Program letošních shakespearovských slavností zpestřilo hostování British Shakespeare Company (BSC), souboru, který se v autorově rodné zemi specializuje na open air produkce. V Praze představil své nejúspěšnější inscenace Mnoho povyku pro nic a Sen noci svatojánské. Druhou pozorně sledoval i slavný herec Ben Kingsley, patron BSC a manžel herečky Daniely Lavenderové.
Ředitel, režisér a herec BSC v jedné osobě Robert J. Williamson v podstatě zasvětil život Shakespearovi. Možná proto ve svých inscenacích neusiluje o žádné převratné interpretace, ale spoléhá především na sílu autorova slova, vtip i dějovou zápletku.
Zřetelné je to hlavně u Mnoha povyku pro nic, kde často převažuje až deklamativní ráz. Soubor nepracuje se scénou, evidentně spoléhá na reálnou kulisu hradů, zámků a jezer, kde vystupuje. Možná by úplný scénický minimalismus byl účinnější. Kostýmy jsou alžbětinské, spíš účelné než zdobné.
Pro zájezdovou verzi jsou některé postavy spojeny, ale ne úplně šťastně. Některé role to dokonce trochu poškozuje, například dona Juana nebo dona Pedra, jenž se poněkud nelogicky musí ujmout i písně. Na druhou stranu si ale zase publikum užije výstupy, které se většinou škrtají – například scénu Claudiova „pokání“ v kapli.
Mnoho povyku pro nic je ovšem především soubojem dvou pohlaví, které reprezentují věčně se špičkující a posléze neméně zamilovaní Beatrice a Benedick. Zatímco Martha Swannová rozehrává Beatrici velmi energicky a ve více polohách, představitel Benedicka Steven Blakeley vsadil jen na komickou notu. A to tak usilovně, že zcela vymazal charakter postavy. Mladá hvězda souboru Louisa Lyttonová jako Hero i Claudio Gabriela Thomsona předvedli své milence v obecně lyrizující poloze, takže milostná zápletka působila mdle. „Sen“ odvážnější „Povyku“
Dojem z technicky precizního, leč nepříliš zábavného Povyku napravil Sen noci svatojánské. Tady se Williamson pustil do textu přece jen odvážněji. Oddělil výrazně tři dějové linie a podtrhl mužskou nadvládu na začátku hry, kterou pak v lesních scénách obrátil naruby. Spojení postav Thesea a Oberona i Hippolyty a Titánie jsme už viděli, ale tak temperamentní Hermii a Helenu asi ne. Martha Swannová nehraje Helenu jako ufňukanou chudinku, ale energicky a razantně uhání Demetria. Když si myslí, že si z ní Lysandr a Demetrius tropí žerty, rázně rozdává rány i slova. Přesto si alespoň na chvíli vychutnává okamžik, kdy se jí oba nečekaně dvoří.
Ovšem od rány je i Hermie Jacqueline Wilderové, která dokáže vychytrale užívat typické ženské zbraně. Zkrátka obě dívky zamilovaným mladíkům vládnou a ti se stávají jejich oddanými oběťmi.
Milostné scény v lese režisér detailně propracoval. Především jejich zásluhou se publikum tak baví. Samozřejmě jsou zde i řemeslníci a jejich nacvičovaná tragédie o Pyramovi a Thisbe, ale tady je proplánované komiky až příliš. Realizace Zdi je na hranici vkusu. Z celé kumpanie si nejlépe vede sám režisér, který si přidělil vděčný part Klubka. Padne mu i loutková oslí hlava, méně už se daří její odčarování.
Svět lidí užasle sledují mystické postavy, které svými zásahy přispívají k milostnému šálení. Robustní Oberon Davida Daviese má k ruce rtuťovitého, klukovského Puka, který tentokrát na rozdíl od Benedicka Stevenu Blakeleymu dokonale sedí. Daniela Lavenderová je šarmantní Titanií a provázejí ji elfky v nápaditých zkrácených barokních kostýmech.
Jen škoda, že se v inscenaci tyto světy vědomě neprolnou. Spojení postav lidí a duchů to přímo nabízelo. Takhle zůstalo pouze u formálního snížení rolí vzhledem k početnosti souboru. Poněkud slabší je také hudební a choreografická stránka inscenace. Přesto hostování anglického souboru přineslo zajímavé srovnání s našimi domácími produkcemi a zcela naplněné hlediště přijalo populární BSC vstřícně.
