LN: Četl jste Květu Legátovou, Želary? Je to z Jablunkova a okolí. Rezonovalo to nějak ve vás, nebo jste vyrůstal v jiném prostředí?Ono to není úplně z Jablunkova a okolí, Jablunkov je těšínské Slezsko a Želary jsou tak trochu za kopcem. Měl jsem strýce, matčina bratra, který měl v Jablunkově hospodářství. Odmítl vstoupit do JZD a měl tři krávy, koně, vola, prasata a polnosti. Měl čtyři dcery, které byly o hodně mladší než my s bratrem, a my jsme na strýcově statku docela robotili. Takže byla doba, kdy jsem uměl dobře sekat kosou a byl jsem hrozně pyšný na to, že mě strýc zařadil do řady pěti sekáčů, kteří šli ráno kosit louku.
Babiš dá v prezidentské volbě hlas Zemanovi. Podporu mu vyznal i Okamura |
Určité reminiscence na Želary tedy mám. Na druhou stranu otec byl učitel, bydleli jsme ve školním bytě, nebydleli jsme na statku, nebydleli jsme v kopcích. Nebyl jsem žádné pasekářské dítě. V Jablunkově se potkával život malého městečka s pasekářským či pasteveckým. S rurálním životem jsem se setkával velmi zblízka.
LN: Informaci, že budete kandidovat, jste uveřejnil doma v Jablunkově. Kladete důraz na nejrůznější vazby. Později při zahájení kampaně jste se nechal slyšet, že oslovíte pěvecké sbory, že to má být vaše síť. Zkusil jste to? Funguje to?
Jak to bude fungovat, uvidíme u voleb. To, že zpívám ve sboru přes 40 let, se ví poměrně dlouho. Sboráci vědí, že Drahoš kandiduje, některé sbory jsem oslovil, poslal jsem jim odlehčený dopis, kde jsem jim nabídl, že kdybych se dostal na Hrad, uspořádal bych v Lánech nějaký open air koncert, kde by každý sbor mohl mít jednoho zástupce.
Pobavilo mne, že se mi začaly hrnout nabídky různých profesionálních sbormistrů, že se hlásí, abych si na ně vzpomněl, kdybych koncert pořádal.
LN: Máte nějaký signál, představu, zda vás Jablunkovsko podporuje?
Nějakou představu mám, na Jablunkovsku a Těšínsku bych mohl získat. Myslím si to. Ovšem není to celý Moravskoslezský kraj, kde jsem ke svému překvapení teď prohrál studentské volby s Milošem Zemanem, asi o jedno a půl procenta. Ani doma není nikdo prorokem, ale na Těšínsku je moje pozice slušná.
LN: Cítíte třeba rozdíl mezi Čechy a Moravou v tom, jak vás vnímají voliči?
Vždycky říkám, že země Koruny české byly Čechy, Morava a Slezsko, já jsem Slezan, nejsem Čech ani Moravan. Je to samozřejmě takové odlehčené, nikdy jsem nebyl příznivcem moravistického či slezského odštěpného hnutí. Rozdíl ale necítím, témata jsou velmi podobná v Jablunkově jako v Chebu. Možná na severu Čech víc zaznívají otázky na vyloučené lokality. Ale ptali se mě na to třeba i ve Frenštátě...
LN: Hudebně pocházíte z oblasti ještě před karpatským obloukem, ale cítíte vliv nějaké „jiné“ východní muzikálnosti?
U nás ve Slezsku na Těšínsku je typická gajdošská muzika a ta nemá nic společného s cimbálovkou. Skřipky a gajdy, to je dudák a houslista. Známá dvojice Pavel Zogata a Pavel Krenželok na Jablunkovsku získala téměř kultovní status. Zpěvák ani tak lahodně nezpívá, spíš křičí. Zpěv je velmi expresivní, hrdelní. Typická lidová muzika těšínského Slezska je ta gajdošská. Je tu ale řada folklorních skupin, které používají cimbál a hrají valašskou, slezskou a jinou hudbu. Pro mne ale to, co je spojeno s Jablunkovem i s Hrčavou, je právě gajdošská muzika.
LN: Máte nějaký bližší vztah k polské části Slezska?
