3. června 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nejčastěji slýcháme, že jsme magoři, říkají rodiče osmi dětí

Lucie a Michal Stehlíkovi se svými dětmi. Viktorie, Sofie, Honzík, Františka,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lucie a Michal Stehlíkovi se svými dětmi. Viktorie, Sofie, Honzík, Františka,... | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA S jakými problémy se potýkají rodiny s mnoha dětmi? Dá se vůbec v takovém případě skloubit rodina a kariéra? Lucie a Michal Stehlíkovi, rodiče osmi dětí ve věku od dvou měsíců do dvanácti let, ukazují, že mít mnohem více dětí, než je dobová norma, vás ještě nemusí vyřazovat z běžné společnosti

LN: S jakou podporou státu mohou u nás počítat rodiče osmi dětí?Michal Stehlík: My vlastně ani nevíme, vždy jsme se to snažili zvládnout sami. Také proto ostatně oba pracujeme.

LN: Vy pracujete oba?
Lucie Stehlíková: Překládám a online tlumočím.

LN: To se dá zvládnout s kojenci, batolaty a čtyřmi školními dětmi?
Lucie Stehlíková: Když jsou větší děti ve škole a školce, mám čas v době, kdy malé spí. Ty starší vědí, že když mi zazvoní zvonek na počítači, musejí mě nechat v klidu.

LN: Musím se přiznat, že si nedovedu moc představit, jak může fungovat rodina s osmi dětmi, když oba rodiče navíc pracují.
Michal Stehlík: Nárazově musíme využívat chůvy.

Lucie Stehlíková: Dost nám pomáhají také kamarádi a rodiče spolužáků dětí. Občas mohou děti vyzvednout ze školky nebo odvézt na kroužek.

LN: Jak vypadají vaše rána? Snídaně, svačiny do školy – to musí zabrat dost času.
Michal Stehlík: Snídaně si dělají vzájemně, s tím jim pomáhám, musím si trochu přivstat.

Lucie Stehlíková: Svačiny do školy si dělají děti samy večer. Máme heslo: Uděláš si svačinu, máš ji, neuděláš, nemáš.

Michal Stehlík: Ráno je to rychlé. Školní děti vstávají v 6.50 a v 7.20 už jsou z domu.

LN: Kdo připravuje deset večeří?
Lucie Stehlíková: Vaří dvanáctiletá dcera...

Michal Stehlík: Když je doma tatínek, vaří tatínek, ale to je spíš o víkendech. Je to komplikované tím, že Lucie je vegetariánka, má bezlepkovou dietu a nerada vaří. Ale starší dcera je naštěstí do vaření a pečení nadšená.

LN: Co nákupy?
Lucie Stehlíková: Nakupuji hodně online, a když něco akutně chybí, máme tu supermarket. Ale vzhledem k tomu, že já a dcera jsme bezlepkové, musíme mít doma nějaké zásoby.

Michal Stehlík: Na tu dietu je nějaký drobný příspěvek od zdravotní pojišťovny.

LN: Můžete jít třeba se všemi dětmi do restaurace?
Lucie Stehlíková: Můžeme, když na to máme nervy.

LN: Je to tedy víc otázka nervů než peněz?
Michal Stehlík: Zatím je to skutečně více otázka nervů. Samozřejmě ty náklady jsou dost vysoké, i když se o pizzu ještě dělí. Takže si to nemůžeme dovolit každý týden, většinou jdeme tak dvakrát do měsíce, když hodně chtějí.

LN: Můžete počítat s nějakou pomocí od vlastních rodičů?
Lucie Stehlíková: Máme je daleko, takže na denní bázi ne. Ale posíláme k nim třeba děti na prázdniny. Ale ne všechny najednou. Minulý rok jsme se rozhodli, že budeme trochu sami cestovat, tak přijela moje máma a postarala se o ně, když jsme byli pryč.

LN: Jak řešíte společnou dovolenou?
Michal Stehlík: Se všemi dětmi jsme asi nikdy nebyli...

Lucie Stehlíková: ... no, byli jsme akorát u vašich.

Michal Stehlík: Nemáme auto – ani jsme ho nikdy neměli –, takže jezdíme autobusem nebo vlakem. To nám nijak fatálně nevadí.

LN: Dokážete tedy osm dětí sbalit na prázdniny do baťůžků, které samy unesou?
Michal Stehlík: Tam je velká organizovanost díky Lucii...

