péče, které v některých případech mohou být obzvlášť traumatizované a potřebují speciální přístup. Jako příklad bych uvedla příběh roční hospitalizace malého chlapečka, který reálně nikoho neměl a předávaly si ho různé nemocnice. Byl nakrmený a přebalený, ale nikdo se mu nevěnoval. Byl úplně sám a náš systém si s tím vůbec nedokázal poradit. Vzhledem ke zdravotním potížím hrozně zaostával. Nakonec se až díky zmedializování celého případu a díky pozorné paní, která si ho všimla, podařilo najít pěstounskou rodinu, která byla ve stejném kraji – dokonce deklarovala, že přijme dítě s postižením – a systém vše schválil. Ale nebýt této iniciativy, tak úřady pouze zavíraly oči a rodině by nejspíš dítě do péče nesvěřili.
Lidovky.cz: Hovořila jste o tom, jak to chodí na Západě. Jaké jsou aktuální možnosti v naší republice?
Přístup, o kterém jsem hovořila, je mnohde možný i u nás. Leckde jsou vstřícní. Když nemají volné lůžko, tak alespoň umožní rodiči sedět vedle na židli. Na semináři, který jsem pořádala ve Sněmovně, představovala dobrou praxi například vrchní sestra Ivana Mikulenková z Nemocnice Havířov, kde mají s pobyty rodičů mnohaletou zkušenost. Rodiče tam motivují, aby v nemocnici zůstávali, i když oni samotní o této možnosti třeba ani nevědí. Právě zahraniční zkušenost je pro mnohé zdravotníky klíčová. Když jinde viděli, že s přítomností rodičů se počítá zcela automaticky, při návratu do Česka přinesli i tuto praxi.
Chci zdůraznit, že si plně uvědomuji, že existují specializované provozy. Jsou pracoviště, kde je opravdu potřeba možnost poskytnutí vedlejšího lůžka či jen oné stoličky, která může v určitých situacích překážet, pečlivě zvažovat. Jsou to ale velmi specifické a výjimečné situace a nesmí docházet k plošnému nařízení o omezení nebo zákazu vstupu rodiče.
I proto jsme ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví přichystali metodiku, která má sjednotit výklad zákona, ukázat, jak situace řešit a jaký by měl být standard. Primárním cílem je hájit právo dítěte, čímž zajistíme, aby děti co nejlépe prospívaly. To je jednoznačně ve veřejném zájmu.
Lidovky.cz: Právě u onoho „kulatého stolu“ ve Sněmovně zmiňoval ředitel Fakultní nemocnice v Motole Miloslav Ludvík, že oni zde již mají přímo místnost, kde se mohou rodiče vyspat. Jsou tedy ale spíše výjimkou nežli pravidlem?
Na tomto setkání, které jsem s kolegyní ve Sněmovně pořádala, toto velmi zřetelně zaznělo v příběhu blogerky Terezy Salte, která byla ochotna sdílet svůj příběh veřejně, proto ji tedy i takto jmenuji. Její maličký chlapeček podstupoval onkologickou léčbu a poté potřeboval i chirurgický zákrok. Na onkologické dětské jednotce intenzivní péče (JIP) byl přístup dle popisu paní Salte vzorový. Nejenom skvělá lékařská péče, ale právě i lidský přístup včetně možnosti zůstat s dítětem přes noc. Chlapeček byl v klidu a plně kojený – vše probíhalo, jak mělo.
Pak ale přišla operace a pobyt na dětské JIP chirurgického oddělení. Dvě noci tam ji a jejího manžela nenechali být a ačkoliv s prosbou nechali personálu číslo s tím, že spí venku na parkovišti v automobilu a kdyby cokoliv, tak je mají kontaktovat, nikdo se jim neozval. Třetí den viděli, že dítě je ve velkém stresu a kvůli tomu oko nezamhouří, byť přes den předtím běžně třeba dvakrát spalo. Až po opakovaném apelu rodičů na to, že mají právo na přítomnost u syna, bylo mamince umožněno zůstat. A přitom JIP chirurgického oddělení byla jen o jedno patro jinde, než ta předchozí JIP, kde nebyl se společnou hospitalizací žádný problém.
„Nezměníme svět jednou metodikou. Podílíme se ale takto na postupném vývoji k lepšímu.“
Olga Richterová
Co tím chci říci: V rámci jednoho právnického subjektu, konkrétně motolské nemocnice, jsou rozdílné přístupy na jednotlivých odděleních. Vidíme to i na zdravotnických statistikách. Na jednom oddělení se zkrátka předává dobrá praxe, na jiném ne. Jde spíše o jakýsi zvyk. U dětí, které bojují o život, bych čekala, že ochota bude ta největší možná. Někdy existují obavy, že rodiče budou personálu takříkajíc koukat pod prsty a přílišně je hlídat. Zde je ale dobré si uvědomit, že primárním zájmem rodičů není někoho šmírovat či kritizovat, ale naopak pomáhat s péčí o své dítě.
Lidovky.cz: Není právě toto nejčastější výtka směrem k rodičům? Není to tak, že neochotu způsobuje právě to, že personál nechce být zbytečně úkolován? Jak se zajistí, aby ta míra volnosti nebyla příliš extenzivní?
Zkušenosti z oddělení, kde funguje přítomnost rodičů, jsou takové, že naprostá většina lidí je slušná a mají zájem pomoci s tím, aby jejich dítě mohlo co nejdříve odejít do domácího prostředí.
Mně hodně z toho setkání utkvělo v hlavě to, že pakliže se takto obrazně řečeno otevírají dveře daného oddělení a rodiče se stávají normou, je pro spoustu zdravotníků zpočátku výzvou frekventovanější komunikace. Naučit se mluvit s různými typy lidí, naučit se popisovat, co právě dělám. I o toto jde: Aby tyto měkčí dovednosti byly chápány jako důležité, ale zároveň se jich nikdo nebál, vše je věc zvyku.
Lidovky.cz: Často také slýcháme, kupříkladu v médiích, že zdravotnický personál je přetížený. Jeho primárním cílem je poskytnout zdravotní péči a toto může být vnímáno až jakási nadstavba, byť důležitá. Nemůže toho ještě více přispět k přetížení zdravotníků?
Pokud je přítomnost rodičů vnímána jako nadstavba a jako něco, co personál zatíží, není to dobře. Naopak v nemocnicích, kde otevřený přístup k rodičům praktikují, hovoří o tom, že rodiče jsou schopni převzít část ošetřovatelské péče o dítě. Nakrmí ho, podají mu pití, pomohou na záchod, pohlídají ho, aby si neublížilo apod. V noci pak dítě nepláče, nepokouší se opustit postel, pokoj a podobně. A jak jsem již říkala, vědecké články potvrzují, že jde o zásadní záležitost, která také zkracuje pobyt dítěte v nemocnici - urychluje jeho léčebný proces, což logicky zase zdravotníkům odlehčuje. Vždy je lepší hledat cesty, jak toto umožnit.
Lidovky.cz: Co tedy souhrnně přináší nová metodika?
To znění je podle mého názoru velmi osvětové. Nejenže se hodně odkazuje na různé vědecké články a výzkumy, ale také precizně řeší právní aspekty celého problému. Jsou zde také konkrétně specifikovány různé výjimky. Nezměníme svět jednou metodikou. Podílíme se takto ale na postupném vývoji k lepšímu, kdy jasná osvěta směrem ke zdravotníkům i rodičům zachycená v metodice určitě pomůže.