U nás se mluví nářečím, kterému se říká ponašymu a jemuž většina Čechů nerozumí nebo ho považuje za polštinu. Je tam navíc spousta německých slov. Všechno nářadí, takže šraubencír, šraubenštok (šroubovák, svěrák). U nás se neříká, že lidi jezdí pracovat do Třineckých železáren, ale do verku. Třinecké železárny rovná se verk.
Když člověk tohleto nářečí umí, rozumí dobře polsky. Umím polsky poměrně slušně. Řekl bych, že ponašymu je nejodlišnější nářečí od češtiny.
LN: Jaký zpíváte hlas?
Zpívám bas, dokonce když je dělený bas, zpívám druhý bas. Už čtyřiačtyřicet let ve sboru Canticorum Iubilo. Teď jsem zpíval dvě „rybovky“, tu poslední charitativní.
LN: A zpívali jste ji vždy?
No, my jsme byli sbor, který v roce 1987 uvedl v Rudolfinu Janovy pašije od Johanna Sebastiana Bacha, pod vedením Olivera Dohnányiho a s Orchestrem národního divadla. Kupodivu nám to povolili, přestože to je výsostně duchovní hudba. Rybovce se tady nijak zásadně nebránilo. Já jsem ale jako kluk nikdy nezpíval, hrál jsem na klavír a na trubku.
Až po vojně mne kamarád upozornil na inzerát v Lidové demokracii, že madrigalový soubor hledá altového zobcového flétnistu. Tak jsem tam šel, zahrál jsem a oni řekli bezva, tak budeme hrát spolu. Pak mi řekli no ale my ještě zpíváme, takže bys tady mohl zůstat na zkoušku. Tak jsem zůstal – a už je to 44 let.
LN: Neměl byste nějaký příklad, jak jste si našli v Akademii věd nějaký praktický problém?
Není to sice žádný vícefázový systém, ale měli jsme v ústavu velmi kvalitní laboratoř mikrovlnné techniky. V roce 2002, po velkých povodních, nás oslovila tehdejší předsedkyně Akademie věd profesorka Illnerová a požádala všechny relevantní ústavy o pomoc se sušením zamrazených knih a spisů. Těch tehdy bylo třeba v mrazírnách v Mochově obrovské množství.
Chci být silný prezident, ne prezident sjednotitel, říká Horáček |
Debatovali jsme o tom s kolegou, který v oblasti mikrovln pracoval, a nakonec se podařilo vymysle kandidáti t metodu, jak mikrovlnně sušit knihy. Vymysleli jsme fígl, díky němuž se nemusely z knih nebo Patrovský papírových materiálů odstraňovat kovové sponky. Všichni víme dobře, jak by to dopadlo, kdybychom dali nějaký kov do Drahoš mikrovlnky.
Upravili jsme mikrovlnnou sušárnu, která byla kontinuální, knihy v ní obíhaly, procházely tunelem, kde byly generátory mikrovln. Bylo to ekonomické, bylo to rychlé, nehrozilo nebezpečí žádného vznícení.
Naivně jsme si mysleli, že s patentem uspějeme, ale pak jsme zjistili, že nás ta sušárenská mafie, jak jsem tomu říkal, mezi sebe nepustí. Pro ně to byl bezvadný byznys, ty státní zakázky. Jim nešlo o to, aby se knihy usušily co nejdřív, ale aby jim to co nejdéle vydrželo. Byl to typický příklad patentu, který vypadal velmi nadějně, který jsme odzkoušeli od mikrovlnné malé sušárny až po čtvrtprovozní kontinuální sušárnu, usušili jsme tam metráky a metráky knih, ale výsledek? Máme patent, to je ale všechno.
LN: A nebojíte se, že takhle může dopadnout vaše prezidentura? Budete mít výborné nápady, ale party kolem ČEZ, VZP, skupiny kolem velkých miliardářů vás k ničemu nepustí?
Já se toho nebojím. Mne si nikdo, a teď cituji jednoho ze svých protikandidátů, na chleba nenamazal. Jednal jsem se spoustou lidí z byznysu, ve funkci předsedy AV jsem jednal třeba s panem Babišem jako ministrem financí is předchozími ministry financí.
Žádný z pěti premiérů ani z pěti dalších vlád si mne nikdy na žádný chleba nenamazal. Zjistil jsem, že když těm lidem, kteří samozřejmě nejsou ve vědě kovaní, vysvětlíte, o co jde, dá se s nimi docela často mluvit. S představiteli byznysu jsem se také stýkal poměrně často, protože jsem měl zájem na tom, aby výsledky základního výzkumu Akademie věd byly uplatnitelné.