Lucie Stehlíková: Jela jsem sama vlakem se šesti dětmi na týden do Úštěku, cestu jsme zvládli úplně v pohodě. I do Třeboně jsme jeli takhle – vlakem.

LN: Na takovou dovolenou s malými dětmi je ale přece potřeba vzít hromadu „nezbytných věcí“: nočník, pleny, kočárek, postýlku, jídlo pro batolata...
Lucie Stehlíková: Nejraději jezdím na chalupy ke známým, kde už takové vybavení je.

LN: Že byste třeba se všemi dětmi letěli k moři, asi nepřipadá v úvahu, že?
Michal Stehlík: Zatím jsem takhle byl jen se dvěma.

Lucie Stehlíková: Mě to docela láká, ale mám pocit, že jen to, co máte tady, přenesete na jiné místo, kde pro vás navíc bude všechno mnohem komplikovanější než doma.

Michal Stehlík: Nechceme jim to upírat, takže větší holky jezdí třeba s babičkou. Většího kluka jsem vzal teď já, aby o to nepřišel. Ale jet k moři všichni, to si moc nedovedu představit.

LN: Jak velký byt je pro rodinu vaší velikosti potřeba?
Michal Stehlík: Velký. Jsme v nájmu, původně 3+1, pak už jsme se museli rozšířit na 6+2. Ale díky vstřícnosti majitele jsme se mohli probourat do sousedního bytu. Jinak by to nešlo.

Lucie Stehlíková: Záchody potřebujeme dva, ale koupelna nám zatím stačí jedna. V té druhé máme sklad špinavého prádla a koupací zázemí pro mimino.

LN: A vaše děti jsou schopné se večer samy navečeřet, umýt a uložit?
Michal Stehlík: Samozřejmě, někdy je to ale náročné.

Lucie Stehlíková: Musíte jim to padesátkrát říci a s tím malým si zuby nakonec vyčistit, aby si místo zubů kartáčkem nečistil uši...

Michal Stehlík: Hygiena, příprava prádla na další den, svačiny, to je na nich.

LN: Jsem v šoku, že to jde tak jednoduše.
Lucie Stehlíková: Není v tom nic složitého.

Michal Stehlík: Chce to energii a trpělivost...

Lucie Stehlíková: Nejhorší jsou různé krizové situace.

LN: Vím, že vašim dětem se nevyhýbají různé úrazy a nemoci...
Michal Stehlík: Některé z našich dětí měly zdravotní problémy, které nebyly úplně běžné, takže máme za sebou pobyty v nemocnici, často stresující, to je asi nejhorší... Když byla Lucie předposledně těhotná, ten nejmladší si nejdřív rozrazil pusu s nutností šití a pak měl dost těžkou laryngitidu, byl jsem s ním dva večery po sobě na pohotovosti – a byl jsem z toho upřímně úplně hotový.

LN: Kde vůbec berete čas na přípravu přednášek a články, na čtení knih nebo nějakou normální relaxaci?
Michal Stehlík: Spím maximálně pět hodin denně. Něco dokážu dělat opravdu rychle: čtu takovým téměř fotografickým způsobem, a když si vezmu o víkendu sluchátka, dokážu napsat tak deset smysluplných stran za hodinu. Ale je to čím dál horší, hlavně ve schopnosti se soustředit.

Lucie Stehlíková: Kdybych se věnovala jen dětem, už bych se dávno zbláznila. To je další důvod, proč pracuju.

Michal Stehlík: Rok jsem připravoval výstavu o Masarykovi, byl toho plný byt a i děti tím žily.

Lucie Stehlíková: I morče dostalo jméno Masaryk...

Michal Stehlík: Pak jsme ale zjistili, že je to Charlotta...

LN: Jak zvládáte přípravu dětí do školy?
Lucie Stehlíková: To je někdy o nervy. Ve škole máme čtyři děti, o dvou nevíme vůbec, přijdou jen, když mají nějaký problém. Ale ty další dvě jsou náročné. Než je donutíte, aby šly něco dělat, úplně se vyčerpáte a pak už na ně jen řvete. Když ale druhá dcera vidí, že už opravdu nemůžu, jde se někdy učit s mladším bráškou.

