S rumunským spisovatelem Normanem Maneou (Bukovina, Rumunsko 1936), žijícím v Americe mezi New Yorkem a mytickou Bard College, kde přednáší, se už několik let scházíme v newyorských kavárničkách a při sklence vína probíráme nejrůznější literární a společenská témata. Tentokrát si s tímto melancholickým mužem se smyslem pro černý humor a sarkasmus, který by lépe zapadal do pařížských kaváren než do hektického New Yorku, povídáme o exilu, tedy o zkušenosti, které tento romanopisec a esejista věnoval i část knihy Chuligánův návrat, která loni vyšla česky v nakladatelství Havran.
* LN Je možný návrat z exilu?
Rumunský spisovatel E. M. Cioran, který odjel do exilu před druhou světovou válkou, po roce 1989 řekl: „Po více než padesáti letech jsem teď opět ve vlasti, ale myslím, že to nebude dlouho trvat, protože to nevydržím: mezitím jsem si totiž zvykl na to, že nejsem doma nikde. A asi je to tak lepší.“
* LN Souhlasíte s ním?
Úplně s ním souhlasím. I když samozřejmě byli a jsou emigranti, kteří se vrátili: Solženicyn, Lenin, Prokofjev, Brecht a nedávno i polský básník Adam Zagajewski.
* LN A pak jsou ti, kteří se do vlasti nevrátili.
Ano. Kupříkladu A. I. Gercen, Thomas Mann, James Joyce, Witold Gombrowicz, Sándor Márai, Tristan Tzara, Paul Celan či Benjamin Fondane.
* LN Rumunský exil byl důležitý pro francouzskou kulturu. Byla by francouzská kultura tím, čím je, bez slavných rumunských umělců, i bez dalších spisovatelů v emigraci, například Samuela Becketta?
Nejen rumunští emigranti byli důležití pro francouzskou kulturu, ale i naopak: byli by tito umělci tím, čím byli, bez francouzského vlivu? Francouzská kultura byla otevřená cizím vlivům a vítala umělce z celého světa. Tzara, Fondane, Ionesco, Victor Brauner, Celan, Cioran, Brancusi, Enescu jsou dnes důležitá jména nejen v pařížském, ale v celoevropském kulturním ovzduší.
* LN Kde se emigrant cítí doma?
Mít domov neznamená mít vlast. Z tohoto hlediska se Spojené státy zdají tím nejlepším místem, protože to je ten „nejlepší hotel“. Což znamená, že vás zde nenutí být nijak zvláštní ani se nijak zvláštně chovat a služby nejsou špatné: telefon i voda fungují, měsíční poplatky jsou vždycky v pořádku... Amerika je země emigrantů. Neexistuje tu občanský průkaz - občané se legitimují řidičským průkazem - a vláda se nazývá „administrace“.
* LN Jaké je to žít mezi různými kulturami?
Jsem z „kosmopolitního“ kraje Rumunska, z Bukoviny. Ta byla součástí střední Evropy, byl tu stálý kontakt mezi židovskou a německorakouskou kulturou. Považuji se za Středoevropana a mé psaní má bezpochyby středoevropský ráz. Čili jsem i před emigrací znal, jaké to je být na křižovatce kultur.
* LN Znamenalo slovo „emigrant“ či „exulant“ něco jiného za totality než dnes?
V té době to slovo mělo politický význam a emigrant se nemohl vrátit, aniž podstoupil obrovské riziko - případ ruské básnířky Mariny Cvetajevové, které byl do té míry znemožněn život v SSSR, že byla dohnána k sebevraždě, je jen jedním z mnoha hrozných případů. Teď se člověk vrátit může, i když ho po návratu čeká nemálo úskalí a zádrhelů, které se nedají podceňovat.
* LN Je pro vás rozdíl mezi exulantem a emigrantem, tedy ekonomickým vystěhovalcem?
Emigrant může odjet z vlasti z důvodů jiných než politických: náboženských, morálních, i třeba kvůli milostné aféře nebo naději, že jinde lépe vystuduje a udělá rychlejší kariéru, ale i onmá podobné problémy jako exulant.
* LN Kdy a za jakých podmínek jste se vystěhoval z Rumunska?
Jako pětiletého mě vojenská diktatura dala deportovat z Rumunska do koncentráku. To byl můj první exil. Ve zvláštní, ale významné symetrii jsem byl v padesáti znovu donucen vystěhovat se z Rumunska, které bylo v té době v područí karpatského diktátora Ceausesca, jenž tvrdil, že jeho režim je odlišný než ten předešlý. V těchto dvou extrémních situacích jsem prošel jakýmsi vnitřním exilem - jen tak se dala přežít každodennost v uzavřené, tyranské společnosti.
* LN Připravilo vás první vyhnanství a potom vnitřní únik na exil samotný?
Ani trochu, to je něco úplně jiného. Teď, po víc než dvaceti letech, si však myslím, že exil bylo to nejlepší, čím mě kdy osud obdaroval, i když jsem si to výslovně nepřál. Přesto jsem za to krutě zaplatil a stále ještě platím.
* LN Jak?
Po dlouhém váhání jsem odešel z Rumunska v padesáti letech, bylo to nutné. Přišel jsem o všecko: o přátele, o milovanou knihovnu, o místa spjatá se vzpomínkami, a hlavně o svůj jazyk.
* LN Jaké byly vaše první kroky v Americe?
Do Ameriky jsem nechtěl, věděl jsem, že je tu příliš rozdílná kultura a že je to obtížná země pro mé kulturní zázemí. Ale musel jsem právě sem, a navíc bez nejmenší znalosti angličtiny: jako neznámý a ne úplně mladý rumunský spisovatel.
* LN Na jiné zaměstnání jste nemyslel?
Na jaké? Nemohl jsem být taxikářem, protože neumím řídit, ani prodavačem: ten obchod by šel ke dnu! Takže jsem musel začít od nuly a uplatňovat se v té džungli neznáma krůček za krůčkem. A ještě teď, po dvaceti letech v tomhle dadaistickém hlavním městě emigrantů, přes to všecko, čeho jsem dosáhl, mívám často chvíle, kdy je mi všechno cizí, nic nechápu a cítím se naprosto sám.
* LN Jak to? Před chvílí jste přece řekl, že exil je to nejlepší, co se vám mohlo přihodit.
I to je pravda. Je to právě tím, že situace, v které jsem se octl, je tak tvrdá, že když něco překonám, je to neuvěřitelné povzbuzení. Zdá se mi, že prožitek exilu je výzva evropskému spisovateli a intelektuálovi, podobně jako je i pro Američana, který žije v Evropě. Je to základní konfrontace našeho „globálního“ věku, s jeho okamžitou komunikací, rychlým šířením informací a nebezpečími, která mohou mít planetární důsledky.
***
Norman Manea (1936)
Během druhé světové války byl společně s rodinou kvůli svému židovskému původu deportován do koncentračního tábora v Podněstří. Později vystudoval bukurešťský Stavební institut, ačkoliv jeho otec byl tehdy po vykonstruovaném obvinění vězněn. Pracoval jako stavební inženýr, do literatury vstoupil povídkovou knihou Noc z té dlouhé strany (1969). Vydal svazek esejů Hloupého Augusta léta učednická (1979), povídkovou knihu Je říjen, osm hodin (1981) či román Černá obálka (1986). Za něj byl autor ostře napaden cenzurou a odhodlal se k odchodu do exilu. Nejznámějším románem je Chuligánův návrat (2002), který vloni vyšel rovněž česky.
