Tím, že Berlín de facto nemá centrum (má tři - to je o dvě víc, než třeba), nemá vlastně cenu opouštět svou čtvrť. Dělám to jen výjimečně, například když jdeme se ženou do kina. Ale v podstatě nevím, co se tu děje. A abych se mohl soustředit na to, co mě skutečně zajímá, nečtu ani lokální stránky novin. Co je mi do toho, jestli nějaká stařenka uklouzla na tlející kryse nebo někde prasklo potrubí?
Koneckonců mi i uchází, co se tu děje v kultuře. Děje se toho stejně až moc. Přesto kupuju každé dva týdny programový časopis Zitty. Ten člověka zavaluje přehledně filmy, muzikou, informuje o premiérách, vernisážích atd. Někdy je to monstrum až deset milimetrů tlusté, tenhle týden jen sedm - a má nesmyslných 200 až 300 stránek.
Televizní program obsahuje samozřejmě taky (trochu jinak než konkurenční Tip). Na televizi se ale nedívám a aktuální program kin je i v novinách. A pozvánky na literární záležitosti dostávám poštou. Jediný důvod, proč Zitty kupuju, je rubrika, která se jmenuje „Kino v bedně“. Je to jedinečná přednost tohoto magazínu. V tom magickém rámečku jsou pod sebou uvedené filmy, které příslušný den poběží v televizi. A já si kvalitní filmy nahrávám, vypaluju a hromadím.
Ignorování kulturních nabídek Když se v rámci obnovení layoutu redakce kdysi rozhodla rubriku zrušit, byla zavalena protesty. Prohlížet každý den něco přes třicet televizních programů, z kterých na mě jde už jen při pomyšlení hrůza, a hledat v nich cílevědomě důležité filmy, by i pro mě byl těžký trest. Kdyby mi někdo daroval kousek Švýcarska nebo severní Itálie, nařídil bych tam okamžitě zákaz dívat se na televizi - především přes den. Přestupky bych trestal veřejným... (ještě si to rozmyslím). Když člověk k někomu zajde, u koho za bílého dne televize běží, a zeptá se ho, co se děje, řekne zpravidla: NIC. Nebo že někde uklouzla jakási babka na kryse - nebo na ledu kolem nějakých prasklých rour.
Samozřejmě v tichu našeho bytu přemýšlím občas o tom, proč televizi považuju za vynález zkázy. Televize se snaží diktovat nejen obsah, ale i rytmus myšlení. Anonymní mediální armády bombardují ubohé mozky lavinami banalit. Celý den sedím stejně u počítače, večer píšu e-maily a dopisy. A když chci i číst, nezbývá mi na televizi stejně čas. Kultura pro mě znamená ignorování kulturních nabídek. Strach mám i z nekonečných propastí internetových katakomb. To už se dám raději do řeči s dělníky - pěstuju tak alespoň upadající kulturu ústní komunikace. V devadesátých letech se všude v Berlíně rozkopávaly chodníky kvůli komunikačním kabelům, každých pár měsíců znovu. Občas se jen prostrkávaly nové kabely rezervními plastovými kanálky. Když kvůli DSL selhal pokrokový optický transfer, soukaly se zase nějaké měděné. Všechny ty pracovní kroky jsem spojoval s rozhovory - někdy úspěšnými, někdy neuspokojivými. Dobrodružství u kanálu Před několika lety nám tu zas chyběly nějaké špičkově kabely pro televizi - moji přátelé dělníci ale nastoupili s úplně jinou technikou: začali se provrtávat a procucávat počítačem řízenými žížalovými monstry, aby nemuseli ničit chodníky. Zavrtali se - a po padesáti metrech jim to zase někde vylezlo. A teď se tu v Pankowě děje něco naprosto nového! Sice mě do té asi deset metrů hluboké díry - myslím, že ne kvůli mému českému akcentu - moji hrdinové práce ještě nepustili, vše mi ale vysvětlili. Provrtávají pod ulicí, po které se nadále jezdí, novou kanalizaci v průměru 195 centimetrů. Vrtají, vyplachují, vycucávají, dehydrují -na konci nadzemní části toho monstra kadí jakási řiť skoro suchou hlínu. A dole se pošoupávají hydraulikou betonové segmenty opatřené pyskovým těsněním.
Mohl bych se samozřejmě podívat i do internetu. Ale radši si opakovaně zajdu na staveniště a popovídám si. Ty nuance, které mým partnerům bokem vyčtu z očí, hlasů a z mimiky, bych se z žádné SMS, z žádného dopisu nebo e-mailu nedozvěděl. Jednou jsem si z rešeršních důvodů rok s někým intenzivně mailoval - a byli jsme si i lidsky sympatičtí. Naše osobní setkání dopadlo špatně.
O autorovi| Jan Faktor spisovatel