LN: A co kroužky?
Lucie Stehlíková: Po x letech v hudební škole jsme došli k tomu, že za dcerami, z nichž jedna hraje na harfu a druhá na klavír, chodí lektorka domů. Může to vypadat trochu buržoazně, ale když si představíte, že bych je dvakrát týdně měla někam vést, každou jinam, a pro ostatní děti si mezitím dojednat chůvu, je tohle nejekonomičtější řešení.

Michal Stehlík: Další dvě děti závodně plavou a s tím nám hodně pomáhá kamarád, který tam má dítě též a bydlí vedle nás. Naštěstí většina kroužků je ve škole.

LN: Můžete se dětem vůbec nějak individuálně věnovat? Být s nimi třeba chvíli sami?
Lucie Stehlíková: Hodně jsem to začala řešit. Teď máme systém, že každý je se mnou během dne deset minut o samotě, aniž bychom dělali úkoly, logopedii nebo něco podobného. Zjistila jsem, že byť je to kraťoučká doba, pro ně je hodně důležitá.

Michal Stehlík: Já to vidím v tom, že když chodím na zápasy na Slavii, děti se vždycky dohadují, kdo se mnou půjde. Je mi jasné, že ne všechny zajímá fotbal, ale chtějí mě prostě mít chvíli pro sebe. Takže se střídají po jednom.

LN: Manžel chodí na fotbal. Jak relaxujete vy?
Lucie Stehlíková: Já mám tu práci. A pak kávy s kamarádkami...

LN: Kolik takových měsíčně zvládnete?¨
Lucie Stehlíková: To záleží na tom, jakou mám potřebu – nebo jakou mají potřebu kamarádky.

LN: Setkáváte se s nějakými předsudky vůči velkým rodinám? Jak na to lidé reagují?
Lucie Stehlíková: Nejčastěji slýcháme, že jsme magoři. Dost často nám lidé říkají něco ve stylu: „My máme děti dvě a nám to stačí, protože se jim chceme intenzivně věnovat.“

LN: Čímž naznačují, že vy se těm svým intenzivně věnovat nemůžete...
Lucie Stehlíková: Ano, přesně tak. Dokonce jsem se setkala s otázkou: „A to je jako váš životní cíl a krédo mít tolik dětí?“ Odpovídám, že ne, že mám i jiné priority, ale jsem ráda, že děti mám. Myslím, že vztah k dětem i věnování se jim není tak docela závislé na počtu…

LN: No a když to není vaše životní krédo, proč tedy máte tolik dětí? Je to výsledek nějaké racionální úvahy, nebo spíš souhra okolností?
Michal Stehlík: Když jsme se vzali, prvních sedm let jsme děti neměli. Všichni kolem nás chodili a ptali se, co je za problém. A já jsem si z nich dělal legraci, že až to přijde, budeme to sekat jak Baťa cvičky.

Lucie Stehlíková: Strašně jsem se tomu smála. Chtěla jsem dělat kariéru, takže jsem chtěla dvě děti rychle za sebou, abych pak byla zase volná pro své aktivity. Nějak se to úplně nepovedlo.

Michal Stehlík: My to vlastně moc racionálně nebereme.

LN: Takže se nebudete bránit dalším?
Michal Stehlík: Poslední tři porody byly už dost komplikované, takže by to bylo zdravotně za hranou. Vidím to na doktorech, jak už obracejí oči v sloup. Myslím, že už jsme na nějaké biologické hranici. Nerad bych si do Katolického týdeníku dával inzerát: „Vdovec s devíti dětmi hledá...“

Lucie Stehlíková: Občas přemýšlím, kolik milenek by Michal musel mít, aby se mu o všechny děti postaraly...

LN: V čem by se měla společnost změnit, aby lidé měli víc dětí?
Michal Stehlík: Mít více dětí znamená snížit standard svého pohodlí. Když máte dvě děti, ještě můžete nějak plánovat sám sebe. Větší podpora státu by asi vedla k tomu, že by víc lidí mělo místo dvou dětí tři. Ale dál už je to spíše otázka nějakého osobnostního nastavení.

LN: Vy sám jste ale důkazem toho, že kariéra se dá budovat i s osmi dětmi...
Lucie Stehlíková: Záleží na tom, koho si vezmete.

Michal Stehlík: Ano, to je asi nejlepší odpověď. Že budu mít jiný život, jsem pochopil mezi třetím a čtvrtým dítětem.

Petr Zídek

Autor

Petr Zídekpetr.zidek@lidovky.czČlánky

Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?
Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?

Ahoj, prosím poraďte mi, jak se s tím srovnat.