LN: Dáte si někdy něco jiného než vodu?
K obědu jsem si dal malé pivo. Nejsem abstinent. I ta pověst o Drahošovi jako sucharovi je zvláštní. Mám rád Járu Cimrmana, mám rád seriály typu Haló, Haló!, Červený trpaslík, Teorie velkého třesku… Nikdo z mých známých mne nepovažuje za suchara.
LN: Která je vaše oblíbená postava v Teorii velkého třesku?
Baví mne ten Ind Rajesh Koothrappali.
LN: Výjezd na Západ za minulého režimu měl nějaké podmínky. Co na vás zkoušela StB?
Počkejte, StB mne nikam nepouštěla. StB to na mne zkusila v roce 1979, kdy jsem nebyl – ani dlouho poté – na žádné služební cestě na Západě. Zkoušeli to na mne s tím, že jsem nadějný vědec, který zatím nikam nejezdí, ale to se může změnit, za to ale chodím na konference a kongresy u nás. Na ně přijíždějí zahraniční vědci, a ty pány z StB by zajímalo, jaký oni mají pohled na nás, na naši republiku. Já jsem to zdvořile, ale důrazně odmítl, a od té doby mi dala StB pokoj. To byl můj první a poslední kontakt s estébákem.
LN: Ale když člověk vyjížděl ven, musel psát reporty, tím nemyslíme, že jste spolupracoval s StB.
Já jsem byl na jediném pobytu, a ten byl shodou okolností roční, v Německu, už za Gorbačova, a nikdo po mně žádné podrobné reporty nechtěl. Byl jsem za tu dobu v Praze víckrát, což byla též výhoda gorbačovovské perestrojky, už začali dávat výjezdní doložku na neomezený počet výjezdů. Nemusel jsem vyplňovat žádné průběžné zprávy.
LN: Popisujete složité vědecké problémy, zpíváte hudbu Bacha, Janáčka, Ebena. Podobné aktivity v rovnostářském národě ocení pět, deset procent populace. Vnímáte se v tradici prezidenta Masaryka, Beneše, nebo svou situaci berete jako hendikep, že jste kromě vojny nesáhl na lopatu…?
Musím vás důrazně opravit. Za prvé jsem s rodiči postavil v šedesátých letech rodinný domek svépomocí. Ze začátku bez míchačky, bez elektřiny, takže o lopatě mi nic neříkejte.
Za druhé, koncem osmdesátých let jsme si s manželkou sami dostavěli chatu, koupili jsme ji jako rozestavěnou. Bylo to za socialismu, nebyly žádné firmy, takže co jste si neudělal, to jste neměl. Zdil jsem, betonoval, dělal jsem si tam kompletní vodoinstalaci. A tenkrát to nebylo to dnešní jednoduché svařování umělé hmoty, tehdy to byly pozinkované trubky, závitnice, koudel.
Za třetí na té chatě, kterou máme od roku 1987, jsem za chataře. Tam jsem nikdy nebyl za akademika. Sousedi vidí, že Jiří Drahoš tam maká, potí se, nadává, seká trávu, stříhá stromy. Nemám pocit, že bych byl jakkoli odtržen od reálného života. Mimochodem, řada vědců je podle mých zkušeností manuálně daleko zručnější než lidé, kteří vědu vůbec nedělají.
Dobře, zpívám klasiku, ale mám rád třeba i Rolling Stones, a když je v Praze John Mayall, nikdy jeho koncert nevynechám.
LN: Vy jste zpíval takovouhle hudbu?
Zpíval, ano. Jednak jsme s kamarády na chatě u ohně improvizovali různé typy blues, třeba s textem: „Nemám už vůbec žádný prachy, nacpal jsem je všechny do bojleru…“ To bylo jedno z našich bluesových témat, protože tenkrát jsme si všichni pořídili elektrický bojler na ohřev vody.
LN: Nepociťujete svoji výlučnost, či exkluzivitu svých zájmů, své profese jako nevýhodu?
Víte, kolik je po republice sborových zpěváků, a zdaleka ne všichni jsou akademici a nemají vysokoškolský titul.
LN: Jaký máte lidový koníček?
Sport. Rád jsem běhal, hrával jsem všechny možné míčové sporty, kromě házené.
LN: A musí být prezident lidový?
A kdo to chce, nemám pocit, že by to někdo chtěl. Lidový ještě neznamená přisprostlý. Fyzická kondice je důležitá i pro hlavu státu, často má náročný program. Mě nikdo nemusí stavět na běžky a podepírat trekovými holemi...
V naší chatové osadě jsou desítky chatařů, se kterými se znám, a nikdo z nich nepracuje v Akademii věd, dokonce valná většina nemá vysokoškolský titul. Jsou to lidi jako já, jsme chataři a máme společné zájmy. Jestli se ten rozjede do Příbrami a prodává tam v železářství, a já jedu do Prahy do výzkumáku, to jsme nikdy neřešili.
LN: Pokud byste byl zvolen, měl byste jmenovat členy bankovní rady ČNB? Máte nějaké lidi, se kterými o tom mluvíte?
Pokud jde o členy bankovní rady, určitě bych se radil. Snažil bych se jmenovat členy vyváženě, z akademického i bankovního sektoru.
LN: Řekl jste, že vidíte výrazné osobnosti mezi bývalými členy bankovní rady. Můžete nějaká jména říci?
Nemůžu. Znám jich celou řadu, to se můžete spolehnout, máme v akademii Národohospodářský ústav, znám i lidi, kteří přednášejí na Vysoké škole ekonomické a znám také lidi z bankovního sektoru. Nechtějte po mně v této chvíli žádná jména. Ale neměl bych s tím určitě zásadní problém.
LN: Oslovil byste experty a požádal je o radu, do jaké míry byste na jejich radu dal?
Všichni víme, že ekonomie není exaktní věda, může na ni být různý pohled zprava nebo zleva, a než vyslovím svůj názor, seznámím se s oběma pohledy. Pak se musí prezident rozhodnout sám, ale určitě je dobré znát názory odborníků.
Hilšer zašel na akci protikandidáta, kterého by chtěl za kancléře. Fischer ho požádal, aby odešel |
LN: Před pěti lety kandidát Jan Fischer říkal něco podobného jako vy, že vše je otázka expertních rad…
Ne všechno, to mi prosím nepodsouvejte! Jako předseda Akademie věd jsem šéfoval dalším šestnácti lidem v akademické radě, to mohlo být šestnáct různých názorů. Názory zazněly a bylo to na mně, já jsem to musel shrnout, uzavřít debatu a rozhodnout. S rozhodováním nemám problém.
LN: Jan Fischer byl vědcem, byl předsedou úřednické vlády, to je hodně podobná kariéra jako vy (ve srovnání s ostatními politiky). V prezidentské volbě byl favoritem a na nevyhraněnost a opatrnost pak vyhořel. Nebojíte se, že budete převálcován?
Za prvé nejsem Jan Fischer, za druhé tu není žádný Karel Schwarzenberg, moji konkurenti mají velmi omezený potenciál. Za třetí, slušnost není slabost. A za čtvrté, šéfoval jsem osm let několika tisícům vědců, a vědci jsou velmi složitá komunita. Myslím, že trénink mám dobrý. Nikdy si mne nikdo nenamazal na chleba a srovnání s Janem Fischerem důrazně odmítám, moje kampaň graduje. Pořád jsem největší soupeř Miloše Zemana, dokonce jediný, který je schopen jej ve druhém kole porazit.
LN: Vy jste se sešel s premiérem ohledně sociálních sítí a dezinformací. Co mělo být cílem tohoto setkání?
Cílem měl být apel na premiéra a ujištění z jeho strany, koneckonců on je předseda Bezpečnostní rady státu. Já nemohu jít za šéfem BIS. Premiér je pro mne reprezentant těchto institucí a logický krok bylo jít za premiérem a zeptat se ho, jestli si situaci kolem dezinformací uvědomuje a jak to vidí. Pan premiér mne ujistil, že ano, a že příslušné orgány budou konat. Nic dalšího za tím nehledejte.
LN Máte skvělou podporu od byznysu, největší osobní dary od fyzických osob. Máte pocit, že jste dost vidět na to, jakou máte podporu?´
Máme to vygradované, nebojte se. Znalost mého jména stále narůstá. Kampaň je běh na dlouhou trať. Všechny peníze rozumně zužitkujeme.